Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2968/14 #1Usnesení ÚS ze dne 10.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Pardubice
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
žaloba/na určení
Stavba
dovolání/otázka zásadního právního významu
Vlastnické právo
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2968.14.1
Datum podání08.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 241a odst.3, § 241a odst.2 písm.b, § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2968/14 ze dne 10. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jaroslava Slaniny a 2) Mgr. Pavly Procházkové, zastoupených Mgr. Ladislavem Bašem, advokátem se sídlem Římská 104/4, Praha 2, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 6. 2010, č. j. 11 C 259/2005-506, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 12. 1. 2012, č. j. 23 Co 644/2010-679, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, č. j. 22 Cdo 1938/2012-721, za účasti Okresního soudu v Pardubicích, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Nevyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich základních práv, zaručených čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 11 C 259/2005 se podává, že Okresní soud v Pardubicích ústavní stížností napadeným rozsudkem k návrhu žalobců (Ing. O. Kašpara a PharmDr. M. Kašparové) určil, že vlastníky rodinného domu č. p. X1 na pozemku parc. č. X2 v k. ú. Spojil, zapsaného na LV č. X3 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, jsou právě žalobci (výrok I.); dále pak rozhodl o nákladech řízení (výrok II. a III.). Okresní soud takto rozhodoval za situace, kdy se žalobci svým návrhem domáhali určení vlastnictví k předmětné nemovitosti, když dle jejich tvrzení měli od stěžovatelů nabýt na základě darovací smlouvy ze dne 27. 9. 1999, resp. ze dne 29. 11. 1999, uzavřené v kanceláři notářky JUDr. Divišové, vlastnictví k uvedenému stavebnímu pozemku, přičemž mezi účastníky smlouvy byl dohodnut společný projekt na stavbu dvou rodinných domů, dle něhož měli stěžovatelé žalobcům darovat předmětný stavební pozemek a materiál na dokončovací práce u stavby obou rodinných domů a žalobci zase financovat hrubou stavbu obou rodinných domů. Za tímto účelem také žalobci uzavřeli se stavební společností TACO styl interiér, s. r.o. smlouvu o dílo ze dne 27. 9. 1999 a této společnosti zaplatili částku 1.230.000 Kč, na kterou započítali dluh vůči žalobcům ve výši 340.000 Kč. Následně dne 14. 10. 1999 uzavřeli smlouvu o dílo s uvedenou společnosti i stěžovatelé. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel 1) ani po vybudování základní desky, ani po dokončení hrubé stavby předmětného rodinného domu nepodal návrh na vklad vlastnického práva žalobců k předmětnému pozemku a následně stěžovatelé znemožnili dokončení výstavby obou rodinných domů, podali žalobci návrh na určení vlastnického práva. Uvedenému požadavku se stěžovatelé bránili s poukazem na to, že předmětné smlouvy (darovací smlouvy i smlouvy o dílo) byly neplatné pro neurčitost a nesrozumitelnost a žalobci si tak nezajistili zákonnou možnost provádět stavbu na cizím pozemku. Nadto zdůrazňovali, že oba rodinné domy na svých pozemcích financovali a převážně postavili sami svépomocí a stavební společnost TACO prováděla stavební práce jen v zanedbatelném rozsahu.

3. Okresní soud těmto námitkám stěžovatelů nicméně nepřisvědčil, když shledal na požadovaném určení vlastnického práva žalobců naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, v tehdy platném znění (dále jen "o. s. ř."), a po vyhodnocení provedených důkazů vzal za prokázané, že "žalobci vybudovali stavbu předmětného domu (s úmyslem mít ji pro sebe) do fáze, kdy bylo zřejmé budoucí dispoziční řešení domu." Vycházel ze skutečnosti, že "stavba jako samostatný předmět vzniká v okamžiku vybudování minimálně do stadia, kdy stavební práce začínají směřovat k dokončení stavby jako individuálně určené věci, u nadzemních staveb k tomu dochází ve stadiu, kdy je jednoznačně a nezměnitelně patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží." S ohledem na to okresní soud "přenesl důkazní břemeno na (stěžovatele) a poučil je, že jsou povinni prokázat, že výstavbu prvního nadzemního podlaží předmětného domu uskutečnili s úmyslem mít stavbu pro sebe, jinak nebudou v této věci úspěšní" (str. 11 rozsudku), což se dle přijatých závěrů okresního soudu stěžovatelům v průběhu řízení prokázat nepodařilo.

4. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání, v němž výše předestřené právní závěry zpochybňovali, neboť byli toho názoru, že okresní soud je založil na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a nesprávném hodnocení provedených důkazů. Krajský soud je nicméně v ústavní stížností napadeném rozsudku shledal nedůvodným a rozsudek okresního soudu jako věcně správný podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil (v upraveném znění výroku s ohledem na existenci společného jmění manželů - žalobců; výrok I.). Dále pak rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II - IV). Krajský soud tak přisvědčil názoru okresního soudu, když ani po doplnění dokazování k návrhům stěžovatelů nebylo možno přijmout jiný závěr, než že "žalobci prokázali, že stavbu uskutečnili s právně relevantně projeveným úmyslem mít ji pro sebe. Jejich úmysl vyplýval nejen z předložených smluv, ale také z výpovědí jednatelů stavební společnosti TACO, která stavbu zhotovila" (str. 8-9 rozsudku). Naopak tvrzení, že stěžovatelé stavbu zřídili do rozhodného stadia svépomocí, bez výrazného přispění stavební společnosti TACO, se ani dle názoru krajského soudu stěžovatelům provedenými důkazy prokázat nepodařilo.

5. Dovolání stěžovatelů, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a v němž i nadále zpochybňovali skutková zjištění okresního i krajského soudu a jejich způsob hodnocení provedených důkazů, pak Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř., když konstatoval, že stěžovatelé jednak "žádnou relevantní otázku zásadního významu nevymezují a tato se nepodává ani z obsahu dovolání", jednak "podle obsahu dovolání zpochybňují zejména skutková zjištění a podávají svou verzi skutkového stavu na základě odlišného hodnocení důkazů. Jejich námitky ústí ve zpochybnění závěru o tom, že žalobci prokázali, že stavbu domu vybudovali do rozhodného okamžiku, tj. do stádia, kdy bylo jednoznačně a nezaměnitelně patrné dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží a nabyli tak vlastnické právo k ní." Proto Nejvyšší soud [s odkazem na usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, dostupné rovněž na www.nssoud.cz, či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3005/07 ze dne 4. 3. 2009 (N 45/52 SbNU 449), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz] uzavřel, že pokud stěžovatelé "na odlišných skutkových závěrech budují jiný názor na posouzení důvodnosti jimi uplatněného nároku, nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a uplatňují tak ve skutečnosti dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze" (str. 3 usnesení).

6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňují a na podporu tvrzení o porušení svého práva na spravedlivý proces, resp. vlastnického práva, předkládají obdobnou argumentaci, která byla již obsahem nejen výše uvedeného dovolání či předtím odvolání, ale dokonce i součástí jejich vyjádření k žalobnímu návrhu žalobců. Stěžovatelé tak od samého počátku setrvávají na stanovisku, že obecné soudy při posouzení sporné otázky určení vlastnictví k předmětné nemovitosti vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a své právní závěry založily na nesprávném hodnocení provedených důkazů. Z toho důvodu i v samotné ústavní stížnosti zpochybňují jednotlivá skutková zjištění a rozporují konkrétní dílčí závěry, k nimž v napadených rozhodnutích dospěly. Nadto ve vztahu k ústavní stížností napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelé namítají, že jím nesprávně a v rozporu s právem na spravedlivý proces odmítl podané dovolání. V tomto ohledu tak stěžovatelé především polemizují s názorem Nejvyššího soudu, že nedostatečně vymezili otázku zásadního právního významu, resp. že v obsahu svého dovolání zpochybňovali pouze skutková zjištění krajského soudu.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovateli podaném dovolání, příp. odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil soud prvního stupně v řízení o podaném návrhu žalobců na určení vlastnictví k předmětné nemovitosti, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Navzdory svému tvrzení o znalosti role Ústavního soudu stěžovatelé argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, která je ve svém obsahu v podstatě opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Z jejího obsahu je zcela zřejmé, že stěžovatelé svými námitkami brojí především proti samotnému, pro ně nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy.

9. Pokud stěžovatelé ve vztahu k napadeným rozhodnutím okresního a krajského soudu zpochybňují jejich postup v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své již ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].

10. V nyní projednávané věci jak okresní soud, tak i krajský soud dle názoru Ústavního soudu při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatelů, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy řádně vypořádaly a svůj právní závěr ohledně určení vlastnictví žalobců k předmětné nemovitosti velmi podrobně zdůvodnily, když krajský soud vyhověl i procesním návrhům stěžovatelů a za tímto účelem doplnil již tak obsáhlé dokazování. Nelze se proto ztotožnit s námitkami stěžovatelů vůči způsobu vedení dokazování i hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, jimiž se ve skutečnosti snaží čelit důkazní nouzi, v níž se stěžovatelé ocitli při obraně proti návrhu žalobců a snaze prokázat svá tvrzení ohledně "neplatnosti předmětných smluv" či "pochybení ze strany žalobců při nezajištění si zákonné možnosti provádět stavbu na cizím (jejich) pozemku." Z toho důvodu je také třeba jako nepřiléhavé odmítnout stěžovateli v ústavní stížnosti použité odkazy na nálezy Ústavního soudu (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 601/05; sp. zn. I. ÚS 1561/08; sp. zn. I. ÚS 3756/11 či sp. zn. I. ÚS 3523/11).

11. Stejně tak Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelů ve způsobu, jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost jimi podaného dovolání z hlediska naplnění podmínek dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 3 o. s. ř. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že z ústavněprávního pohledu u odmítacích rozhodnutí o dovolání zkoumá pouze to, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč není naplněn přípustný dovolací důvod, v daném případě uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nazíráno z tohoto hlediska má Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud s poukazy na relevantní judikaturu, kterou v odůvodnění citoval (srov. např. usnesení ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2554/2007), řádně a srozumitelně odůvodnil, proč nelze v případě rozhodnutí krajského soudu usuzovat, že by jím řešená otázka měla po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud se tak ztotožnil s právním názorem krajského, resp. okresního soudu, podle něhož "žalobci prokázali, že tavbu uskutečnili s právně relevantně projeveným úmyslem mít ji pro sebe" a naopak, že se stěžovatelům nepodařilo prokázat svá tvrzení, a proto nemohl přisvědčit jejich dovolacím námitkám, které nadto nedostatečným způsobem konkretizovali. Ze skutečnosti, že se stěžovatelé neztotožňují s tímto právním názorem, nelze bez dalšího dovozovat porušení jejich práva na spravedlivý proces, neboť z tohoto ústavně zaručeného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovateli podaného dovolání.

12. Předmětnému právnímu závěru, ani postupu obecných soudů tak nelze dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout, a proto s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru