Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2975/11 #1Usnesení ÚS ze dne 15.05.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/žaloba pro zmatečnost
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
žaloba/pro zmatečnost
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.2975.11.1
Datum podání05.10.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 229 odst.4


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2975/11 ze dne 15. 5. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti společnosti Markot Limited, se sídlem Belmont Chambers, Road Town, Tortola (Britské Panenské ostrovy), P.O.BOX 3443, zastoupené JUDr. Vítem Svobodou, advokátem se sídlem Púchovská 2782/12, Praha 4, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 49 EXE 1416/2010-47 ze dne 1. 3. 2011 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 163/2011-179 ze dne 27. 7. 2011, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 10. 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, napadeným usnesením č. j. 49 EXE 1416/2010-47 ze dne 1. 3. 2011 Obvodní soud pro Prahu 1 ve výroku I. zastavil podle ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), ve spojení s § 268 odst. 1 písm. b), g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), na návrh povinného - společnosti Rubikon, spol. s r. o., IČ: 61854557, exekuci, která byla nařízena usnesením téhož soudu č. j. 49 EXE 1416/2010-8 ze dne 6. 10. 2010 na majetek povinného na základě vykonatelného rozhodčího nálezu rozhodce P. O. ze dne 2. 8. 2010 k vymožení pohledávky oprávněného - stěžovatelky ve výši 6 600 000 Kč s příslušenstvím, jakož i pro náklady předcházejícího řízení a pro náklady oprávněného a náklady exekuce. Ve výroku II. soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud dospěl po právním posouzení věci k závěru, že předmětná pohledávka zanikla na základě dohody o narovnání ze dne 29. 11. 2010, čímž došlo k vzájemnému vypořádání vztahů mezi účastníky.

Odvolací řízení, zahájené z podnětu stěžovatelky, bylo usnesením Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 163/2011-179 ze dne 27. 7. 2011 zastaveno (výrok I.) a opět bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, tentokrát odvolacího (výrok II.). Soud druhého stupně svůj krok odůvodnil tím, že Ing. K., který stěžovatelku zastupoval jako její ředitel, své oprávnění jednat za ni hodnověrným způsobem neprokázal. Jelikož se ani po výzvě soudu nezdařilo tento nedostatek podmínky řízení odstranit, soud postupoval podle § 104 odst. 2 o. s. ř. a rozhodl, jak shora uvedeno.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti oběma rozhodnutím obecných soudů. Pochybení soudu prvního stupně spatřuje v tom, že vyhověl návrhu předloženému osobami, které v rozhodné době nebyly oprávněny za povinného jednat, namísto toho, aby podaný návrh odmítl. O zastavení exekuce rozhodl pak soud mimo zákonnou lhůtu podle § 55 odst. 2 exekučního řádu. Stěžovatelka dále upozornila, že za podklad pro rozhodnutí nalézacího soudu sloužila zfalšovaná dohoda o narovnání, kterou její představitel nikdy nepodepsal, v tomto směru celou záležitost jako možný trestný čin podvodu šetří i Policie ČR. Navzdory tvrzení soudu se ve spise navíc nachází pouze úředně ověřená kopie této dohody, její originál povinný nikdy nepředložil. Uváděnými skutečnostmi se obecné soudy nezabývaly, v rozporu s příslušnými ustanoveními o. s. ř. ve věci ani nenařídily jednání, stěžovatelce tak dle jejích slov nebyla ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny dána možnost k projednání věci veřejně, v její přítomnosti a nemohla se vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Odvolacímu soudu stěžovatelka dále vytýká zastavení odvolacího řízení, byť podle jejího mínění bylo na místě odmítnutí odvolání, nebo pokud odvolací soud nebyl spokojen s listinami, které Ing. K. předložil, měl stěžovatelku vyzvat k doplnění dalších listin prokazujících jeho oprávnění jednat za ni.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, s výjimkou výše uvedenou a vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy České republiky, kdy ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000, N 111/19 SbNU 79), tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (tedy až na zákonem stanovené výjimky).

Od 1. 1. 2001 je procesním opravným prostředkem také žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu § 229 odst. 4 o. s. ř. napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení. Důvodem žaloby pro zmatečnost podané podle citovaného ustanovení je skutkově nebo právně chybný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto, resp. odvolací řízení zastaveno; jinak řečeno, tímto důvodem je sama nezákonnost usnesení odvolacího soudu.

Právě takové námitky uplatnila stěžovatelka v ústavní stížnosti, aniž by se však k tomuto (mimořádnému) opravnému prostředku, jenž k odstranění tvrzených vad napadeného rozhodnutí slouží, uchýlila, tj. aniž řízení o žalobě pro zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 4 o. s. ř. zahájila.

Jinak řečeno, pokud byla stěžovatelka přesvědčena, že odvolací soud učinil vadný závěr o tom, že odvolací řízení muselo být zastaveno, měla dosáhnout přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů, které uvádí ve své ústavní stížnosti, v rámci řízení u obecných soudů ještě před podáním ústavní stížnosti

Stojí také za připomenutí, že ve smyslu ustanovení § 52 odst. 1 exekučního řádu se uplatní v exekučním řízení i ustanovení § 254 odst. 2, věty druhé, část za středníkem, o. s. ř., podle nějž je žaloba pro zmatečnost - ze zde rozhodného důvodu dle § 229 odst. 4 o. s. ř. - přípustná.

Tím, že žaloba pro zmatečnost podána nebyla (ústavní stížností není dokládán opak), vyvstala situace, kdy stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2012

Stanislav Balík, v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru