Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2977/10 #1Usnesení ÚS ze dne 04.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Benešov
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkStavba
vlastnické právo/omezení
vlastnické právo/ochrana
věcná břemena/zřízení
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.2977.10.1
Datum podání18.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 135c, § 151n


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2977/10 ze dne 4. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 4. listopadu 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti O. K., zastoupeného JUDr. Věrou Babíčkovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2010 č. j. 22 Cdo 2500/2008-302, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2007 č. j. 22 Co 490/2007-277, a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 2. 2. 2007 č. j. 12 C 863/2003-242, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 15. 10. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho vlastnického práva a práva na spravedlivý proces "zakotvené v Hlavě druhé čl. 11 a v Hlavě páté" Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel se žalobou domáhal odstranění přístavby rekreační chaty ev. č. 0130 na pozemku parc. č. st. 522 v k. ú. a obci Nespeky, která je ve vlastnictví žalované - R. B. a která zasahuje podle geometrického plánu č. 437-94/2001 na pozemek p. č. 2281/7 v k. ú. a obci Nespeky ve vlastnictví stěžovatele, a uložení povinnosti žalované zdržet se omezování výkonu vlastnického práva stěžovatele k nemovitostem ev. č. 0128 na pozemku parc. č. st. 570 a pozemku parc. č. 2281/7 v k. ú. Nespeky přístavbou realizovanou v rozporu se stavebním povolením ze dne 8. 6. 2000, č. j. Výst. 1135/2/2000/Pa. V průběhu řízení se žalovaná vzájemnou žalobou domáhala vydání rozsudku, aby ve prospěch vlastníka stavby chaty ev. č. 0130 bylo zřízeno věcné břemeno přesahu střechy. Okresní soud v Benešově v záhlaví citovaným rozsudkem zřídil ve výroku I. specifikované věcné břemeno přesahu střechy chaty č. ev. 130 na pozemku st. parc. č. 522 v obci a k. ú. Nespeky. Žalované dále uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 10 000 Kč jako jednorázovou náhradu za zřízení věcného břemene, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky (výrok III.) a o nákladech státu (výroky IV. a V.). Okresní soud takto rozhodoval za situace, kdy po částečném zpětvzetí žaloby zastavil usnesením ze dne 18. 2. 2004 č. j. 12 C 863/2003-51 řízení v rozsahu, v němž se stěžovatel domáhal uložení povinnosti žalované zdržet se omezování svého vlastnického práva přístavbou z důvodu nadměrného zastínění místností v chatě stěžovatele na sousedním pozemku, a kdy jím následně vydaný rozsudek ze dne 1. 12. 2004 č. j. 12 C 863/2003-91 byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2005 č. j. 22 Co 293/2005, 22 Co 294/2005-134, zrušen, řízení o vzájemném návrhu žalované na zřízení věcného břemena přesahu zastaveno podle § 83 odst. 1 o. s. ř. a věc mu vrácena k dalšímu řízení.

Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatele proti výroku rozsudku okresního soudu ve věci samé a k odvolání žalované proti výrokům III. a V. o nákladech řízení v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel následně dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem shledal správným a dovolací důvody uplatněné stěžovatelem tak nebyly naplněny. V odůvodnění svého rozhodnutí se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry nalézacího i odvolacího soudu, když konstatoval, že "odvolací soud při úvaze o způsobu vypořádání neoprávněné stavby vyšel ve shodě s podrobným odůvodněním soudu prvního stupně z možností daných mu § 135c odst. 1 až 3 obč. zák., přičemž při této úvaze respektoval kritéria rozhodná pro volbu způsobu vypořádání neoprávněné stavby podávající se ze shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu České republiky - R 23/2003. (...) Zabýval se kritérii vymezenými zmíněnou judikaturou a svůj závěr o neúčelnosti odstranění neoprávněné přístavby a potřebě zřízení věcného břemene podle názoru dovolacího soudu přesvědčivě odůvodnil. Ačkoliv některá z rozhodných kritérií svědčí ve prospěch (stěžovatele) a k zásahu do vlastnického práva (stěžovatele) došlo jednáním ze strany žalované, nelze přehlédnout, že výsledné omezení (stěžovatele) přístavbou žalované v rozsahu části neoprávněně postavené na jeho pozemku, s odkazem na zjištěné okolnosti ((zejména poměrně malá velikost přesahu střechy žalované (5 m2) na pozemek (stěžovatele) oproti celkové rozloze pozemku (stěžovatele) (875 m2), terénní zlom mezi pozemky způsobující, že pozemek žalované je níže položen než pozemek (stěžovatele)), není nijak významné. Oproti přesvědčení (stěžovatele) dovolací soud rovněž zastává názor, že v této souvislosti nelze přehlédnout ani postoj samotné žalované během řízení, která, jak vyplývá z obsahu spisu a z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, (stěžovateli) nabízela v jeho průběhu finanční vypořádání až ve výši 50 000 Kč. (Stěžovatel) však tuto kompenzaci, několikanásobně převyšující soudem konečně přiznanou částku 10 000 Kč jako náhradu za zřízení věcného břemene odmítl, jakož i všechny předchozí smírné návrhy žalované." (str. 6 rozsudku).

Stěžovatel v ústavní stížnosti výše předestřené právní závěry obecných soudů nadále zpochybňoval a na podporu svých tvrzení o porušení základních práv předestřel argumentaci, jakou použil již v průběhu odvolacího a dovolacího řízení. V rovině jednoduchého práva tak polemizuje se způsobem posouzení podmínek aplikace ust. § 135c obč. zák. a kritérií rozhodných pro volbu způsobu vypořádání neoprávněné stavby vymezených judikaturou Nejvyššího soudu ze strany obecných soudů a s jejich právními závěry ohledně posouzení důvodnosti jím podané žaloby, konkrétně se závěrem o neúčelnosti odstranění neoprávněné stavby a potřebě zřízení věcného břemene. Tyto právní závěry stěžovatel nepovažuje za správné, obecné soudy se dle jeho názoru dostatečně nevypořádaly se všemi námitkami, argumenty a navrženými důkazy podporujícími oprávněnost jím podané žaloby. V konečném důsledku jsou v rozporu i s právními závěry Ústavního soudu obsaženými v nálezu sp. zn. III. ÚS 455/03. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.

Stěžovatel nicméně svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší, neboť jeho námitky jsou ve svém obsahu pouze polemikou se způsobem právního posouzení podmínek aplikace ust. § 135 obč. zák. obecnými soudy a jejich právním názorem o neúčelnosti odstranění neoprávněné stavby a potřebě zřízení věcného břemene.

Ústavní soud se v minulosti ve svém rozhodování již několikrát zabýval obdobnými případy tzv. neoprávněných staveb, kdy k prvotnímu omezení vlastnického práva majitele pozemku dochází nikoliv na základě nějakého aktu (zásahu) státu, nýbrž jednáním další osoby, a to (neoprávněným) zastavěním části pozemku dotčeného vlastníka, a kde výsledkem uvedeného jednání je střet dvou práv, kde vlastnické právo ke stavbě omezuje právo majitelů pozemku v jejich vlastnických oprávněních, zejména pokud jde o jejich právo věc užívat (srov. k tomu např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 198/95, II. ÚS 568/01, IV. ÚS 1447/09 či stěžovatelem citovaný nález sp. zn. III. ÚS 455/03, vše dostupné v el. databázi na http://nalus.usoud.cz). Právě ve stěžovatelem cit. nálezu sp. zn. III. ÚS 455/03 Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že "(p)ři posuzování případů tzv. neoprávněných staveb, k jejichž zřízení došlo úmyslným protiprávním jednáním stavebníka, musí být ochrana vlastnických práv majitele pozemku prioritní. Pokud tento princip respektován nebude, má toto nejen dopady na samotného vlastníka, ale na celou společnost, v níž se vytváří povědomí o "výhodnosti" nedodržování práv ostatních se všemi nežádoucími důsledky. Vzhledem k tomu nelze mít za to, že by v zájmu společnosti byla ochrana takového "neoprávněného" stavebníka. Na straně druhé je v zájmu společnosti, aby i v těchto případech nedocházelo ve vztahu ke stavebníkovi k nadměrně tvrdým, a tedy obecně neakceptovatelným řešením. O postupu podle § 135c odst. 1 obč. zák. proto třeba uvažovat vždy tehdy, neexistují-li na straně tohoto stavebníka důvody zvláštního zřetele hodné. (...) Vzhledem ke značné různorodosti případů tzv. neoprávněných staveb, jež mohou v praxi nastat, nutně musí právní úprava poskytovat více možností řešení, aby nedocházelo ke zjevně nespravedlivým výsledkům. Jinými slovy řečeno, nelze vycházet z toho, že by jediným ústavně konformním řešením bylo odstranění "neoprávněné" stavby, nýbrž musí být otevřen prostor i pro jiné uspořádání vzájemných vztahů."

Byť citovaný nález nebyl obecnými soudy v napadených rozhodnutích explicitně zmíněn, způsob hodnocení posuzovaného případu i právní závěry, k nimž obecné soudy dospěly v napadených rozhodnutích, jsou dle názoru Ústavního soudu plně v souladu s nosnými důvody citovaného nálezu. Jak okresní, tak i krajský soud při rozhodování o vypořádání poměrů k neoprávněné stavbě dle ust. § 135c obč. zák. přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly veškeré důvody (velikost přesahu střechy ve vztahu k celkové velikosti pozemku stěžovatele, poloha pozemků, nákladnost a obtížná technická proveditelnost odstranění přesahu střechy, ohrožení statiky a funkce chaty, chování účastníků sporu atd.), jež je vedly k závěru o neúčelnosti a přílišné tvrdosti odstranění přesahující části střechy a tedy k odmítnutí postupu předvídaného odst. 1 ust. § 135c obč. zák., a proč z uvedených důvodů přistoupily ke zřízení věcného břemene přesahu střechy chaty (v souladu s ust. § 135c odst. 3 obč. zák.). Stejně tak podrobně zdůvodnily i výši stanovené jednorázové náhrady za zřízení věcného břemene, která několikanásobně přesahuje částku, kterou by stěžovatel obdržel při prodeji či pronájmu odpovídající části dotčeného pozemku. Tyto právní závěry následně aproboval i Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, v němž se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které předestřel ve svém dovolání, a rovněž podrobně zdůvodnil proč těmto námitkám není možné i s ohledem na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu přisvědčit (viz výše, str. 5-6 rozsudku). Ústavní soud odůvodnění napadených rozhodnutí považuje v tomto směru za dostatečná a přiléhavá a neztotožňuje se tak s tvrzením stěžovatele, že právní závěry obecných soudů jsou v rozporu s právními závěry cit. nálezu, které mají plně a bez dalšího dopadat i na jeho případ. Situaci stěžovatele nelze srovnat s tím, kdy vedlejší účastníci-nájemci přímo a vědomě staví na pozemku stěžovatelů, a to i přes to, že jim to výslovně zakazuje nájemní smlouva, jako tomu bylo v cit. nálezu sp. zn. III. ÚS 455/03, a kde tedy, na rozdíl od nyní posuzovaného případu, na straně nájemců-stavebníků neexistovaly žádné důvody zvláštního zřetele hodné, které by ospravedlňovaly jiné uspořádání vztahů k tzv. neoprávněné stavbě než její odstranění.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2010

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru