Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 297/10 #1Usnesení ÚS ze dne 19.08.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost ro... více
Věcný rejstříkdítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
rodina
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.297.10.1
Datum podání01.02.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 10 odst.2, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 8

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 27 odst.4


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 297/10 ze dne 19. 8. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů V. P. a Z. P., zastoupených JUDr. Lenkou Faltýnovou, advokátkou se sídlem nám. Míru 143, Domažlice, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 10. 2009 č. j. 56 Co 344/2009-184, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podanou ústavní stížností stěžovatelé navrhují Ústavnímu soudu zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu a tvrdí, že jím byla porušena jejich základní práva a současně základní práva nezletilého Pavla (jedná se o pseudonym), zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 2, 3, čl. 6 odst. 2, čl. 16 odst. 1, 2, čl. 18 odst. 1, čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, dále čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí. Stěžovatelé rovněž namítají rozpor se zásadou č. 2 Deklarace práv dítěte.

Svým návrhem se H. L., mateřská babička nezletilého Pavla (vedlejší účastnice), společně s manželem, domáhala soudní úpravy prarodičovského styku s nezletilým Pavlem, který byl rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích svěřen do společné výchovy stěžovatelů. Okresní soud v Domažlicích návrh rozsudkem ze dne 6. 4. 2009, č. j. 13 Ne 244/2008-151, 4 P a Ne 31/2008, jako nedůvodný zamítl s odůvodněním, že není dán zájem nezletilého, neboť H. L. není v psychickém stavu, který by jí dovoloval stýkat se s vnukem tak, aby tento styk neměl vliv na jeho plnohodnotný a zdárný vývoj. Dle znalkyně v odvětví psychologie H. L. prochází fází vyrovnávání se se ztrátou dcery a je možné, že jako případného viníka označí otce nezletilého. Znalkyně připustila, že při případném prarodičovském styku by mohlo docházet ke konfliktům, které by taktéž neměly dobrý vliv na nezletilého Pavla, neboť poměry mezi oběma rodinami jsou nenávistné a vyhrocené.

Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu I. instance tak, že navrhovatelka je oprávněna stýkat se s nezletilým každou sudou sobotu od 10.00 hodin do 12.00 hodin v Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Robinson za účasti pracovníka tohoto zařízení a za účasti alespoň jednoho z manželů P. Stěžovatelé jsou povinni nezletilého Pavla včas a řádně předat a jsou povinni zdržet se nevyžádaných zásahů do průběhu styku. Dle odvolacího soudu si existence generačního vztahu mezi mateřskou babičkou a vnukem vynucuje i specifickou právní regulaci. Matka nezletilého zemřela, otec není schopen zajistit péči o syna, kterou převzali na základě rozhodnutí soudu otcovská babička a její manžel (stěžovatelé). Odvolací soud též uvádí, že nepřehlédl ani konfliktní situaci mezi oběma rodinami, avšak dle jeho názoru nezletilý dosud nebyl těmto konfliktům přítomen ve smyslu jejich uvědomění si a nebyl jich logicky ani účasten. Z tohoto pohledu neexistuje žádný důvod k závěru, že hostilita těchto vztahů stojí v cestě úpravy styku mateřské babičky s vnukem. Ze závěrů a doporučení znalkyně dle odvolacího soudu nevyplývá, že současný styk H. L. s vnukem je z pohledu pedopsycholožky vyloučen. Odvolací soud současně uvedl, že si je vědom toho, že nezletilý Pavel nemá ve své paměti osobu mateřské babičky, je tedy nutno mezi nimi citlivě opětovně navázat vztah a frekvenci i délku styku, jakož i další podmínky je nutné upravit se zvýšenou pozorností.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že odvolací soud upřednostnil individuální právo vedlejší účastnice na styk s nezletilým Pavlem před nejlepším zájmem nezletilého. Ve vztahu mezi vedlejší účastnicí a nezletilým absentují úzká osobní pouta. Dále byly zjištěny nepřátelské rodinné vztahy mezi vedlejší účastnicí (a jejím mužem) na straně jedné a otcem nezletilého a stěžovateli na straně druhé. Psychický stav vedlejší účastnice není dosud stabilizován, a není proto v zájmu nezletilého se s ní stýkat.

Ústavní soud se zabýval otázkou, zda napadené rozhodnutí obecného soudu je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručeného základního práva stěžovatelů. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí určilo styk nezletilého dítěte s vedlejší účastnicí a stanovilo povinnost stěžovatelky předávat nezletilého Pavla vedlejší účastnici po stanovené časové intervaly, a strpět tak po danou dobu omezení spočívající v nemožnosti soužití s jejich nezletilým vnukem, dospěl Ústavní soud k závěru, že dotčeným základním právem může být v daném případě právo stěžovatelů na ochranu rodinného života garantované čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Na druhé straně je ovšem třeba vidět i zájem vedlejší účastnice - mateřské babičky nezletilého Pavla. Ústavní soud již kupř. v usnesení sp. zn. III. ÚS 2605/09 deklaroval právo "prarodičů, jako členů širší rodiny dítěte, podílet se na citovém, rozumovém a mravním rozvoji svého vnuka nebo vnučky." V usnesení sp. zn. II. ÚS 1818/07 zase Ústavní soud uvedl, že "Stát má podle čl. 5 Úmluvy povinnost respektovat, v souladu s místním obyčejem, práva a povinnosti členů širší rodiny, kam nepochybně patří právo prarodičů podílet se na citovém, rozumovém a mravním rozvoji dítěte. V našem právním řádu je tato problematika upravena v ustanovení § 27 odst. 4 zákona o rodině." V usnesení sp. zn. I. ÚS 2750/07 Ústavní soud konstatoval, že "Rodinný život chráněný čl. 8 Úmluvy však podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva může být za určitých okolností založen i vztahy mezi blízkými příbuznými, např. mezi prarodiči a vnuky, a to na základě úzkých osobních pout (Marckx proti Belgii, rozsudek ze dne 13. června 1979, odst. 45)." V rozhodnutí Bronda proti Itálii pak Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že na vztahy dětí a jejich prarodičů, s nimiž určitou dobu žily, lze vztáhnout stejnou ochranu jako na vztah mezi rodičem a dítětem: "Soud připomíná, že vzájemný prožitek rodiče a dítěte ze společnosti toho druhého vytváří základní rys rodinného života a že opatření bránící takovému prožitku dosahují porušení práva chráněného podle čl. 8. Tento princip se uplatní také v případech jako je tento, v nichž se Soud zabývá vztahy mezi dítětem a jeho prarodiči, s nimiž žilo po určitou dobu." (rozsudek Bronda proti Itálii, odst. 51). Nezletilý Pavel v době od svého narození do března 2007 vyrůstal v rodině vedlejší účastnice (poté převzali péči stěžovatelé); je tak zjevná existence citového pouta a citového strádání vedlejší účastnice z nerealizovaného styku s vnukem (na tom nemění nic soudy zjištěná skutečnost, že nezletilý Pavel ji nemá ve své paměti). Koneckonců individuální právo vedlejší účastnice na styk s nezletilým Pavlem nepopírají v ústavní stížnosti ani stěžovatelé, "pouze" namítají nepřípadné upřednostnění jejího individuálního práva před zájmem dítěte.

Ústavní soud konstatuje, že klíčovým právním východiskem dané problematiky je posuzování úpravy styku prarodiče s nezletilým především s ohledem na zájem nezletilého. K úpravě jejich styku je nutno přistoupit po zvážení všech okolností konkrétního případu především s ohledem na potřeby a zájmy dítěte. Je tedy třeba nalézt spravedlivou rovnováhu mezi dotčenými zájmy - zájmem stěžovatelů nestrpět po danou dobu omezení spočívající v nemožnosti soužití s nezletilým vnukem, zájmem vedlejší účastnice podílet se na citovém, rozumovém a mravním rozvoji vnuka, a zájmem nezletilého - s tím, že zvláštní význam je třeba přisoudit nadřazenému zájmu dítěte. Tudíž zvážení toho, co nejlépe slouží zájmům dítěte, má vždy rozhodující význam.

Těmito aspekty se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval a ke svému závěru si vytvořil dostatečný podklad provedený dokazováním.

Soud své úvahy systematicky roztřídil do posuzování podmínek uvedených v ustanovení § 27 odst. 4 zákona o rodině (ústavní úpravu konkretizujícím), dle něhož má obecný soud povinnost zkoumat, zda autoritativní úpravu styku s prarodiči vyžaduje 1) zájem dítěte a 2) poměry v rodině. V rámci této reflexe odvolací soud vyargumentoval svůj názor, že úprava styku vedlejší účastnice s nezletilým je nejen v souladu s jejím zájmem, nýbrž i v souladu se zájmem dítěte. Vyšel v této souvislosti s rozumného východiska, že zájmem dítěte je vytvářet si vazby v rámci celé rodiny, tedy i s prarodiči, tj. i s vedlejší účastnicí.

Odvolací soud k tomu racionálně dodal, že na tom ničeho nemění zatím pouze spekulativní, hypotetické riziko spojené s kontaktem s vedlejší účastnicí, že negativní konfliktní vztahy mezi ní a stěžovateli by mohly být přeneseny i na nezletilého (zdůraznil, že nezletilý dosud nebyl těmto konfliktům přítomen ve smyslu jejich uvědomění si a nebyl jich logicky ani účasten). Soud přiléhavě konstatoval, že jak vedlejší účastnice, tak i stěžovatelé se musí oprostit od všech jednání, které by byly v rozporu se zájmy nezletilého.

Odvolací soud taktéž vyložil, že závěr a doporučení znalkyně nevedou k závěru, že současný styk vedlejší účastnice s nezletilým je z pohledu pedopsycholožky vyloučen (vedlejší účastnice se podrobuje již jen rutinní péči ošetřující psychiatričky, která není medikamentózní, a necítí v současnosti žádné psychické potíže). Styk vedlejší účastnice s nezletilým se ostatně má dle rozsudku realizovat na "neutrálním místě" pod dohledem pracovníka Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Robinson a za účasti stěžovatelů.

K tomu Ústavní soud dodává, že ústavní konformitu napadeného rozsudku nelze vykládat tak, že by aktuálně zjištěný zájem dítěte byl do budoucna daný a neměnný. Rozhodnutí soudu nemůže být chápáno jako státem vytvořená překážka jakéhokoliv budoucího vývoje směrem ke změně úpravy styku vedlejší účastnice s nezletilým, pokud by se kupříkladu ukázalo, že se ona a stěžovatelé nebyli schopni či ochotni - byť i v rozporu se zájmem nezletilého - vyvarovat pokračování konfliktních vztahů a přenášeli je na nezletilého.

Ústavní soud rovněž podotýká, že obecné soudy mají výhodu přímých kontaktů se všemi dotčenými, často v samotném okamžiku, kdy je rozhodováno o opatřeních nebo bezprostředně po jejich přijetí. Úkolem Ústavního soudu není a ani nemůže být nahrazovat obecné soudy ve výkonu pravomoci ve věcech úpravy styku dětí s rodiči či prarodiči, což stěžovatelé nikoli plně obsahem ústavní stížnosti reflektují. Svoji argumentaci koncipují tak, jako by Ústavní soud byl další instancí v systému obecného soudnictví.

Ústavní soud nezjistil porušení ani jiných základních práv stěžovatelů. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelé měli a nepochybně využili možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svých práv. Skutečnost, že obecný soud napadené rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv se rozhodnutí může ze subjektivního hlediska jevit jako nespravedlivé či být dokonce z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně obsahu soudního spisu. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Napadené rozhodnutí obecného soudu, jímž byl sledován především zájem nezletilého, není z výše uvedených důvodů zjevně v rozporu se základními právy stěžovatelů. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud pro úplnost uvádí, že ústavní stížnost nebylo možno považovat za podanou i jménem nezletilého Pavla, neboť oprávněn jej zastoupit k podání ústavní stížnosti v této věci je toliko kolizní opatrovník, který byl ostatně ustanoven nezletilému i v řízení před obecnými soudy. Nicméně prvořadým kritériem ve věci projednávané před obecnými soudy i Ústavním soudem byl zájem nezletilého.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru