Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 297/14 #1Usnesení ÚS ze dne 07.05.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
MINISTERSTVO / MINISTR - zemědělství - Ústřední pozemkový úřad
MINISTERSTVO / MINISTR - zemědělství - Pozemkový úřad Jihlava
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na účinné opravné prostředky
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu ... více
Věcný rejstříksprávní orgán
Restituce
správní rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.297.14.1
Datum podání22.01.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

500/2004 Sb., § 101


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 297/14 ze dne 7. 5. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Elisabeth Pezoldové, zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, se sídlem Revoluční 1044/23, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 2 As 72/2013-65, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2013, č. j. 6 Ca 372/2009-42, rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 35484/09-13300, a proti usnesení Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Jihlava ze dne 1. října 2009, č. j. PÚ-1431/09-202/1-U, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá všechna v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 14 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Jihlava usnesením ze dne 1. října 2009, č. j. PÚ-1431/09-202/1-U, zastavil řízení podle § 66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), ve věci stěžovatelkou uplatněného nároku ze dne 22. září 2009 na vydání nemovitostí podle § 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), nacházejících se v katastrálním území Telč, s odůvodněním, že podání je zjevně nepřípustné, neboť ve věci již bylo meritorně rozhodnuto.

3. K odvolání stěžovatelky Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 35484/09-13300, potvrdil předchozí usnesení Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Jihlava a odvolání zamítl. Ztotožnil se s důvodem zastavení řízení uvedeným v napadeném rozhodnutí a v této souvislosti dále doplnil, že námitky stěžovatelky spočívající v tom, že nárok nemohla uplatnit v zákonné lhůtě, protože jí bylo bráněno ze strany příslušných orgánů v přístupu k potřebným informacím, jsou nepřípadné, neboť nárok bylo možné uplatnit pouze obecně bez bližší specifikace nárokovaných pozemků.

4. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. června 2013, č. j. 6 Ca 372/2009-42, žalobu stěžovatelky směřující proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu zamítl, neboť dospěl k závěru, že není důvodná. Městský soud v Praze se zabýval i posouzením závaznosti stěžovatelkou zmiňované zprávy Výboru pro lidská práva OSN a v této souvislosti konstatoval, že Výbor nemá pravomoc svým stanoviskem ani změnit platné a účinné právní předpisy, které jsou součástí právního řádu České republiky, ani měnit či rušit již pravomocná rozhodnutí orgánů státní moci a správy, neboť jeho názory nemají závaznou povahu.

5. Následná kasační stížnost stěžovatelky byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 2 As 72/2013-65, zamítnuta jako nedůvodná. Nejvyšší správní soud se postavil na stranu správních orgánů ohledně jejich závěru, že se jedná o věc rozhodnutou. Vedle toho zdůraznil, že stěžovatelka námitku, že svou žádostí hodlala dosáhnout tzv. nového řízení ve věci ve smyslu § 101 správního řádu, uplatnila až při ústním jednání dne 25. června 2013, přičemž ani tehdy neuvedla, v čem konkrétně došlo ke změně podmínek v období mezi prvním zamítavým rozhodnutím a žádostí z roku 2009. Za změnu podmínek však nebylo možno podle názoru Nejvyššího správního soudu považovat ani zprávu Výboru pro lidská práva OSN.

II.

6. Porušení výše označených práv spatřuje stěžovatelka v postupu Nejvyššího správního soudu a správních orgánů, které odmítly stěžovatelce poskytnout účinný opravný prostředek, včetně možnosti podat novou žádost o restituce s poskytnutím nových lhůt. Podle názoru stěžovatelky je Česká republika vázána závěry vyplývajícími ze zprávy Výboru pro lidská práva OSN ze dne 25. října 2002 č. 757/1997, z nichž má vyplývat, že Česká republika porušila v restituční věci stěžovatelky mezinárodní úmluvy. Stěžovatelka je přesvědčena, že v její právní věci jsou proto dány objektivní důvody pro přípustnost nové restituční žádosti a prolomení restitučních lhůt. Po rekapitulaci průběhu a výsledku řízení stěžovatelka namítá, že správní orgány i ve věci rozhodující soudy se měly zabývat jejími námitkami a navrhovanými důkazy meritorně a pokud tak neučinily, došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny došlo v její věci z toho důvodu, že odmítavý postoj státních orgánů způsobil jak procesní neúspěch stěžovatelky v její restituční věci, a také zavinil, že nová skutková tvrzení a nově najevo vyšlé důkazy nemohla stěžovatelka uplatnit již dříve.

III.

7. Ústavní soud se v podstatě totožnými námitkami stěžovatelky zabýval již v rámci ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 296/14 a ani v tomto případě nemá důvod se od závěrů obsažených v uvedeném rozhodnutí odchylovat.

8. S ohledem na výše uvedené a s ohledem na skutečnost, že stěžovatelka z pohledu Ústavního soudu vznáší toliko námitku nesprávné aplikace tzv. podústavního práva, která podle jejího názoru má za následek porušení základních práv a svobod, je třeba ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost, a proto pouze nyní ve stručnosti Ústavní soud z výše citovaného usnesení opakuje svoji argumentaci.

9. K otázce rozporu s podústavním právem se Ústavní soud vyslovil v celé řadě svých rozhodnutí (k tomu srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. října 2002, N 126/28 SbNU 85). Vadná (nesprávná) aplikace tzv. podústavního práva může představovat porušení ústavně zaručených základních práv a svobod za situace, jestliže nepřípustným způsobem postihuje některé ze základních práv a svobod a pomíjí výklad jiný, ústavně konformní, případně je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je soudní praxí respektován, nebo je v extrémním rozporu s požadavky přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

10. Žádné pochybení, které by odůvodňovalo závěr o naplnění výše uvedených podmínek pro vyslovení protiústavnosti napadených rozhodnutí, Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.

11. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudů a správních orgánů je zřejmé, že se věcí stěžovatelky řádně zabývaly, jejich rozhodnutí jsou podrobně, logicky a zákonu odpovídajícím způsobem odůvodněna, přičemž nelze souhlasit se stěžovatelkou ani v tom, že by nevzaly v úvahu i její tvrzení ohledně závaznosti zprávy Výboru pro lidská práva OSN.

12. Zejména Nejvyšší správní soud podrobně a logicky ve svém rozhodnutí vyložil, z jakého důvodu správní orgán řízení zastavil.

13. Nejvyšší správní soud se zabýval i tvrzením stěžovatelky, že její žádost měla být posouzena ve smyslu § 101 správního řádu a v této souvislosti konstatoval, že stěžovatelka podmínky pro tzv. nové řízení nesplnila, neboť nijak nedoložila existenci změněných podmínek, přičemž za tyto změněné podmínky nelze považovat závěry zprávy Výboru pro lidská práva OSN, jak se mylně domnívá stěžovatelka.

14. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2014

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru