Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2981/16 #1Usnesení ÚS ze dne 15.11.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha2
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkodškodnění
předběžná otázka/ESD
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.2981.16.1
Datum podání05.09.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a

99/1963 Sb., § 109 odst.1 písm.d


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2981/16 ze dne 15. 11. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t. č. Věznice Mírov, PS 1/9, Mírov, zastoupeného JUDr. Terezou Coufalovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Nad Sokolovnou 41/7, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 2. 2014, č. j. 15 C 139/2013-68, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2014, č. j. 58 Co 239/2014-96, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, č. j. 30 Cdo 4512/2015-133, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí.

2. Podanou žalobou se stěžovatel domáhal zaplacení částky 115.625 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena tvrzeným nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze spočívajícím v nepředložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie v rámci projednání jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 20. 1. 2012, č. j. 30 C 178/2009-98. Dle tvrzení stěžovatele navíc toto rozhodnutí o nepředložení věci s předběžnou otázkou soud neodůvodnil v souladu s právem Evropské unie.

3. V nyní napadených rozhodnutích soudy dospěly k závěru, že zamítnutí předmětného návrhu, resp. nepředložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie, není nesprávným úředním postupem, nehledě na to, že v řízení o náhradu nemajetkové újmy není soud oprávněn přezkoumávat správnost rozhodnutí, od něhož žalobce odvíjí svůj nárok uplatněný v žalobě, a namítané rozhodnutí není ani nezákonným rozhodnutím. Zároveň soudy připomenuly, že stěžovatelem namítané rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno. Proto se i odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že v původním řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, ani nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí a stěžovatelovi proto nemohla být způsobena žádná škoda, resp. nemajetková újma podle komunitárního práva a ani podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").

4. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho základní právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za rozporuplná s primárním právem Evropské unie a s jeho ústavními právy. Dle jeho stanoviska se Městský soud v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 68 Co 276/2012 dopustil závažného pochybení, neboť nesplnil svoji povinnost předložit věc Soudnímu dvoru Evropské unie, a v návaznosti na uvedené dále pochybil Obvodní soud pro Prahu 2 v tomto řízení, když namítané pochybení v původním řízení zhodnotil výhradně z pohledu vnitrostátního práva. Pokud pak odvolací a Nejvyšší soud nereagovaly na stěžovatelova podání dle jeho návrhů, jsou jejich rozhodnutí rovněž v rozporu s evropskou právní úpravou a judikaturou a především pak s Listinou.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Institut zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb. je koncipován jako účinný prostředek, kterým zákonodárce vytvořil prostor pro následnou kompenzaci negativních důsledků porušení základního práva účastníka řízení způsobených nesprávným úředním postupem, nezákonným rozhodnutím či průtahy soudního a správního řízení. Složitost vymezeného předmětu kompenzace se přitom promítá i do způsobu určení, jakou formou a případně v jaké výši bude poškozenému poskytnuta. Ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb. v tomto směru nedává k dispozici žádný jednoduchý vzorec, resp. žádnou exaktní metodu, nýbrž vymezuje určitá kritéria, jež musí být při úvaze příslušných orgánů o přiznání zadostiučinění (a jeho výši) zohledněna [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3016/11 ze dne 31. 5. 2012 (N 116/65 SbNU 535); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná i na http://nalus.usoud.cz]. S ohledem na znění citovaného ustanovení Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 vymezil tři kroky, z nichž se rozhodování o přiznání zadostiučinění z povahy věci sestává. Prvním z uvedených kroků je zodpovězení otázky, zda bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Bylo-li tomu tak, je třeba v druhém kroku posoudit, zda v jeho důsledku vznikla určité osobě nemateriální újma. Jsou-li splněny tyto dva uvedené předpoklady, musí být konečně rozhodnuto o formě zadostiučinění a jeho výši v případě, že se za nejadekvátnější formu zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy.

8. V nyní posuzované věci soudy však dospěly k závěru, že nebyla splněna už první z výše uvedených podmínek, přičemž Ústavní soud se s jejich závěry plně ztotožňuje. Ústavní soud připomíná, že porušením povinnosti předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie není každé nepoložení předběžné otázky, nýbrž pouze zásadní a kvalifikované pochybení, které může spočívat ve svévolném či na první pohled zcela nesprávném nepoložení předběžné otázky například za situace, kdy měl soud sám o interpretaci unijního práva pochyby a předběžnou otázku přesto nepoložil. Takovým postupem by totiž byla svévolně popírána pravomoc Soudního dvora Evropské unie (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1008/12). Městský soud v Praze však v usnesení ze dne 1. 11. 2012, č. j. 68 Co 276/2012-116, rozvedl důvody, pro které není dán důvod k předložení předběžné otázky, pročež dle Ústavního soudu nelze nikterak hovořit o tomto rozhodnutí jako o nezákonném či o postupu Městského soudu jako zjevně nesprávném.

9. Nadto Ústavní soud připomíná, že se stěžovatel mohl vůči tomuto postupu městského soudu účinně bránit v rámci dotčeného řízení, přičemž tento postup lze jednoznačně označit jako primární, kdy následná žaloba dle zákona č. 82/1998. Sb. může být úspěšná pouze ve výjimečných a zjevně odůvodněných případech, což však zajisté není případ stěžovatele. V této souvislosti musí ostatně Ústavní soud podotknout, že i sám stěžovatel očividně zaměňuje možnost obrany v rámci dotčeného řízení, v němž bylo o položení předběžné otázky rozhodováno, a obrany v rámci nového řízení spočívajícího v projednání žaloby podané dle zákona č. 82/1998 Sb., o čemž svědčí např. skutečnost, že se v ústavní stížnosti dovolává práva na zákonného soudce, ačkoliv nelze rozumně tvrdit, že by v nyní posuzovaném řízení mohlo být toto jeho základní právo jakkoliv dotčeno (i pokud by stěžovatelova argumentace byla pravdivá, tak by totiž jeho právo na zákonného soudce mohlo být za určitých podmínek nepoložením předběžné otázky porušeno pouze v onom původním řízení). Zároveň Ústavní soud připomíná, že s obsahově totožnou ústavní stížností stěžovatele se již ve své judikatuře zabýval (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 597/16 ze dne 15. 3. 2016), přičemž nyní rozhodující senát neshledal žádný důvod, pro který by se měl odchýlit od závěrů vyřčených v tomto usnesení.

10. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

11. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2016

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru