Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 296/01Nález ÚS ze dne 26.11.2002Předvidatelnost výsledku soudního rozhodování

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
byt/vyklizení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 145/28 SbNU 287
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.296.01
Datum vyhlášení18.12.2002
Datum podání16.05.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 243d odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 296/01 ze dne 26. 11. 2002

N 145/28 SbNU 287

Předvidatelnost výsledku soudního rozhodování

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě v právní věci stěžovatele V.

P., zastoupeného advokátkou JUDr. E. P., o ústavní stížnosti proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2001, čj. 16 Co

27/2001-105, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka

řízení, a L. P. , jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2001, čj. 16

Co 27/2001-105, se zrušuje.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala

podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"),

napadl stěžovatel v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu

v Praze. Domnívá se, že jím došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a 3,

čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst.

2 Všeobecné deklarace lidských práv, jakož i čl. 1 Dodatkového

protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod

(dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy ČR.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis

Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 15 C 95/95, z něhož zjistil

následující:

L. P. (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice) se

svým návrhem domáhala proti stěžovateli, svému bývalému manželovi,

zrušení práva společného nájmu družstevního bytu v Praze 4, jakož

i společného členství v družstvu. Obvodní soud pro Prahu 4

rozsudkem ze dne 27. 3. 1996, čj. 15 C 95/95-17, jejímu návrhu

vyhověl a vyslovil, že právo společného nájmu bytu stěžovatele

a vedlejší účastnice i jejich společné členství v družstvu se

zrušuje. Určil, že byt bude nadále užívat jako členka družstva

vedlejší účastnice. Rozhodl dále, že stěžovatel je povinen

předmětný byt vyklidit a vyklizený jej odevzdat vedlejší účastnici

do 15 dnů ode dne, k němuž mu bude zajištěn náhradní byt.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne

10. 10. 1996, čj. 21 Co 315/96-35, rozsudek obvodního soudu zrušil

a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí

zejména zdůraznil, že soud prvního stupně rozhodoval o žalobě

L. P., která nebyla způsobilá k projednání, a soud se tedy měl

nejdříve zaměřit na odstranění jejích vad postupem podle

ustanovení § 43 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve

znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen "o.s.ř.").

Obvodní soud pro Prahu 4 při rozhodování o tom, kdo

z dosavadních nájemců bude jako výlučný nájemce a člen družstva

v předmětném bytě bydlet, provedl řadu důkazů. Při jejich

posuzování zohlednil zákonná hlediska uvedená v ustanovení § 705

odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a posoudil další

okolnosti případu, které jsou v souladu s ustálenou judikaturou

pro rozhodnutí ve věci podstatné. Po zvážení všech uvedených

kritérií dospěl k závěru, že je na místě upřednostnit zákonem

stanovené hledisko zájmu nezletilého dítěte. Dne 13. 6. 1997 vydal

ve věci rozsudek, čj. 15 C 95/95-59, kterým rozhodl, že právo

společného nájmu účastníků k předmětnému bytu se zrušuje, a určil,

že výlučnou nájemkyní tohoto bytu se stává vedlejší účastnice.

Stěžovateli uložil byt vyklidit a vyklizený odevzdat do 15 dnů ode

dne, k němuž mu bude zajištěn náhradní byt.

Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 1998, čj. 51 Co

453/97-79, napadené rozhodnutí obvodního soudu změnil. Právo

společného nájmu předmětného bytu účastníků zrušil, nájemcem bytu

však určil stěžovatele, jako člena družstva. Vedlejší účastnici

uložil byt vyklidit a vyklizený jej stěžovateli odevzdat do 15 dnů

po zajištění náhradního bytu. Považoval za nutné ve věci

upřednostnit jiná kritéria nežli soud prvního stupně. Ve svých

úvahách zejména přisvědčil tvrzení stěžovatele, že se o získání

předmětného bytu více zasloužil, a zohlednil námitku, že vedlejší

účastnice předmětný byt opustila a nejevila o něj dále zájem.

Vedlejší účastnice podala proti tomuto rozhodnutí dovolání.

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 29. 11. 2000, čj. 26 Cdo

2369/98-97, rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc

k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se

odvolací soud odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně

(odlišné závěry ohledně okolností odchodu vedlejší účastnice

z bytu), aniž by však opakoval či doplnil důkazy, z nichž by mohl

svá zjištění učinit. Ačkoli odvolací soud nově posoudil váhu všech

kritérií podstatných pro rozhodnutí, když zejména upřednostnil

hledisko zásluh stěžovatele o získání bytu, jeho nově formulované

úvahy podle závazného právního názoru dovolacího soudu nemají

patřičnou oporu v provedeném dokazování.

Městský soud v Praze proto rozhodoval znovu o odvolání

stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13.

6. 1997, čj. 15 C 95/95-59, a tentokrát dospěl k závěru, že

rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné. Ve věci vydal

dne 27. 2. 2001 rozsudek, čj. 16 Co 27/2001-105, kterým uvedené

rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze

projednávanou ústavní stížností s tím, že jím došlo k porušení

jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst.

1 Listiny), práva na veřejné projednání věci (čl. 38 odst. 2

Listiny), práva na rovné postavení všech účastníků řízení (čl. 37

odst. 3 Listiny), práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1

a 3 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě) a rovněž

k porušení čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Všeobecné deklarace

lidských práv (stěžovatel zřejmě omylem uvádí porušení Všeobecné

deklarace lidských práv, ačkoli měl na mysli dotčení numericky

shodně označených článků Úmluvy). Čl. 6 odst. 1 Úmluvy garantuje

právo na spravedlivý proces a v čl. 8 odst. 2 Úmluvy je zaručeno

právo na respektování rodinného a soukromého života. Obecný soud

neposkytl podle jeho názoru náležitou ochranu jeho právům a byl

tak dotčen rovněž čl. 90 Ústavy ČR.

Stěžovatel spatřuje porušení zejména v tom, že odvolací soud

nepostupoval při hodnocení důkazů v souladu s ustanovením § 132

o.s.ř. Nepřihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Stěžovatel

namítá, že soud neprovedl jím navržené důkazy. Upozorňuje dále na

skutečnost, že hodnocení důkazů soudem prvního a druhého stupně se

v průběhu řízení liší. Domnívá se, že odvolací soud nerespektoval

v dalším řízení po vydání rozhodnutí o dovolání právní názor

dovolacího soudu. Obecné soudy nevěnovaly podle něj dostatečnou

pozornost okolnostem opuštění předmětného bytu vedlejší účastnicí

dne 24. 6. 1994. Stěžovatel se domnívá, že právě tyto okolnosti

měly pro posouzení věci zásadní význam. Z obsahu spisu Policie ČR

(uvádí č.j. OÚ 4-1434/MO 3-TČ-94) vyplývá, že stěžovatel fyzicky

napadl vedlejší účastnici pouze jednou, a to když zjistil, že se

z předmětného bytu stěhuje (ve spisu je údajně uvedeno, že

k napadení došlo dne 24. 6. 1994 ve 20,30 hodin). Vedlejší

účastnice však tvrdí, že ji stěžovatel fyzicky napadal opakovaně,

což uvádí jako důvod, proč byla nucena byt opustit. Toto své

tvrzení však ničím nedoložila a z policejního spisu ani

z pracovní neschopenky, která jí byla vystavena až dne 27. 6.

1994, nic takového nevyplývá. Soudy opomněly dále podle jeho

názoru posoudit otázku, zda vedlejší účastnice byt opouštěla

s úmyslem opustit jej trvale či pouze dočasně. Stěžovatel se

domnívá, že odvolací soud měl provést důkazy, které k prokázání

uvedených okolností navrhoval.

Podle ustanovení § 32 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní

soud účastníka řízení, Městský soud v Praze, a vedlejší účastnici

řízení, L. P., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Městský soud v Praze považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.

Domnívá se, že k namítanému porušení ústavně zaručených práv

nedošlo. Ohledně skutkových a právních závěrů odkazuje na

odůvodnění svého rozhodnutí. Námitku, že nerespektoval právní

závěry dovolacího soudu, odmítá. Uvádí, že z právního názoru

dovolacího soudu pro něj nevyplývala povinnost provést další či

opakovat již provedené důkazy. Odvolací soud dospěl při následném

posouzení rozhodnutí soudu prvního stupně s ohledem na právní

názor dovolacího soudu k závěru, že je věcně správné. Tento postup

není podle jeho názoru v rozporu s právním názorem dovolacího

soudu. Soud se domnívá, že ani námitka nesprávného hodnocení

důkazů neobstojí. Vyšel z dokazování provedeného soudem prvního

stupně, přičemž k dalšímu doplnění či opakování důkazů neshledal

důvody. Skutečnost, že některý z účastníků má na provedené

hodnocení důkazů odlišný názor, bývá ve sporném řízení obvyklá.

Těmito námitkami nelze nicméně zpochybnit správnost zjištěného

skutkového stavu.

L. P., vedlejší účastnice zastoupená JUDr. I. B., ve svém

vyjádření navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná

zamítnuta. Domnívá se, že napadeným soudním rozhodnutím nedošlo

k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Zdůrazňuje, že

stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné již

v předchozím soudním řízení, které soudy při rozhodování ve věci

vzaly v úvahu. Stěžovateli byl údajně v současné době poskytnut

náhradní byt, stěžovatel předmětný byt vyklidil a vyklizený jej

předal vedlejší účastnici.

K jednotlivým tvrzením obsaženým v ústavní stížnosti vedlejší

účastnice uvádí, že byla stěžovatelem opakovaně fyzicky napadána

a že napadení dne 24. 6. 1994 představovalo vyvrcholení

déletrvajících neshod. Připomněla, že stěžovatel fyzicky napadl

i její sestru a že jeho agresivní chování bylo důvodem rozvodu

jeho prvního manželství. Zdůrazňuje, že o předmětný byt vždy

projevovala zájem a žalobu na určení nájemce bytu podala ona.

Dodává, že po dobu trvání soudního sporu jí stěžovatel odmítal

předmětný byt zpřístupnit, a byla proto nucena žít spolu

s nezletilou dcerou v tíživých sociálních podmínkách.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není

oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť

není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy

postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy),

nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich

činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že interpretace či

aplikace právních předpisů obecnými soudy byly v některých

případech natolik extrémní, že vybočily z mezí hlavy páté Listiny

a zasáhly do některého ústavně zaručeného základního práva.

V takových případech byla ovšem pravomoc Ústavního soudu dána.

S ohledem na obsah ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval

především ústavností způsobu interpretace a aplikace ustanovení

§ 243d odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000,

týkajícího se vázanosti odvolacího soudu právním názorem

dovolacího soudu za situace, kdy dovolací soud rozhodnutí, kterým

byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc odvolacímu

soudu vrátil k dalšímu řízení.

Podle ustanovení § 243b odst. 1 o.s.ř. dovolací soud dovolání

zamítne, dojde-li k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je

správné; jinak napadené rozhodnutí zruší a věc mu vrátí k dalšímu

řízení (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Ustanovení § 243d odst. 1 o.s.ř.

uvádí, že po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím soudem

jedná dále o věci soud, jemuž byla věc vrácena, přičemž právní

názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR nekonstatuje nesprávnost

právního posouzení věci, nýbrž jen to, že některá zjištění

odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování (zásluhy

stěžovatele na získání bytu a důvody opuštění bytu vedlejší

účastnicí), a bylo by proto třeba taková zjištění podpořit

opakováním či doplněním. Řízení před odvolacím soudem tak bylo

stiženo vadou, která - jak doslova Nejvyšší soud ČR konstatuje

- "mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci".

Za těchto okolností nelze závazný právní názor Nejvyššího

soudu ČR interpretovat jako pokyn, aby odvolací soud rozhodl ve

věci samé jinak, než to učinil ve svém předchozím rozhodnutí

zrušeném Nejvyšším soudem ČR, ale naopak jako pokyn, aby byla

odstraněna vada řízení, která mohla, (ale též nemusela) vést

k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Odvolací soud měl tudíž primárně

odstranit nedostatky v dokazování a na základě takto doplněného

skutkového základu znovu rozhodnout. Nebylo by v rozporu se

závazným právním názorem Nejvyššího soudu ČR, ať už by po takto:

doplněném dokazování rozhodl odvolací soud ve věci samé stejně

jako ve svém předchozím rozhodnutí napadeném dovoláním, nebo

naopak tak, jak nakonec (ovšem chybně, bez doplnění důkazů)

rozhodl.

Ze spisového materiálu vyplývá, že městský soud, vázán

právním názorem dovolacího soudu, ve věci nařídil jednání (č.l.

102 spisu), žádné další dokazování však neprovedl a po slyšení

právních zástupců obou sporných stran vyhlásil rozsudek, jímž

původní rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění

uvedl, že se ztotožňuje s hodnocením důkazů provedeným soudem

prvního stupně, jeho rozhodnutí považuje za věcně správné, a další

dokazování není proto podle jeho názoru nutné provádět. Městský

soud tak shora popsanému právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR

nevyhověl. Bez dalšího důkazního řízení ustoupil ze svého

původního názoru a potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Tento

svůj názorový obrat nezaložil na žádných nových, přezkoumatelných

skutečnostech.

Jedním ze základních znaků a předpokladů právního státu

a zároveň právní jistoty jako jednoho z jeho atributů je takové

uspořádání, v němž každý může mít důvěru v právo (srov. Knapp, V.:

Teorie práva, Praha, C.H. Beck 1995, s. 205). Evropský soud pro

lidská práva ve své judikatuře opakovaně používá jako jedno

ze základních kritérií kvality práva jeho předvídatelnost (srov.

Rekvényi proti Maďarsku, 1999, Feldek proti Slovensku, 2001).

Princip právní jistoty ve smyslu nutné předvídatelnosti důsledků

právního předpisu a nároků na jeho určitost a srozumitelnost však

nelze omezovat pouze na samotný text právního předpisu. Následnou

interpretací při soudním rozhodování, bez ohledu na to, zda soudní

rozhodování má či nemá precedenční charakter, dochází k jeho

dalšímu dotváření. Předvídatelnost výsledku tohoto postupu

spolugarantuje právní jistotu a zajišťuje obecnou důvěru v právo.

Jestliže soud interpretuje a aplikuje závazné ustanovení zákona,

které upravuje jeho další procesní postup tak, že má být

respektován právní názor vyslovený soudem vyšší instance, musí tak

soud učinit způsobem, který je ve smyslu závazného právního názoru

nadřízeného soudu a ve vztahu k vlastním dříve vysloveným právním

závěrům v téže věci pro účastníky řízení předvídatelný.

Pokud městský soud rozhodl ve svých dvou rozhodnutích v téže

věci na základě totožných skutkových zjištění diametrálně odlišným

způsobem a svůj názorový posun přezkoumatelně neodůvodnil, je jeho

rozhodnutí napadené ústavní stížností v rozporu s ústavně

chráněným principem právní jistoty a zasáhlo do práva stěžovatele

na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny.

Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavní soud ústavní

stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona

o Ústavnímsoudu napadené rozhodnutí zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 26. listopadu 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru