Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2957/07 #1Usnesení ÚS ze dne 05.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
důkaz/volné hodnocení
Důkaz
pohledávka/započtení
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2957.07.1
Datum podání19.11.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250

141/1961 Sb., § 226 písm.b, § 125, § 2 odst.6

513/1991 Sb., § 477 odst.4, § 364


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2957/07 ze dne 5. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele M. H., právně zastoupeného Mgr. Viktorem Zelinkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Českobratrská 7, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2007, čj. 7 Tdo 917/2007-820, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2007 č. j. 5 To 49/2007-776 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2006 č. j. 54 T 5/2003-705, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností, která splňovala i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro zkrácení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a "Mezinárodní smlouvou o lidských právech v protokolu č. 11, čl. 6".

Byť stěžovatel výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhoval zrušit usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, z ústavní stížnosti bylo zřejmé, že napadá jak rozsudky soudů I. a II. stupně, tak i navazující usnesení Nejvyššího soudu ČR, čemuž korespondovalo i odůvodnění ústavní stížnosti, v němž jsou vznášeny argumenty i proti dovolacímu rozhodnutí, jakož i samotné přiložení kopie tohoto rozhodnutí k podané ústavní stížnosti. Rozhodnutí o posledním opravném prostředku tedy stěžovatel označil způsobem, který Ústavnímu soudu umožňoval, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 256/08, rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. dubna 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125).

II.

Ústavní soud si k projednání ústavní stížnosti vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě 54 T 5/2003, z něhož zjistil následující:

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. října 2005 č. j. 54 T 5/2003-612 byl stěžovatel původně zproštěn podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), od obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 29. 5. 2003 sp. zn. 4 KZv 179/2000, podle níž se měl stěžovatel jednáním popsaným pod bodem 1) obžaloby dopustit trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1 a 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (dále jen "trestní zákon"), a jednáním popsaným pod bodem 2) a 3) obžaloby pokusu trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona, neboť krajský soud dospěl k závěru, že označené skutky v žalobním návrhu nejsou trestnými činy. Poškozený Ing. M. S. (dále jen "poškozený" nebo "kupující") byl krajským soudem odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve vztahu k bodu 1) obžaloby nalézací soud konstatoval, že za zjištěných skutečností neshledal v jednání stěžovatele naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu dle § 250 trestního zákona, ani jiného trestného činu. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že po zvážení všech aspektů obchodní transakce spojené s prodejem provozovny Milano stěžovatelem poškozenému považuje jednání a postupy obou jmenovaných za významně se vymykající standardnímu, solidnímu a transparentnímu jednání obchodních partnerů v rámci běžně aplikovaných podnikatelských aktivit. Soud dospěl k závěru, že na jedné straně stála evidentní snaha zištnosti stěžovatele, byť podle soudu nikoliv až v trestní rovině, na druhé straně pak extrémně naivní a laxní přístup poškozeného. Nalézací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí velmi podrobně zabýval jednotlivými momenty transakce (zaplacení peněžních částek na kupní cenu provozovny), dospěl však k závěru, že za daných okolností bylo na místě řešit nepochybně vzniklé nesrovnalosti nejdříve smluvními stranami, případně v obchodním řízení, byť je pro ně forma trestního řízení z hlediska důkazního břemene podstatně výhodnější. Podle hodnocení nalézacího soudu nebylo možno objektivně dovodit ani úmysl stěžovatele, že již v době vyhotovování písemné smlouvy věděl, že bude takto inkasovat prodané pohledávky; tuto skutečnost bylo lze podle nalézacího soudu logicky dovodit z toho, že stěžovatel nemohl v době vytváření seznamu pohledávek k prodeji znát reakci poškozeného a vědět, jak se zachová po podpisu smlouvy. Pokud by poškozený v zájmu ochrany svého majetku při nedobrých vztazích se stěžovatelem neprodleně po sepsání smlouvy všechny dlužníky skutečně uvědomil o přechodu dluhu na jeho osobu, nemuselo k obžalobou předestřené situaci vůbec dojít.

Proti zprošťujícímu rozsudku byla podána odvolání státním zástupcem i stěžovatelem a Vrchní soud v Olomouci o nich rozhodl svým usnesením ze dne 20. září 2006 č. j. 5 To 43/2006-667 tak, že z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku, kterým byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro skutek popsaný v bodě 1), jakož i ve výroku o náhradě škody, a věc krajskému soudu v rozsahu zrušení vrátil. Podle § 256 trestního řádu odvolání stěžovatele zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že se nalézací soud, i v rozporu s pokynem obsaženým v jeho usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. 5 To 113/2002, nevypořádal s jednáním obžalovaného popsaným pod bodem 1), když přesně nekonkretizoval jednotlivé pohledávky společnosti Milano Opava, které měl obžalovaný vyinkasovat bez vědomí poškozeného, a nezabýval se tím, zda a případně které pohledávky v době uzavření smlouvy o prodeji podniku vůbec existovaly, či zda již došlo k jejich úhradě a z jakého důvodu a které pohledávky a v jaké výši stěžovatel inkasoval po jejím uzavření a z jakého důvodu tímto získané finanční prostředky bezprostředně nepřevedl poškozenému. Odvolací soud uložil nalézacímu soudu opětovně vyhodnotit provedené důkazy a nově se zabývat právním hodnocením případného protiprávního jednání, zejména subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 trestního zákona, když podle něj v žalobním návrhu subjektivní stránka trestného činu zcela absentovala. Z ohledem na jednání obou účastníků smluvního vztahu uložil nalézacímu soudu zabývat se materiální stránkou v úvahu přicházejícího trestného činu, neboť jak uvedl, nebylo možné vyloučit ani opětovný postup podle § 226 trestního řádu.

Napadaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2006 č. j. 54 T 5/2003-705 byl stěžovatel posléze uznán vinným, na skutkovém základě popsaném ve výrokové části rozsudku trestným činem podvodu, podle § 250 odst. 1 trestního řádu a odsouzen k trestu odnětí svobody na osm měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na dobu v délce osmnácti měsíců. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený Ing. M. S. (dále jen "poškozený" nebo "kupující") odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Nalézací soud v odsuzujícím rozsudku konstatoval provedené důkazy a zejména na prvém místě uvedl, že na podstatě předchozího podrobného důkazního hodnocení charakteru transakce mezi obžalovaným a kupujícím nemá důvodu ničeho měnit a v plném rozsahu na ně odkazuje. V dané souvislosti konstatoval, že odvolacím soudem vytýkané skutkové nedostatky vykazuje již skutek popsaný v obžalobě, když státní zástupce v něm navíc označil názvy firem, které ve fakturačních materiálech nefigurovaly. Nalézací soud tak v podstatě podle svých slov necizeloval toliko skutkové vymezení, nýbrž z hlediska popisu skutku nahrazoval jeho neadekvátní vymezení státním zástupcem. Nalézací soud po zhodnocení skutkových zjištění následně dospěl k závěru, že skutek popsaný ve výroku rozsudku považuje za jednoznačně prokázaný a dále se zabýval tím, zda v něm lze spatřovat trestný čin. V souladu s názorem odvolacího soudu posléze konstatoval, že dříve formulovaný názor o výhradně obchodním charakteru tohoto jednání stěžovatele byl předčasným. Podle nalézacího soudu stěžovatel nesplnil oznamovací povinnost po převodu pohledávek, což by samo o sobě trestnost jeho jednání nezakládalo. Z hlediska vyhodnocení subjektivní stránky však dle svých slov přihlédl ke skutečnosti, že stěžovatel po uzavření smlouvy o prodeji podniku následně po delší dobu přijímal platby, které byly dlužníky připisovány ve prospěch jeho účtu, o připisovaných platbách byl průběžně informován, a věděl, kdo je jejich vlastníkem. Dále nalézací soud dle svých slov nemohl přehlédnout, že stěžovatel od 1. ledna 1997 "provedl úpravu názvu svého účtu tak, aby tento nemohl být jakýmkoli způsobem spojován s výrobou lahůdek, tedy firmou, kterou prodal poškozenému". Obhajobu stěžovatele o započítání obdržených částek fakturou č. 97002 označil za účelovou. Podle nalézacího soudu se nejednalo o pohledávky vzájemné podle zákonných podmínek dle § 358 a § 359 obchodního zákoníku, když proti pohledávce splatné nebylo možné započíst pohledávku nesplatnou, a to i přes zjištění, že na faktuře byla vyznačena splatnost 31. března 1997, tedy v souladu se smlouvou. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu považoval nalézací soud tedy z výše uvedených důvodů za prokázané, že se obžalovaný trestné činnosti dopustil úmyslně, a to ve formě zavinění dle § 4 písm. a) trestního zákona, v úmyslu přímém, s tím, že chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit zájem chráněný tímto zákonem, jímž v daném případě byla ochrana majetkových práv poškozeného subjektu před zásahy neoprávněnými a neslučitelnými s dobrými mravy. Závěrem odůvodnění svého rozhodnutí se nalézací soud zabýval také okolnostmi, které měly vliv na posouzení nebezpečnosti činu, jak vyplývalo z ustanovení § 89 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Uvedl, že poškozený svým postojem přispěl k vytvoření podmínek pro spáchání trestného činnosti stěžovatele a dle jeho názoru byla tato skutečnost významná z hlediska ustanovení § 88 odst. 1 trestního zákona ve vztahu k výši škody a okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby.

Odsuzující rozsudek krajského soudu napadl odvoláním státní zástupce, stěžovatel i poškozený. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 5. 2007 č. j. 5 To 49/2007-776 výrokem prvým zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek v celém rozsahu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele na totožném skutkovém základě uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního řádu a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s tím, že mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků a šesti měsíců. Týmž výrokem pak odkázal poškozeného s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrokem druhým rozsudku dále odvolací soud rozhodl o odvolání stěžovatele a poškozeného tak, že je zamítl.

Podle odvolacího soudu nevznikly žádné pochybnosti o správnosti hodnocení důkazů a následných skutkových zjištění nalézacího soudu, odvolací soud se s nimi ztotožnil, s výhradou vadného hodnocení okolností podmiňujícího kvalifikaci protiprávního jednání stěžovatele jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, s ohledem na výši škody přesahující hranici škody značné, a také s výhradou nesprávného vyhodnocení stupně nebezpečnosti protiprávního jednání stěžovatele. K hodnocení subjektivní stránky trestného činu odvolací soud zopakoval závěry nalézacího soudu, se kterými se podle svých slov naprosto ztotožnil, a pouze navíc dodal to, že tzv. "zápočtová faktura" č.97002 se nezmiňuje o již inkasovaných pohledávkách a z pohledávek konkretizovaných ve výrokové části o vině napadeného rozsudku se týká pouze faktur č. 960086 a 960138, přičemž citovanou fakturou se stěžovatel dožadoval úhrady jemu neuhrazených pohledávek a nikoliv plateb, které již dříve inkasoval, a proto již z tohoto důvodu se nemohlo jednat o žádnou zápočtovou fakturu ve smyslu občanskoprávních či obchodněprávních předpisů.

Stěžovatel proti oběma shora uvedeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Usnesením ze dne 21. 8 . 2007 sp. zn. 7 Tdo 922/2007 takto dovolací soud odmítl jednak dovolání stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 9. 2006 č. j. 5 To 43/2006-667 podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 trestního řádu, a usnesením z téhož dne sp. zn. 7 Tdo 917/2007 jednak odmítl dovolání stěžovatele proti posledně uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 5. 2007 č. j. 5 To 49/2007-776 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

III.

Proti shora uvedeným odsuzujícím rozhodnutím trestních soudů podal stěžovatel projednávanou ústavní stížnost. Tvrdil, že obecné soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci, když zejména ignorovaly platné listinné důkazy, které jim stěžovatel předložil, a jednostranně v neprospěch stěžovatele hodnotily výpověď poškozeného Ing. S., přestože právě ten měl být podle stěžovatele obžalovaným, když dosud stěžovateli neuhradil dlužnou částku z kupní smlouvy a směnek.

K samotnému průběhu prodeje podniku namítal, že v řízení nebylo nijak prokázáno, že poškozený měl již před sepisem kupní smlouvy na prodej podniku ze dne 31. 12. 1996 stěžovateli zaplatit zálohu na kupní cenu ve výši tří milionů korun, protože pokladní doklad ze dne 18. 10. 1996 o zaplacení takové částky byl falešným, když podpis na něm byl na stěžovateli vymámen na čistý nevypsaný formulář a z neznámých důvodů poškozeným následně tajen po dobu tří let, aniž by byl založen do jeho účetnictví. Stěžovatel tvrdil, že již ze samotné kupní smlouvy vyplývalo, že při jejím podpisu bude na celkovou cenu šesti milionů korun uhrazeno nejprve jedna a půl milionu korun, což jednoznačně dokládá i pokladní doklad ze dne 2. 1. 1997. Pokud poškozený před soudy následně tvrdil, že ve skutečnosti toho dne stěžovateli zaplatil dva miliony korun, pak toto tvrzení podle stěžovatele nemohlo být doloženo pouhým nepřesvědčivý svědectvím pokladní banky ani dokladem o výběru hotovosti. Stěžovatel takto trval na svém přesvědčení, že žádná záloha na prodej podniku nemohla být poškozeným jako stranou kupující zaplacena, o čemž svědčila i sepsaná smlouva o smlouvě budoucí ze dne 19. 12. 1996, v níž bylo sjednáno zajištění kupní ceny zástavou na prodávaných nemovitostech v hodnotě čtyř a půl milionu korun. Namítal, že s jeho tvrzeními koresponduje i skutečnost, že dne 1. 1. 1997 pro zajištění zbývajících dlužných částek uvedených v kupní smlouvě byly vystaveny směnky v počtu šesti kusů v celkové hodnotě čtyř a půl milionu korun, které poškozený v kanceláři advokáta svobodně uznal svým podpisem, takže sám svým úkonem potvrdil, že stěžovateli doposud z ceny podniku více nezaplatil. Stěžovatel také uvedl, že dne 24. 3. 1997 předal kupujícímu faktury č. 97001 až 97005, které poškozený převzal oproti podpisu opět bez jakéhokoli protestu. I tyto kopírovaly částky uvedené v kupní smlouvě, mimo faktury č. 97002, na které stěžovatel provedl zápočet inkasovaných pohledávek, což mu je v projednávané věci kladeno za vinu.

K věci samé stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že součástí prodeje podniku byl i prodej pohledávek ve výši dvou milionů a patnácti tisíc korun, které měly být kupujícím splaceny podle kupní smlouvy k datu 31. 3. 1997, přičemž stěžovatel měl v mezidobí podle jím tvrzené ústní dohody s kupujícím inkasovat na původní účet, který si sám ponechal pouze pod jiným názvem, všechny zaslané částky z dlužných pohledávek. Takový postup stěžovatel odůvodňoval tím, že někteří dlužníci dlužné částky již poslali, u jiných nebylo vůbec jisté, zda zaplatí, a proto chtěli stěžovatel i kupující předejít tomu, že by dlužníci platili oběma současně. Ihned po splatnosti ceny pohledávek bylo provedeno oznámení dlužníkům o přechodu pohledávek dle § 476 odst. 4 obchodního zákona. Vzhledem k této situaci se stěžovatel dále řídil ustanovením § 477 odst. 2 a § 360 obchodního zákona a fakturou ze dne 24. 3. 1997 č. 97002 znějící na částku 588.000,- Kč provedl zápočet, kterým byly inkasované pohledávky obrazně řečeno kupujícímu vráceny. Stěžovatel tedy pouze inkasoval jím prodané pohledávky, které mu dosud nebyly zaplacené, a následně takto inkasované peníze zápočtem vrátil, proto podle svého přesvědčení nezpůsobil inkasováním jemu nezaplacených pohledávek poškozenému škodu ve výši 1.274.223,30 Kč a nebylo možné na jeho straně dovodit jakýkoli úmysl trestný čin spáchat.

Podáním, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 20. 8. 2010, stěžovatel učinil návrh na předběžné opatření dle § 80 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu, podle něhož by Ústavní soud měl uložit Okresnímu soudu v Opavě, aby do vyhlášení nálezu ve věci posečkal se zahájením řízení vedeném u tohoto soudu pod sp. zn. 12 C 212/99.

IV.

K výzvě Ústavního soudu podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se k ústavní stížnosti vyjádřilo toliko Nejvyšší státní zastupitelství, které se výslovně vzdalo postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení s tím, že jeho stanovisko obsažené ve vyjádření k dovolání stěžovatele považuje za konečné.

V.

Ústavní stížnost není důvodná.

V jádru ústavní stížnosti leží výhrady proti hodnocení důkazů a následnému právní posouzení žalovaného jednání, konkrétně skutečnosti, zda skutkem stěžovatele, jak byl zjištěn soudy, byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona. Stěžovatel tímto způsobem polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů, a to ve shodě s obsahem svých opravných prostředků, když namítal, že v dané věci nedošlo z jeho strany k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť neměl žádný zištný důvod se na úkor poškozeného obohatit.

V minulosti Ústavní soud mnohokráte zdůraznil, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy České republiky).

Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy, a to ani v případě, že by s jejich hodnocením sám nesouhlasil. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena základní práva a svobody stěžovatele. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, nález č. 34). V této souvislosti odkazuje Ústavní soud také na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (např. Barbera, Messegué a Jabardo v. Španělsko, 1988, srov. Berger, V.: Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, Praha: IFEC, 2003, str. 242 a násl.).

Ze zásady vyjádřené v článku 39 Listiny vyplývá, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Trestní zákon ve svých ustanoveních vymezuje jednotlivé skutkové podstaty představující právní způsob vyjádření příslušného trestného činu uvedením jeho formálních znaků. Definice trestného činu uvedená v ustanovení § 3 odst. 1 trestního zákona považuje za pojmový znak trestného činu i jeho materiální stránku, jež spočívá v nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Aby se jednalo o trestný čin, musí být oba uvedené znaky naplněny.

Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení učiní nejprve potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech, dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádá s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň společenské nebezpečnosti, který je materiální podmínkou trestnosti. Ústavní soud má za to, že obecné soudy se těmito zásadami řídily.

Ústavní soud se primárně zaměřil na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásady trestního řízení, vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jejich hodnocení však nesmí být projevem libovůle. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 trestního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozsudků je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení provedených důkazů. Důkazy vzájemně konfrontoval a vyhodnotil. Popsal podrobně úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Odvolací soud se s přiléhavým hodnocením důkazů nalézacím soudem ztotožnil, když uzavřel, že provedenými důkazy byl zcela jednoznačně prokázán skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvého stupně, pouze s jedinou výhradou podmiňující použití vyšší trestní sazby. V napadeném rozhodnutím shledal důvodným opravný prostředek státního zástupce a soudu prvého stupně vytknul nesprávné vyhodnocení stupně nebezpečnosti protiprávního jednání stěžovatele. Odvolací soud se znovu podrobně zabýval obhajobou stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Své úvahy přitom podrobně rozvedl.

Stěžovatel stavěl svou obhajobu na hypotéze, že nemohl kupujícího jakkoli poškodit a způsobit mu škodu v uvedené výši, neboť měl za kupujícím nesplacenou pohledávku na zaplacení kupní ceny, kterou mohl započíst, neboť se na tom s kupujícím dohodl. Tvrdil, že poškozeným je ve skutečnosti v projednávané věci on, neboť mu kupující neuhradil zbývající část kupní ceny za prodej podniku, nemohl mít tedy sám úmysl způsobit na cizím majetku škodu. Obecné soudy však této verzi skutkového děje neuvěřily, neboť byla vyvrácena provedeným dokazováním. Obecné soudy v prvé řadě hodnotily jednání a postupy stěžovatele a poškozeného Ing. S. při prodeji předmětného podniku, včetně plateb s tímto prodejem spojených, a shodně je považovaly za významně se vymykající standardnímu, solidnímu a transparentnímu jednání obchodních partnerů v rámci běžně aplikovaných podnikatelských aktivit. Obecné soudy ve svých závěrech vyšly z faktu, o kterém na základě provedeného dokazování (viz zejména výstižné odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu str. 18 a násl., ale také již prvý shora uvedený rozsudek soudu prvého stupně str. 14 až 20) neměly pochybnost, že poškozený jednoznačně předal stěžovateli v souvislosti s prodejem předmětného podniku finanční částku v celkové výši 5.000.000,- Kč z celkové hodnoty kupní ceny 6.052.484,30 Kč, a dále konstatovaly, že podpisem smlouvy o prodeji podniku ze dne 31. 12. 1996 bylo převedeno mimo jiné vlastnické právo v ní specifikovaných pohledávek na kupujícího, a tedy i plnění z nich. Stěžovatel však o prodeji pohledávek neinformoval své někdejší dlužníky a nadále v době od 1. 1. 1997 do 31. 3. 1997 přijímal od těchto dlužníků (někdejších odběratelů) platby z převedených pohledávek ve prospěch původního účtu podniku, který si ponechal pod vlastní firmou, aniž inkasovanou částku ve výši 1.274.223,30 Kč dále převedl na kupujícího. Podle smlouvy o prodeji podniku byl však výlučným vlastníkem inkasovaných pohledávek kupující, který měl uhradit cenu pohledávek ve výši 2.015.793,30 Kč (která byla ovšem součásti celkové ceny podniku), až v termínu do 31. 3. 1997. Soudy v kontextu zjištěných skutečností neuvěřily obhajobě stěžovatele, který poukazoval na fakturu č. 97002 ze dne 22. 3. 1997 znějící na částku 588.000,- Kč s tím, že touto byla fakturována část kupní ceny snížená právě o jím inkasované pohledávky, a považovaly je za účelové, což vysvětlily na podkladě vyhodnocení základních operací účetnictví. Z hlediska vyhodnocení subjektivní stránky jednání stěžovatele měly obecné soudy zejména za prokázané, že v době fakturace, tj. 22. 3. 1997, neměl stěžovatel za kupujícím žádnou splatnou pohledávku, kterou by si mohl jednostranně započíst. Z provedeného dokazování naopak dle Ústavního soudu vyplynulo, že splátkový kalendář kupní ceny vytvořený v samotné smlouvě byl ještě na dlouhou dobu kupujícím předplacen. Současně před obecnými soudy ani nebyla prokázána existence jakékoli dohody mezi účastníky o započtení ve smyslu § 364 obchodního zákoníku. Pokud kdy vůbec stěžovatel návrh takové dohody poškozenému přednesl (což z provedeného dokazování ovšem nevyplývá), tato nemohla být poškozeným přijata jeho mlčením nebo samotnou jeho nečinností (viz § 44 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku), jak se snažil tvrdit stěžovatel. Ostatně obecné soudy správně postřehly, že pokud by se totiž stěžovatel jako prodávající skutečně mínil svými úkony vypořádat s kupujícím a postavit najisto, která z prodávaných pohledávek byla zaplacena ještě na jeho účet, tak by se musel zmínit ještě o dalších již dříve inkasovaných pohledávkách, které by musel označit za zaplacené.

Ústavního soud proto dospěl k závěru, že před obecnými soudy bylo prokázáno, a vyplývá to i z odůvodnění jejich rozhodnutí, že stěžovatel cíleně nesplnil povinnost uloženou prodávajícímu ustanovením § 477 odst. 4 obchodního zákoníku, tedy neinformoval své tehdejší dlužníky o faktické změně věřitele, a tito v omylu nadále nedůvodně plnili stěžovateli. Stěžovatel přitom od počátku jednal s úmyslem tyto finanční prostředky si ponechat, ačkoli věděl, kdo je jejich skutečným vlastníkem a že si je nemůže započíst, a na úkor poškozeného se obohatil. Stěžovatel tedy naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, včetně jeho subjektivní stránky, a toto právní posouzení v dané věci odpovídá i učiněným skutkovým zjištěním.

Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svých práv. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry soudu jsou přitom výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.

Jelikož se stěžovateli nezdařilo doložit zásah do jemu ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Vzhledem k výsledku řízení Ústavní soud ani neshledal podmínky pro vyhovění návrhu na odklad zahájení předmětného občanskoprávního řízení, jak žádal stěžovatel.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru