Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 296/96Nález ÚS ze dne 11.02.1998Podmínka tísně podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkCena
Tíseň
Nápadně nevýhodné podmínky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 20/10 SbNU 133
EcliECLI:CZ:US:1998:2.US.296.96
Datum podání30.10.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.k

90/1947 Sb., § 24 odst.1, § 24 odst.2

92/1991 Sb., § 10 odst.3

99/1963 Sb., § 135 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 296/96 ze dne 11. 2. 1998

N 20/10 SbNU 133

Podmínka tísně podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudců ve

věci ústavní stížnosti V. V. proti rozsudku Krajského soudu

v Českých Budějovicích ze dne 4.9. 1996, č.j. 10 Ca 224/96-36

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4.9.

1996 č.j. 10 Ca 224/96-36 se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatel v řádně a včas podané ústavní stížnosti uvádí, že

v souladu s ustanovením § 9 odst.1 zák.č. 229/1991 Sb. ( dále jen

"zákon o půdě") uplatnil u Okresního úřadu - pozemkového úřadu

v Českém Krumlově nárok na vydání stavební nemovitosti - domu,

umístěného na p.č. 83 - stavební plocha, včetně této stavební

parcely o výměře 332 m2 a pozemku p.č. 404/35 - louka o výměře 2

902 m2 dle pozemkového katastru (dle katastru nemovitostí st.

parcela č. 44 p.p. č. 45 - zahrada) v k.ú. Č. v P., obec Č. v P..

K jeho výzvě rozhodl OÚ - Pozemkový úřad v Českém Krumlově

rozhodnutím ze dne 17.10. 1994, č.j. PÚ 20371/94 tak, že je

stěžovatel vlastníkem výše uvedených nemovitostí. Toto rozhodnutí

bylo napadeno B. O., a.s., JIP - Českobudějovické papírny, České

Budějovice. Jak dále stěžovatel uvádí, přestože nebyl tento

navrhovatel podle jeho názoru ve věci ani aktivně ani pasivně

legitimován, rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích dne

22.2. 1995 pod č.j. 10 Ca 499/94-19 tak, že napadené rozhodnutí

zrušil a uložil odpůrci doplnit řízení doplněním znaleckého

posudku o správnosti stanovené výše kupní ceny a rovněž tak nově

se vypořádat s námitkami o stavu tísně.

Na základě nově provedeného řízení, kdy OÚ - pozemkový úřad

byl nucen m.j. se řídit i právním názorem krajského soudu, vydal

dne 11.4. 1996 pod č.j. PÚ 29233/96 nové rozhodnutí, kterým

rozhodl, že stěžovatel není vlastníkem předmětných nemovitostí,

neboť se neprokázalo, že by k jejich převodu došlo v tísni a za

nápadně nevýhodných podmínek.

Na základě opravného prostředku stěžovatele Krajský soud

v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4.9. 1996, č.j. 10 Ca

224/96-36, toto nové rozhodnutí OÚ - Pozemkového úřadu v Českém

Krumlově potvrdil.

V tomto rozsudku spatřuje stěžovatel porušení Ústavy a čl.11

Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina") v omezování

svého práva vlastnit majetek.

Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil

Krajský soud v Českých Budějovicích, který upozornil na to, že

předmětem řízení nebyl předchozí rozsudek téhož soudu, proto mu

také nepříslušelo hodnotit, zda navrhovatel B. O., a.s. v Českých

Budějovicích měl postavení účastníka správního řízení.

K námitce stěžovatele, že k zásahu do jeho základního práva

došlo tím, že vyvlastnění nebylo provedeno ve veřejném zájmu, na

základě zákona a za přiměřenou náhradu, krajský soud uvádí, že

nešlo o převod vlastnictví vyvlastněním, nýbrž kupní smlouvou,

a proto se ve svém řízení zabýval přezkoumáním, zda rozhodnutí

správního úřadu bylo vydáno v souladu s § 6 odst.1 písm.k) zákona

o půdě. K stěžovatelem tvrzenému porušení čl. 11 Listiny krajský

soud uvádí, že je chráněno vlastnické právo již konstituované

a nikoli nárok na ně. Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.

Okresní úřad - Pozemkový úřad v Českém Krumlově, jako

vedlejší účastník, se v úvodu svého vyjádření také zabýval

námitkou stěžovatele o legitimaci povinné osoby a dovozuje její

oprávněnost. Rovněž nesouhlasí s tvrzením, že jeho rozhodnutím

bylo zasaženo vlastnické právo stěžovatele, když ještě nebylo

právně platně konstituováno. Důraz klade na skutečnost, že

stěžovatel neunesl důkazní břemeno ve smyslu tvrzeného

restitučního titulu podle ustanovení § 6 odst.1 písm.k) zákona

o půdě, a to jak z hlediska uváděné tísně, tak i nápadně

nevýhodných podmínek. Podle jeho názoru, nad rámec projednávané

věci poznamenává, že vzhledem k tomu, že se jedná o privatizovaný

majetek, je nutné takový požadavek posuzovat ve smyslu ustanovení

§ 10 odst.3 zákona č.92/1991 Sb. Navrhuje proto Ústavnímu soudu

zamítnutí ústavní stížnosti.

Pozemkový fond ČR - územní pracoviště Český Krumlov se ve

svém vyjádření odvolal na vyjádření pozemkového úřadu, se kterým

se ztotožnil.

K vyjádření krajského soudu i pozemkového úřadu se vyjádřil

stěžovatel a k otázce správného označení účastníka poukázal na

povinnost soudu zkoumat podmínky řízení ve smyslu § 42, § 79 a §

103 o.s.ř. Dále uvádí, že byl donucen předmětné nemovitosti

prodat, neboť mu bylo vyhrožováno vyvlastněním a soud se měl

zabývat otázkou, zda předmětný majetek přešel na stát na základě

kupní smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek

a bez právního důvodu, neboť při jejím uzavírání byl uveden

v omyl.

Toto své tvrzení opírá stěžovatel o znění kap.I. předmětné

kupní smlouvy, neboť nemovitosti měly být prodány pro stavbu

vodního díla Lipno a kap.III., kde je uvedena nutnost demolice

prodaného objektu.

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Českých

Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 224/96 a ze stížností napadeného

rozsudku zjistil, že se soud nejprve zabýval účastí v přezkumném

řízení. Vyslovil názor, že účastníky v přezkumném řízení před

krajským soudem jsou ti účastníci řízení, které jako takové

označil Pozemkový úřad v Českém Krumlově v napadeném rozhodnutí.

Protože v posuzované věci přešla předmětná nemovitost na

právního předchůdce povinné osoby kupní smlouvou, je třeba se

zabývat tím, zda jsou dány podmínky pro vydání nemovitosti podle

§ 6 odst.1 písm.k) zákona o půdě. Proto v prvé řadě se zabývá

pojmem "tíseň", která při uzavírání právního úkonu znamená omezení

ve svobodě rozhodování prodávajícího, které však musí být vyvoláno

objektivně existujícími okolnostmi způsobilými takový stav

vyvolat. Odvolává se i na judikaturu Ústavního soudu, podle které,

jak krajský soud uvádí, je nutno pojem tísně vykládat výlučně ve

smyslu politického nátlaku z období let 1948 - 1989, neboť jiný

výklad by představoval nerovnost právních následků ve vztahu

k jiným, rovněž v tísni uzavřeným úkonům a tím by se dostal do

rozporu s ústavním principem rovnosti.

Subjektivní okolnosti, uváděné stěžovatelem, nelze

kvalifikovat jako tíseň ve smyslu citované právní normy, neboť

omezení žadatele ve výběru kupce mělo právní základ ve

skutečnosti, že se nemovitost nacházela v zátopovém pásmu vodního

díla a její užívání představovalo pro navrhovatele i jeho rodinu

rizika.

Při posuzování nápadně nevýhodných podmínek krajský soud

uvedl, že posouzení jejich existence je závislé na charakteru

převáděného majetku. Jednalo se o přídělový majetek, jehož převod

byl uskutečněn v době do 5 let od jeho nabytí stěžovatelem. Pro

takový převod platí ustanovení § 54 odst.1 a 2 zák.č. 90/1947 Sb.,

podle kterého byl stěžovatel omezen v případě vložení vlastnického

práva do veřejné knihy i výší kupní ceny. Ta se rovná ceně

přídělové, která činila 2 200 Kčs, a ta měla být také stěžovateli

vyplacena, neboť se jednalo o převod nemovitosti do 5 let.

Vyplaceno mu však bylo 8 424,20 Kčs, takže ani nápadně nevýhodné

podmínky nebylo možno prokázat. Proto krajský soud neshledal, že

by závěry pozemkového úřadu nebyly učiněny v souladu se zákonem.

V rámci přezkumného řízení zjistil krajský soud další

podstatnou skutečnost v souvislosti s posouzením a zjišťováním

hmotněprávní legitimace B. O., a.s., a to v důsledku provedené

privatizace. Odkazuje i na stanovisko Nejvyššího soudu ČR

z 19.12. 1995 Cpjn 36/95, publikované ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek č. 16/1996, podle kterého má pro určení,

kdo je povinnou osobou, význam právě proces privatizace.

K privatizaci dochází okamžikem převodu na Fond národního majetku.

Trvá-li původní podnět k rozhodnému datu, pak je povinnou osobou

tento státní podnik. Dále má význam, zda závazek existoval v době

vzniku právního nástupce původní povinné osoby. Na právního

nástupce závazky přecházejí tehdy, jestliže existovaly za doby

existence zaniklé právnické osoby. Protože privatizace neznamená

univerzální sukcesi, právní nástupce představuje dílčího

sukcesora. Zanikne-li povinná osoba na základě privatizačního

projektu, pozemky a další nemovitý majetek nelze již vydat

a v úvahu přichází jen náhrada. Proto nelze pozemkovou parcelu č.

403/35 vydat.

Soud však vycházel z rozhodnutí správního orgánu o schválení

privatizace ve smyslu § 135 odst.2 o.s.ř. a nepřísluší mu ji

v této věci přezkoumávat, protože je jako specielní právní norma

z kognice soudu vyloučena. Proto krajský soud potvrdil rozhodnutí

pozemkového úřadu jako věcně správné.

V tomto rozhodnutí, jak uvedeno již výše, spatřuje stěžovatel

porušení ústavního práva ze strany soudu, neboť nebyla zákonem

stanoveným způsobem poskytnuta ochrana jeho právu, v daném případě

na restituci majetku, což odporuje ustanovení čl. 90 Ústavy.

Namítá rovněž porušení čl. 11 Listiny.

Při řádně a včas podané ústavní stížnosti je potom povinností

Ústavního soudu zkoumat, zda došlo k tvrzenému porušení

ústavnosti.

Protože oba rozhodující orgány položily hlavní důraz na

neprokázání tísně za nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání

kupní smlouvy, jak to vyžaduje ustanovení § 6 odst.1 písm.k)

zákona o půdě, zaměřil se Ústavní soud především na zkoumání této

právní otázky.

V prvé řadě považuje Ústavní soud za svou povinnost upozornit

na zavádějící interpretaci jeho nálezu krajským soudem, který

uvádí, že pojem tísně nutno vykládat "výlučně" ve smyslu

politického nátlaku z období let 1948 - 1989. Tato "výlučnost"

totalitního období není v žádném z nálezů Ústavního soudu dána,

ale je nutno k ní přihlížet jako k reflexi specifické povahy

restitučních předpisů v návaznosti na účel zákona. Jakkoli je tedy

nepochybné, že v uvedeném období byl uzavřen nespočet smluv zcela

se vymykajících z rámce restitučních zákonů, přesto nutno vždy

zkoumat, zda k uzavření kupní smlouvy došlo za okolností obvyklých

v každém demokratickém a právním státě, a to právě pod zorným

úhlem politického nátlaku období totality.

Kupní smlouva byla uzavřena mezi stěžovatelem a čs. státem

- zastoupeným Ředitelstvím vodohospodářského rozvoje v Praze dne

13. srpna 1963. Ve schvalovací části smlouvy je výslovně uvedeno,

že odbor výstavby v Českém Krumlově potvrzuje, že v případě

neuzavření této smlouvy dohodou by došlo k vyvlastnění uvedené

nemovitosti, a proto výkupní cena není vyšší než by činila náhrada

při vyvlastnění. Cena nemovitosti byla stanovena rozhodnutím

odboru výstavby zn. 864/Výst./144/Kš/63 dne 20.6. 1963.

Ze spisu a svědeckých výpovědí je zřejmé, že se stěžovatel

zcizení předmětných nemovitostí bránil hlavně s poukazem na

nepříznivé rodinné poměry, kdy žil domácnosti s otcem s otevřenou

tuberkulózou a měl malé děti. Hygienické předpisy vyžadovaly

oddělené bydlení. Domek mu byl přidělen podle přídělové listiny

dne 25. ledna 1959. Předtím byl delší dobu neobydlen a vyžádal si

značné stavební úpravy. Již v r. 1961 se za ním dostavili zástupci

právního předchůdce B. O., a.s., České Budějovice, aby jim domek

prodal. Stěžovatel odprodej odmítl. Poté přišel nátlak ze strany

bývalého MNV, který stěžovateli nabízel při uskutečnění prodeje

odpovídající náhradní byt, který mu však nemohl zaručit v případě,

kdyby bylo nutné nemovitost vyvlastnit.

Protože tento tlak byl cílený a opakovaný, z obav, že by mu

nebyl přidělen odpovídající byt, rozhodl se stěžovatel kupní

smlouvu podepsat. Jeho manželka se bránila prodeji až do konce

a svému postoji dala výraz tím, že ač byla opakovaně vyzvána

k podpisu smlouvy, smlouvu nepodepsala.

Předmětný majetek byl získán formou úplatného přídělu na

jméno stěžovatele, jak to potvrzuje přídělová listina z r. 1959

a příslušné zápisy v Pozemkové knize. V té době byl v platnosti

zákon č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, který v § 22 odst.2

uvádí, že získané majetky obou manželů jsou majetkem jím společným

( zákonné spoluvlastnictví majetkové), pro jehož hospodaření,

přesahující rámec obvyklé správy, bylo zapotřebí podle § 23 cit.

zákona i souhlasu manžela druhého. To se v daném případě nestalo

a došlo tak k právní vadě při vzniku kupní smlouvy. Ta však byla

časem konvalidována.

Kupní smlouvou, jak na to poukazuje stěžovatel, byly

kupujícímu prodány předmětné nemovitosti pro stavbu vodního díla

Lipno a vykoupená stavba měla být bezprostředně demolována. Ještě

téhož dne, tj. 13.8. 1963, (podpis býv. MNV v Č. v P. je ze dne

4.9. 1963) vykupující organizace převedla obytné a hospodářské

stavení č. 54 se stavební parcelou dohodou o převodu národního

majetku na čs. stát - MNV v Č. v P., a to jako přebytečný národní

majetek, jehož převod se řídí ustanovením § 14 vyhl. č. 205/58

Ú.l., jak je výslovně uvedeno v dohodě. Konečně podle kupní

smlouvy ze dne 16. září 1963 mezi čs. státem - MNV v Č. v P.

a závodním výborem ROH při Jihočeských papírnách n.p. České

Budějovice, byl odprodán odborové organizaci k rekreačním účelům.

Dohodou o převodu správy národního majetku ze dne 3.4. 1964 byly

nemovitosti převedeny na Jihočeské papírny V. u Českého Krumlova.

Z uvedeného sledu jmen vlastníků, resp. správců národního

majetku, nepochybně vyplývá úmysl všech zúčastněných, s výjimkou

stěžovatele, na získání nemovitosti pro rekreační účely, kterým

slouží dodnes. Tvrzené vodohospodářské účely zde sloužily pouze

jako záminka pro jejich získání. (Nejprve intervenovaly Papírny,

potom MNV, smlouva ve prospěch vodohospodářů byla okamžitě

převedena na MNV, který ji v zápětí předal odborové organizaci).

Hrozba nepřidělení odpovídajícího bytu ze strany býv. MNV,

zvláště s přihlédnutím k neutěšené zdravotní situaci rodiny

a rodičů stěžovatele a s přihlédnutím k období totality, zcela

jistě představuje všechny znaky tísně, neboť za podmínek

demokratického státu by stěžovatel tyto nemovitosti nikdy

neprodal.

Prodej v tísni musí také vykazovat nápadně nevýhodné

podmínky. Soud při posuzování této otázky převzal jako správný

názor pozemkového úřadu, podle něhož placena měla být pouze cena

přídělová, tj. částka 2 200 Kčs, neboť stěžovatel byl zatížen

břemenem podle § 24 odst.1 a 2 zákona č. 90/1947 Sb. ( soud vadně

uvedl § 54). S tímto názorem nelze rovněž souhlasit. Citované

ustanovení § 24 zák.č. 90/1947 Sb. toto břemeno uložilo pouze pro

případy, kdy uvažovaný a nutný převod je vázán na předchozí

rozhodnutí fondu za účelem zajištění veřejného zájmu. Pouze pro

tento případ platí ustanovení o přídělové ceně.

Žádné předchozí rozhodnutí v projednávané věci fondem učiněno

nebylo a jak uvedeno výše, nebyla dána ani potřeba veřejného zájmu

(přebytečný majetek). Na tento případ proto ustanovení § 24

zák.č. 90/1947 Sb. nedopadá.

Proto je třeba zkoumat, zda kupní cena ve výši 8 424,20 Kčs

je v tomto vztahu přiměřená. Zde je nutno se odvolat na posudek

soudního znalce, jak jej uvádí sám pozemkový úřad ve svém

rozhodnutí. Nejprve znalec prokázal, že stavba neztratila svůj

stavebně technický charakter v důsledku prováděných prací, takže

není nutno se zabývat otázkou, zda stavba souvisí se zemědělskou

výrobou. Posléze soudní znalec i po přehodnocení svého posudku

dochází k závěru, že rozdíl v kupní ceně činí 21,67 % v neprospěch

oprávněné osoby. Je tedy dána i podmínka nápadně nevýhodných

podmínek.

Není bez zajímavosti úvaha krajského soudu o tom, že výše

zmíněné převody plně pomíjejí p.p. č. 404/35 - louka o výměře 2

902 m2 (dle pozemkového katastru). Podle znění přídělové listiny

a neuvedení žádného právního převodového aktu, by její vlastnictví

mělo svědčit stále stěžovateli. Zápisy v evidenci nemovitostí jsou

pouze deklaratorního charakteru, mohly by však prokázat, zda

k převodu došlo nebo ne. Řešení této otázky je však mimo rámec

činnosti Ústavního soudu, tak jako zkoumání podmínek podle § 10

zák.č. 92/1991 Sb., na který poukazuje pozemkový úřad.

Protože bylo prokázáno, že stížností napadeným rozsudkem

Krajského soudu v Českých Budějovicích došlo ve vztahu ke

stěžovateli k porušení jeho ústavních práv, tj. čl. 90 věty prvé

Ústavy a čl.11 odst.1 věty prvé Listiny v odmítnutí jeho práva na

vlastnění majetku, Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst.1

zák.č. 182/1993 Sb. ústavní stížnosti zcela vyhověl a citovaný

rozsudek krajskéhosoudu zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11.2. 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru