Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 297/18 #1Usnesení ÚS ze dne 06.03.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdružstvo/bytové
Nájem
Byt
manžel
Privatizace
Společná domácnost
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.297.18.1
Datum podání24.01.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 707, § 708


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 297/18 ze dne 6. 3. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Andrey Kopecké, zastoupené Mgr. Vladimírem Rajfem, advokátem, AK se sídlem Špitálka 434/23b, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017 č. j. 26 Cdo 2548/2017-249 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2016 č. j. 19 Co 255/2015-165, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Tvrdí, že vedla k porušení jejích základních práv a svobod garantovaných Ústavou a Listinou základních práv a svobod (dále jen jak "Listina"). Konkrétně namítá porušení čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a čl. 36 odst. 1. Listiny.

2. Stěžovatelka a její bývalý manžel se za trvání manželství stali společnými nájemníky bytu. V souvislosti s privatizací bytového fondu ve vlastnictví města Brna založili nájemci domu, kde se byt nacházel, bytové družstvo za účelem odkoupení domu. Stěžovatelka a její bývalý manžel se stali členy tohoto družstva. Dne 9. 1. 2007 bytové družstvo nabylo dům do svého vlastnictví. Mezi stěžovatelkou a jejím bývalým manželem se následně stala sporná otázka, zda jim vznikl společný nájem manželů k družstevnímu bytu. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") zamítl žalobu bývalého manžela stěžovatelky (dále jen "žalobce") na zrušení práva společného nájmu k družstevnímu bytu a společného členství v bytovém družstvu. Městský soud došel k závěru, že žalobce ve druhé polovině roku 2006 trvale opustil společnou domácnost manželů, což mělo za následek zánik společného nájmu bytu manželů.

3. Žalobce se odvolal a krajský soud rozhodl, že v dané věci nebylo prokázáno trvalé opuštění společné domácnosti žalobcem. Z toho důvodu rozhodnutí městského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Městský soud věc znovu projednal a po rozsáhlém dokazování návrh žalobce na zrušení práva společného nájmu k družstevnímu bytu a společného členství v bytovém družstvu opět zamítl. Vzal za prokázané, že žalobce opravdový zájem o obnovení manželského soužití žádným způsobem neprojevil, úmysl obnovit takové soužití neměl a že společnou domácnost trvale opustil před 9. 1. 2007, tedy dříve, než se bytové družstvo stalo vlastníkem domu. Právo společného nájmu k družstevnímu bytu ani společné členství v bytovém družstvu nebylo podle městského soudu možné zrušit, neboť k tomu došlo již v minulosti. Krajský soud nicméně opět rozhodl, že trvalé opuštění společné domácnosti nebylo ke dni 9. 1. 2007 prokázáno. Okamžikem, kdy dům přešel do vlastnictví bytového družstva, tak žalobci a stěžovatelce vzniklo právo společného nájmu družstevního bytu. Krajský soud proto změnil rozsudek městského soudu tak, že právo společného nájmu žalobce a stěžovatelky k družstevnímu bytu a jejich společné členství v bytovém družstvu se zrušují s tím, že výlučnou nájemkyní bytu a členkou družstva je stěžovatelka.

4. Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu dovolání. Nejvyšší soud ho však odmítl. Uvedl, že podle soudní praxe pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení se z trvalého pobytu) nebude bez dalšího postačovat pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti. Trvalé opuštění společné domácnosti je možno obecně vymezit jako jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit. Právní následky jednání směřujícího k opuštění společné domácnosti nastávají v době, kdy nájemce svoji vůli trvale opustit společnou domácnost projevil a realizoval. Trvalé opuštění společné domácnosti musí být také svobodným projevem vůle manžela, který domácnost opouští. Závěr krajského soudu, že před datem 9. 1. 2007 žalobce trvale neopustil společnou domácnost a právo společného nájmu bytu účastníkům nezaniklo, je s výše uvedenou judikaturou v souladu.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se krajský soud a Nejvyšší soud náležitě nevypořádaly s institutem trvalého opuštění společné domácnosti. Krajský soud nezohlednil okolnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování. Nedoplnil dokazování a neprovedl navržené, avšak doposud neprovedené důkazy. Řízení proto bylo zatíženo procesní vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů. Skutková zjištění krajského soudu nebyla dostatečným podkladem pro to, aby učinil právní posouzení věci rozdílně oproti městskému soudu. Proto byly dány podmínky pro zrušení rozhodnutí krajského soudu. Byly tedy zároveň splněny předpoklady přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud se nikterak nezabýval otázkou týkající se hledisek, z jakých musí nalézací soud hodnotit institut trvalého opuštění společné domácnosti a k jakým okolnostem při tom musí přihlížet, případně zda je možné k některým věcně relevantním okolnostem nepřihlížet vůbec. Podle názoru stěžovatelky soudy při posuzování otázky trvalého opuštění společné domácnosti postupovaly mechanicky a uchýlily se k přepjatému formalismu. Z jednání žalobce bylo jednoznačně možné usuzovat úmysl společnou domácnost trvale opustit.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.

8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v civilním řízení soudním. Stěžovatelka v něm jako žalovaná neúspěšně čelila žalobě svého bývalého manžela na zrušení práva společného nájmu k družstevnímu bytu a společného členství v bytovém družstvu. Námitky stěžovatelky nicméně směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, způsobu dokazování a výkladu podústavního práva ze strany civilních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí civilních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatelky, které uvádí i ve své ústavní stížnosti. Napadená rozhodnutí nevykazují vady s ústavněprávní intenzitou, které by vyžadovaly kasační zásah Ústavního soudu.

9. Stěžovatelka nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 6. března 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru