Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2957/15 #1Usnesení ÚS ze dne 03.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Hodonín
SOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPromlčení
Výkon rozhodnutí
osoba/povinná
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2957.15.1
Datum podání02.10.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

48/1997 Sb., § 53

500/2004 Sb., § 20, § 23, § 72

592/1992 Sb., § 16 odst.2

99/1963 Sb., § 268, § 275


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2957/15 ze dne 3. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Bučka, zastoupeného JUDr. Petrou Tomšů, Ph.D., LL.M. Eur., advokátkou se sídlem Nové sady 996/25, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 1. 10. 2013, č. j. 1 Nc 255/2006-254, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze 7. 8. 2014, č. j. 12 Co 122/2014-352, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015, č. j. 26 Cdo 274/2015-399, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 2. 10. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Kromě takto formulovaného petitu stěžovatel žádá odklad vykonatelnosti usnesení krajského soudu podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel jako povinný se totiž podle svého tvrzení bez své vlastní viny ocitl v takovém postavení, že by neprodlený výkon rozhodnutí mohl mít pro něj zvláště nepříznivé následky, přičemž oprávněný by naopak odkladem vykonatelnosti napadených rozhodnutí nebyl vážně poškozen.

2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z napadených rozhodnutí, vyplývá, že dne 3. 2. 2006 podala Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky proti stěžovateli návrh na nařízení exekuce k vymožení dlužného pojistného za stěžovatelem ve výši 184.927 Kč. Exekuce byla nařízena usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze 17. 2. 2006, č. j. 1 Nc 255/2006-4. Z ústavní stížnosti rovněž vyplývá, že stěžovatel v minulosti opakovaně neúspěšně podal návrh na zastavení exekuce. Naposledy o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce soudy rozhodovaly ústavní stížností napadenými rozhodnutími - okresní soud stěžovatelův návrh zamítl, krajský soud jeho rozhodnutí potvrdil a dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Stěžovatel se přitom domnívá, že obecné soudy během řízení vůbec nezohlednily, že v době, kdy okresní soud rozhodoval o návrhu Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky na nařízení exekuce, platební výměry, od nichž je odvozována stěžovatelova povinnost plnit neuhrazené pojistné, stěžovateli vůbec nebyly doručeny a nemohou být tedy ani vykonatelné. Soudy totiž vycházely z informací o doručení předkládaných Všeobecnou zdravotní pojišťovnou České republiky, aniž by ovšem k této otázce provedly podrobnější dokazování. Soudy prý rovněž nezohlednily vznesenou námitku promlčení.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

4. K věci samé je třeba nejprve poukázat na konstatování Nejvyššího soudu v ústavní stížností napadeném usnesení (proti němuž se stěžovatel v ústavní stížnosti nevymezuje), že námitku o nedoručení platebních výměrů (tedy exekučních titulů) stěžovatel vznesl poprvé až v dovolání (což plyne i z odůvodnění usnesení krajského soudu - pozn. Ústavního soudu), a proto k ní Nejvyšší soud jako k nepřípustné novotě nepřihlížel. Stejně tak se v rekapitulaci dovolání uvádí (a odůvodnění krajského soudu tomu opět nasvědčuje), že stěžovatel jako odvolatel toliko z opatrnosti vznesl námitku promlčení. Za této situace ovšem Ústavní soud hodnotí argumentaci stěžovatele jako poněkud účelovou. Ostatně sám stěžovatel v textu ústavní stížnosti připouští, že soudy i bez jeho námitky zkoumaly vykonatelnost exekučních titulů a zabývaly se též otázkou doručení vycházeje z dokladů předložených oprávněnou, jež stěžovatel toliko neurčitě zpochybňuje požadavkem nutnosti dalšího dokazování.

5. Nelze konečně - a to zejména - přehlédnout ani tvrzení samotného stěžovatele, že první návrh na zastavení exekuce podal již dne 19. 9. 2006. To logicky znamená, že minimálně od tohoto okamžiku o existenci platebních výměrů musel vědět. Přesto však jejich doručení zpochybňuje až o několik let později, a to teprve v rámci dovolacího řízení a na něj navazující ústavní stížnosti. Takovýto postup však nemůže vést k závěru o důvodnosti poskytnutí ústavněprávní ochrany stěžovateli, nýbrž naopak svědčí o tom, že se stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti snaží situovat Ústavní soud do role jakési kvaziodvolací instance v rámci obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.

6. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší námitku promlčení - aniž by jí jakkoliv podrobně argumentačně podložil - pak Ústavní soud konstatuje, že již jen z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení krajského soudu se podává, že exekuční tituly nabyly právní moci dne 15. 10. 2005 a k nařízení exekuce došlo výše citovaným usnesením ze dne 17. 2. 2006. Uvedenou dataci stěžovatel v ústavní stížnosti opět nezpochybňuje a nelze tedy než konstatovat, že námitka promlčení stěžovatelem vznesená není důvodná, a to s přihlédnutím ke znění ustanovení § 16 odst. 2 věta druhá zákona České národní rady č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění od 1. 1. 2008 [srov. k tomu v podrobnostech například odst. 19 usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2010, č. j. 5 Afs 86/2009-55, všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná pod www.nssoud.cz].

7. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

8. Protože bylo neprodleně rozhodnuto o samotném návrhu, nepřipadá z povahy věci do úvahy ani odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) a o této žádosti proto Ústavní soud z důvodu procesní ekonomie ani nerozhodoval.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru