Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2967/20 #1Usnesení ÚS ze dne 12.11.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Brno-venkov
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.2967.20.1
Datum podání19.10.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2967/20 ze dne 12. 11. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. O., t. č. ve Věznici Rapotice, právně zastoupeného JUDr. Jiřím Baudysem, advokátem se sídlem Kounicova 10, Brno, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 2 T 42/2019 ze dne 18. 9. 2019, usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 450/2019 ze dne 5. 2. 2020 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 720/2020 ze dne 29. 7. 2020, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 19. 10. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov byl stěžovatel shledán v bodech 1., 2. a 5. rozsudku vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a dále dvěma přečiny ohrožování výchovy dítěte, a to v bodě 3. podle § 201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a v bodě 4. podle § 201 odst. 1 písm. b), d), odst. 3 písm. a), b), c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za přečin uvedený v bodě 3. a sbíhající se trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen podle § 212 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a to za současného zrušení výroku o trestu, jenž se týkal sbíhající se trestné činnosti. Za zbývající trestné činy, kterými byl shledán vinným zmíněným rozsudkem, byl stěžovatel odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné Z. K. a podle § 228 odst. 1 tr. řádu o nárocích poškozených na náhradu škody. Skutkově se jedná stručně řečeno o to, že stěžovatel nabádal svého syna předstírat zdravotní stav horší, než ve skutečnosti byl a tímto způsobem získal od státu v rámci různých sociálních dávek finanční prostředky ve výši, která mu zjevně nenáležela.

4. Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, které Krajský soud v Brně napadeným usnesením podle § 256 tr. řádu zamítl. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jako absolvent pouhých šesti tříd zvláštní školy si pouze o dávky požádal tak, jak mu bylo doporučeno a doplnil je údaji, které měl za správné. Tyto údaje byly ve správních řízeních přezkoumány a shledány správnými. Ve všech správních řízeních bylo zjištěno, že na ně nárok má a byly mu přiznány. Mezi jednáním stěžovatele a nesprávným přiznáním dávek není příčinný vztah. Nelze tvrdit, že každé žádosti je vyhověno. Stěžovatel jen realizoval své právo požádat stát o pomoc a stát po provedeném dokazování zjistil, že žádosti jsou podány právem a vydal správní rozhodnutí. Právě tato správní rozhodnutí měla za následek vznik škody, pokud vznikla. Správní orgány musely seznat, že jednají se slaboduchým klientem s intelektem v mezích střední až těžké retardace a měly mu buď ustanovit opatrovníka, věnovat věcem zvláštní péči a skutečný stav řádně zjistit.

6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

8. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení § 2 odst. 5 a 6 a § 125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].

9. Ústavní soud dále vychází z toho, že extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13, všechna rozhodnutí dostupná na nalus.usoud.cz). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

10. Ústavní soud z napadeného usnesení Nejvyššího soudu zjistil, že ten se stěžovatelovými námitkami, které lze podřadit pod uplatněný dovolací zabýval a také řádně vypořádal.

11. Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval v podstatě svou obhajobu a verzi uplatňovanou již v řízení před obecnými soudy a nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

12. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry jak v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, tak v předchozích rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu, jsou dostatečným způsobem odůvodněné, přičemž z nich vyplývá, že se všechny soudy zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaného trestného činu argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a presumpce neviny.

13. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru