Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2969/14 #1Nález ÚS ze dne 10.03.2015Doručování odvolání účastníka řízení protistraně

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní r... více
Věcný rejstříkOdvolání
Doručování
účastník řízení
dlužník
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 56/76 SbNU 773
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2969.14.1
Datum vyhlášení18.03.2015
Datum podání08.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142a odst.1, § 46b písm.a, § 210 odst.1, § 208, § 209


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud se v projednávané věci stěžovatele jednalo o otázku náhrady nákladů řízení, a odvolací soud neposkytl stěžovateli odvolání, aby se k němu mohl vyjádřit, ačkoliv se dalo očekávat, že k argumentům odvolatele zaujme nesouhlasný postoj, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a princip rovnosti zbraní podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele společenství vlastníků jednotek zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 10. 3. 2015 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2014, č. j. 64 Co 214/2014-69 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.

Narativní část

Poté, co žalovaný vedlejší účastník zaplatil dlužné nájemné stěžovateli (žalobci), vzal stěžovatel žalobu zpět. Obvodní soud zastavil řízení a rozhodl, že žalovaný je povinen stěžovateli zaplatit náhradu nákladů řízení. Žalovaný podal návrh na prohlášení neúčinnosti doručení uvedeného usnesení, žádost o prominutí zmeškání lhůty k odvolání a odvolání proti nákladům řízení. Obvodní soud rozhodl o neúčinnosti doručení z důvodu, že žalovanému nebylo doručováno na adresu podle § 46b písm. a) o. s. ř. K odvolání žalovaného městský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, uložil však stěžovateli zaplatit náklady odvolacího řízení, neboť nesplnil povinnost vyplývající z § 142a odst. 1 o. s. ř., když předžalobní výzvu k zaplacení dlužné částky zaslal žalovanému na adresu, na které nebyl hlášen. Stěžovatel namítal, že odvolání mu nebylo doručeno, takže se k němu nemohl vyjádřit; při zjišťování adresy vycházel z katastru nemovitostí, protože registr ministerstva vnitra není přístupný.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud k otázce ústavně konformního doručování účastníkům řízení opakovaně uvedl, že i když z § 210 odst. 1 o. s. ř. (ve znění do 1. července 2009) přímo nevyplývá povinnost soudu doručovat opisy odvolání proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení, soud tak učiní na základě ústavně souladné úvahy o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci (nález sp. zn. III. ÚS 639/06). Na druhé straně za jiných konkrétních okolností Ústavní soud neshledal povinnost soudu doručovat stejnopis odvolání účastníkům (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2602/2013).

V projednávané věci Ústavní soud uvedl, že vedlejší účastník se v podaném odvolání domáhal změny výroku o nákladech řízení ve svůj prospěch, což vyžadovalo, aby druhá strana byla s argumenty odvolatele seznámena a mohla se k nim vyjádřit. Navíc se v odvolání objevilo tvrzení žalovaného, že stěžovatel nedodržel povinnost zaslat mu předžalobní výzvu na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) o. s. ř., čímž odvolací soud odůvodnil výrok o uložení nákladů odvolacího řízení stěžovateli. Tím, že soud prvního stupně nedoručil odvolání vedlejšího účastníka stěžovateli, odňal mu možnost seznámit se s jeho obsahem, vyjádřit se a případně realizovat jeho další procesní práva. Pokud toto pochybení nenapravil odvolací soud, byl stěžovatel zkrácen na svých procesních právech.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavřel, že městský soud napadeným výrokem o náhradě nákladů řízení porušil práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Zemánek. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 2969/14 ze dne 10. 3. 2015

N 56/76 SbNU 773

Doručování odvolání účastníka řízení protistraně

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) - ze dne 10. března 2015 sp. zn. II. ÚS 2969/14 ve věci ústavní stížnosti Společenství vlastníků jednotek X, zastoupeného Mgr. Gabrielou Hájkovou, advokátkou, se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2014 č. j. 64 Co 214/2014-69, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Thomase Ignacio Tadea, zastoupeného Mgr. Peterem Teniakem, advokátem, se sídlem Pařížská 204/21, 110 00 Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2014 č. j. 64 Co 214/2014-69 bylo porušeno právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2014 č. j. 64 Co 214/2014-69 se zrušuje.

Odůvodnění:

I. Rekapitulace dosavadního průběhu soudního řízení

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na nestranný a spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadeným rozhodnutím došlo také dle názoru stěžovatele k popření principu zákazu svévole v rozhodování.

2. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 19. července 2013 č. j. EPR 54739/2013-19 zastavil řízení o vydání elektronického platebního rozkazu, kterým se žalobce (stěžovatel) domáhal vůči žalovanému (vedlejšímu účastníkovi řízení) zaplacení částky 44 587,94 Kč s příslušenstvím jakožto dlužného nájemného. Stěžovatel vzal žalobu zpět, jelikož došlo po jejím podání k zaplacení žalované částky vedlejším účastníkem. Obvodní soud pro Prahu 5 dále rozhodl, že vedlejší účastník je povinen stěžovateli zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 17 288 Kč.

3. Poté podal vedlejší účastník řízení návrh na prohlášení neúčinnosti doručení tohoto usnesení a žádost o prominutí zmeškání lhůty k odvolání, jakož i odvolání proti povinnosti nahradit stěžovateli náklady soudního řízení. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. února 2014 č. j. EPR 54739/2013-24 bylo nejprve rozhodnuto o neúčinnosti doručení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. července 2013 č. j. EPR 54739/2013-19 s odůvodněním, že vedlejšímu účastníkovi nebylo doručováno na adresu určenou v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř.").

4. Následně Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. července 2014 č. j. 64 Co 214/2014-69 k výše zmiňovanému odvolání vedlejšího účastníka změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. července 2013 č. j. EPR 54739/2013-19 ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů a zároveň uložil povinnost stěžovateli, aby zaplatil vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 950 Kč. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel nesplnil svou zákonnou povinnost vyplývající z § 142a odst. 1 o. s. ř., neboť předžalobní výzvu k zaplacení dlužné částky zaslal vedlejšímu účastníkovi na adresu, která nebyla adresou pro doručování, kde je vedlejší účastník hlášen, jak vyplývá ze sdělení Ministerstva vnitra.

II. Rekapitulace obsahu ústavní stížnosti

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve podrobně uvádí jednotlivá údajná pochybení odvolacího soudu. Předně rozebírá, že odvolání vedlejšího účastníka mu nebylo doručeno, nebylo mu tedy umožněno se jakkoli k podanému odvolání vedlejšího účastníka vyjádřit. Stěžovatel se chtěl přitom vyjádřit hlavně k otázce doručování předžalobních výzev odesílaných za účelem odvrácení soudního sporu o zaplacení dlužného nájemného. Stěžovatel podotýká, že je subjektem hospodařícím s velmi omezeným finančním rozpočtem a jakákoli soudní řízení jsou pro něho velkou finanční zátěží. Z toho důvodu vždy jednotlivé dlužníky intenzivně urguje, a to jak sám, tak i prostřednictvím právního zástupce. Další pochybení spatřuje v tom, že odvolací soud rozhodl o tom, že předžalobní výzva nebyla doručena, aniž by stěžovatele vyslechl. Stěžovatel má za to, že by se svou argumentací ohledně adresy, kam měla být předžalobní výzva doručována, obstál. Taková možnost mu však nebyla dána, neboť odvolací soud rozhodl výhradně na základě tvrzení vedlejšího účastníka, k němuž se stěžovatel nemohl jakkoli vyjádřit. Stěžovatel vycházel při zjišťování adresy pro odeslání výzvy z veřejného registru, konkrétně z katastru nemovitostí, kde jedině mohl získat adresu vedlejšího účastníka, protože registr Ministerstva vnitra není běžně přístupný.

III. Zjištění obsahu spisu

4. Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 5 příslušný spis. Z předloženého spisu Ústavní soud zjistil, že odvolání vedlejšího účastníka (viz č. l. 43 vyžádaného spisu), které bylo součástí návrhu na prohlášení neúčinnosti doručení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. července 2013 č. j. EPR 54739/2013-19 a které směřovalo proti výroku o náhradě nákladů řízení, stěžovateli nebylo doručeno. Bylo mu doručeno až samotné rozhodnutí o odvolání Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2014 č. j. 64 Co 214/2014-69 s tím, že odvolací soud rozhodoval bez nařízení jednání [§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.]. Skutečnost, že odvolání stěžovateli vůbec nebylo doručováno, se podává jednak z přípisu Obvodního soudu pro Prahu 5 o předložení věci k rozhodnutí o odvolání (viz č. l. 66), jednak ze samotného odůvodnění napadeného usnesení, v němž je uvedeno, že stěžovatel coby žalobce se k odvolání vedlejšího účastníka nevyjádřil. Tvrzení stěžovatele o nedoručení odvolání vedlejšího účastníka potvrzuje i okolnost, že ve spisu není potvrzení o dodání a doručení odvolání do datové schránky, jako v případě, kdy mu bylo doručováno již rozhodnutí o odvolání.

IV. Rekapitulace vyjádření účastníků

5. Městský soud v Praze jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž poukázal na smysl § 142a o. s. ř., který byl do procesního předpisu včleněn z toho důvodu, aby měl dlužník možnost před podáním žaloby dluh uhradit. Smyslem citovaného ustanovení je, aby se předžalobní výzva dostala do sféry dispozice dlužníka, a to jakýmkoliv způsobem. Městský soud v Praze sice připouští, že stěžovatel nemohl nahlédnout do evidence obyvatel, avšak mohl v zájmu své právní jistoty výzvu zaslat na všechny jemu známé adresy. To však stěžovatel neučinil, přestože mu byla známa i další adresa, která byla i poslední známou adresou dlužníka ve smyslu § 142a odst. 1 o. s. ř. Účastník řízení uzavírá, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí relevantní skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit porušení jeho práva na spravedlivý proces.

6. Vedlejší účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že stěžovatel měl již před zahájením soudního řízení povědomí o kontaktním e-mailu na něj. Tvrzení stěžovatele, že jednotlivé dlužníky intenzivně urguje, z pohledu vedlejšího účastníka neobstojí. Vedlejší účastník řízení se o vydaném rozhodnutí dověděl až po doručení výzvy k zaplacení dlužné částky podle usnesení soudu prvního stupně včetně náhrady nákladů řízení zaslané mu prostřednictvím e-mailu. Navíc poukazuje na to, že správce objektu s vedlejším účastníkem intenzivně komunikoval i v době před podáním žaloby. Vedlejší účastník řízení uzavírá, že ústavní stížnost je nedůvodná, neboť postrádá ústavněprávní základ. Konečně se vyjadřuje k otázce doručení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2014 č. j. 64 Co 214/2014-69, přičemž postup soudu považuje za souladný s § 50d o. s. ř.

7. Stěžovatel se k vyjádřením účastníka a vedlejšího účastníka řízení zaslaným mu následně k replice nevyjádřil.

V. Vlastní posouzení ústavní stížnosti

8. Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy.

9. Ústavní soud dále uvádí, že jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prostupování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod.

10. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že stěžovatel se k podanému odvolání nevyjádřil, přičemž stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvádí, že se o odvolání nedozvěděl, neboť mu nebylo doručeno. Otázka doručování odvolání ostatním účastníkům řízení je upravena v § 210 odst. 1 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení platí, že "nejde-li o případy uvedené v § 208 nebo v § 209, doručípředseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům. Odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí předseda senátu těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné." Vzhledem k tomu, že v řízení nedošlo k postupu ani dle § 208 o. s. ř. ani dle § 209 o. s. ř., je nutno vyřešit otázku, zda uvedené odvolání mělo být doručeno i stěžovateli. Do 1. července 2009 zněl § 210 o. s. ř. tak, že muselo být doručováno jen v případě rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud však mnohokrát deklaroval, jak by se mělo toto ustanovení vykládat, aby bylo ústavně konformní. V nálezu Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2007 sp. zn. III. ÚS 639/06 (N 15/44 SbNU 193) vyložil toto ustanovení tak, že "i když z § 210 odst. 1 občanského soudního řádu přímo nevyplývá povinnost soudu doručovat opisy odvolání směřujících proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení, neznamená to, že tak soud nemůže učinit na základě úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci." V nálezu ze dne 16. září 2010 sp. zn. III. ÚS 291/08 (N 195/58 SbNU 725) Ústavní soud vyslovil: "... Byť občanský soudní řád nestanovil povinnost soudu doručovat opis odvolání účastníka řízení směřujícího jen proti rozhodnutí o nákladech řízení protistraně, příp. za účelem jeho projednání nařizovat (ústní) jednání, daný požadavek může v konkrétním případě vyplynout z nutnosti ochrany procesních práv účastníka řízení, jež plynou z principů spravedlivého procesu." Dále například v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. dubna 2010 sp. zn. II. ÚS 414/10 (N 81/57 SbNU 85) se Ústavní soud vyjádřil k povinnosti doručovat usnesení ohledně nákladů řízení následovně: "Protože je řízení o nákladech řízení svou povahou řízením kontradiktorním, z principu rovnosti účastníků vyplývá, že za situace, kdy dosavadní vývoj sporu, povaha napadeného rozhodnutí a argumenty uváděné v odvolání naznačují, že eventuální vyjádření účastníků k podanému odvolání mohou ovlivnit druhoinstanční rozhodnutí, je soud povinen doručit odvolání podané do výroku o nákladech řízení ostatním účastníkům, aby měli stejnou možnost k uplatnění svých práv, přestože z procesního předpisu tato povinnost přímo nevyplývá."

11. Na druhé straně, Ústavnísoud v poslední době v určitých konstelacích také neshledal povinnost soudu doručovat stejnopis odvolání účastníkům. Tak např. v usnesení ze dne 23. září 2013 sp. zn. IV. ÚS 2602/13 (v SbNU nepublikováno, všechna níže citovaná rozhodnutí jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz) konstatoval: "Jestliže z předchozího průběhu řízení a z podaného odvolání je zřejmé, že případné vyjádření protistrany by s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci nemohlo nijak přispět k objasnění věci a k rozhodování odvolacího soudu, není zapotřebí trvat na doručení stejnopisu odvolání ostatním účastníkům a na nařízení jednání odvolacího soudu. Jakékoliv závěry Ústavního soudu nelze přitom aplikovat mechanicky, nýbrž vždy v souvislosti s posouzením konkrétních okolností případu." Z usnesení Ústavního soudu ze dne 11. února 2014 sp. zn. IV. ÚS 2958/13 vyplývá, že "[p]rávní řád a jeho interpretace Ústavním soudem tedy zachovává soudům prostor, aby ve svých rozhodnutích zohlednily nejen okolnosti průběhu řízení, ale i případné chování účastníků a jejich poměry konstituované ještě před jeho zahájením. Jestliže z předchozího průběhu řízení a z podaného odvolání je zřejmé, že případné vyjádření protistrany by s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci nemohlo nijak přispět k objasnění věci a k rozhodování odvolacího soudu, není zapotřebí trvat na doručení jeho stejnopisu ostatním účastníkům." V usnesení Ústavního soudu ze dne 26. června 2014 sp. zn. III. ÚS 3519/13 se praví: "Ve světle argumentace v ústavní stížnosti obsažené tak nutno odmítnout stěžovatelovo tvrzení, že by v odvolacím řízení mohl uplatnit námitky, které by byly způsobilé ovlivnit rozhodnutí krajského soudu. Za této situace by pak požadovaný kasační zásah Ústavního soudu neměl žádný význam a jen by vedl ke zbytečnému prodlužování soudního řízení a vzniku dalších nákladů." O takovou konstelaci se však v dané věci nejedná.

12. Situace, kdy se vedlejší účastník v podaném odvolání domáhá změny výroku o nákladech řízení ve svůj prospěch, vyžaduje, aby druhá strana byla s argumenty odvolatele seznámena a mohla se k nim vyjádřit, zejména pokud lze očekávat, že její vyjádření může přispět k náležitému posouzení věci. Ústavnísoud ani v nyní projednávané věci nemá důvod na svých dřívějších závěrech cokoli měnit. Tím, že soud prvního stupně nedoručil odvolání vedlejšího účastníka [v němž bylo požadováno nepřiznání nákladů řízení stěžovateli s tvrzením, že stěžovatel nedodržel povinnost zaslat předžalobní výzvu vedlejšímu účastníkovi na adresu, která je adresou pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř.] stěžovateli, který zaujímal k argumentům vedlejšího účastníka nesouhlasný postoj (domníval se, že zaslal předžalobní výzvu na jedinou adresu jemu známou), odňal stěžovateli možnost seznámit se s obsahem podaného odvolání, a neumožnil mu tak se k němu vyjádřit, případně realizovat svá další procesní práva. Pokud toto pochybení nenapravil ani odvolací soud, který navíc odvolacím námitkám vedlejšího účastníka přisvědčil a o nákladech řízení rozhodl jinak než soud prvního stupně, zkrátil stěžovatele na jeho procesních právech, čímž porušil ústavně chráněné právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nepostupoval při ochraně práva stanoveným postupem. Porušil též ústavně chráněný princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.

13. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavnísoud k závěru, že Městský soud v Praze napadeným výrokem o náhradě nákladů řízení, kterým rozhodl v neprospěch stěžovatele přesto, že mu neposkytl příležitost se vyjádřit k odvolání podanému vedlejším účastníkem, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené rozhodnutí, přičemž rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru