Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2955/11 #1Usnesení ÚS ze dne 16.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
POLICIE - Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhod... více
Věcný rejstříknemovitost
Trestní řízení
trestní stíhání
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2955.11.1
Datum podání04.10.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb., čl. 2 odst.3, čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1, čl. 2 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 79d odst.1, § 134 odst.2, § 79a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2955/11 ze dne 16. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky Š. K., zastoupené Mgr. Michalem Bieleckim, advokátem se sídlem Vodičkova 791/41, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2011 č. j. 44 To 397/2011 a usnesení policejního orgánu PČR Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, SKPV ze dne 8. 6. 2011 č. j. KRPA-90-151/TČ-2011-000072, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení orgánů veřejné moci. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek, právo na soudní a jinou právní ochranu a princip presumpce neviny.

Policejní orgán zajistil napadeným usnesením podle § 79d odst. 1 tr. řádu ve výroku usnesení specifikované nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky s tím, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že nemovitosti jsou výnosem z trestné činnosti a současně stěžovatelce zakázal s nimi disponovat. Usnesení policejního orgánu stěžovatelka napadla stížností, kterou Městský soud v Praze shora citovaným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl.

Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených základních práv v postupu orgánů činných v trestním řízení. Dle jejího názoru jsou pro zajištění majetku i pro zahájení trestního stíhání trestním řádem stanoveny prakticky stejné podmínky. Je tedy znakem svévole policejního orgánu, pokud "na jednu stranu ve vztahu k zajišťování majetku zastává názor, že byl spáchán trestný čin (s tichým odkazem na osobu stěžovatelky), a zároveň ve vztahu k zahájení trestního stíhání postupuje tak, že okolnosti spáchání trestného činu stěžovatelkou dány nejsou." Stěžovatelka výhrady proti rozhodnutí policejního orgánu uplatňovala ve stížnosti, jíž se zabýval Městský soud v Praze, a to že rozhodnutí o zajištění majetku postrádá základní zákonné náležitosti, přičemž poukazuje na neurčitost pojmu disponovat, který byl v usnesení policejním orgánem použit, a dále že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro absenci odůvodnění ve smyslu § 134 odst. 2 tr. řádu. Ve vztahu k řízení a rozhodnutí o stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu stěžovatelka namítá, že jí bylo upřeno právo domáhat se ochrany proti zásahu do majetkové sféry. Stížnost, kterou podala již dne 13. 6. 2011, policejní orgán soudu doručil teprve 4. 7. 2011 a soud o ní rozhodl až dne 14. 7. 2011, přestože o stížnosti má být dle zákona rozhodnuto zpravidla ve lhůtě pěti dnů po uplynutí lhůty k podání stížnosti všem oprávněným osobám. Soud v rámci odůvodnění svého usnesení sám doplnil skutečnosti chybějící v rozhodnutí o zajištění nemovitostí, čímž znemožnil stěžovatelce vyjadřovat se k důvodům a podkladům, které nebyly v původním rozhodnutí uvedeny. Městskému soudu stěžovatelka též vytýká, že se nevypořádal zejména s námitkami, které směřovaly proti ukládání povinností mimo výrokovou část usnesení. Znemožnění dispozice se zajištěným majetkem s ohledem na jeho rozsah a náklady na údržbu je dle jejího mínění podstatným zásahem do jejího práva vlastnit majetek, což je umocněno i délkou prověřování.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo průběžného dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do jejich pravomoci je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími obecných soudů porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování obecných soudů ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot dle ustanovení § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti těmto rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení ve věcech sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08 a mnohá další, dostupná v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS).

Ústavní soud shrnul základní zásady pro aplikaci zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu, jakož i východiska pro posouzení ústavní konformity takové aplikace orgány činnými v trestním řízení, v usneseních sp. zn. II. ÚS 267/03 a sp. zn. I. ÚS 105/07 a dále v nálezech sp. zn. II. ÚS 642/07 a sp. zn. III. ÚS 1396/07. V těchto rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil předběžný charakter zajišťovacích opatření, jejich smysl a účel, nutnost jejich přiměřenosti (proporcionality) a náležitého odůvodnění příslušných rozhodnutí. V rámci řízení o ústavní stížnosti není možné přezkoumávat skutkový stav věci, neboť by to ze strany Ústavního soudu znamenalo faktické předjímání meritorního rozhodnutí v trestním řízení. V citované judikatuře Ústavní soud rovněž stanovil požadavky, jež jsou na tato rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a násl. tr. řádu) z ústavněprávního pohledu kladeny. Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění majetku je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci, nikoli Ústavního soudu. Pro závěry obecných soudů o tom, zda jsou dány konkrétní okolnosti, odůvodňující zajištění majetkových hodnot dle citovaných ustanovení trestního řádu, lze z podstaty věci požadovat toliko určitý vyšší stupeň pravděpodobnosti, nikoli nepochybnost ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 věta první tr. řádu, požadovanou pro rozhodnutí o vině. Ústavní soud tudíž uplatnil svoji kasační pravomoc zejména v případech, v nichž zásah do majetkových práv dle ustanovení § 79a a násl. tr. řádu vykazoval s přihlédnutím ke všem okolnostem znaky nepřiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovanými cíli. Při posuzování proporcionality zásahu měl Ústavní soud na zřeteli především hledisko časové a rozhodnutí obecných soudů rušil v těch případech, kdy konkrétní trestní řízení setrvávalo za současného použití zajišťovacích institutů extrémně dlouhou dobu ve stadiu předsoudním (viz nálezy sp. zn. II. ÚS 642/07 a III. ÚS 1396/07).

Vzhledem ke shora uvedenému se tedy Ústavní soud mohl zaměřit pouze na zjištění, zda v dané věci nedošlo ze strany příslušných orgánů k hrubým excesům či k projevům vyslovené libovůle. Přitom je třeba mít na zřeteli, že při aplikaci ustanovení § 79a a násl. tr. řádu se primárně posuzuje konkurence dvou tvrzených ústavně chráněných hodnot (práva na ochranu vlastnictví a dosažení účelu trestního řízení), přičemž orgánům činným v trestním řízení je třeba přiznat určitý prostor pro zhodnocení všech okolností konkrétního případu, neboť tyto orgány nemohou v počátečních fázích trestního řízení o použití zajišťovacích institutů rozhodovat na základě nepochybné jistoty, ale toliko určité vyšší míry pravděpodobnosti skutkového stavu. Z tohoto důvodu nelze rovněž na odůvodnění rozhodnutí tohoto typu klást přemrštěné požadavky.

V projednávané věci Ústavní soud ověřil, že se napadená usnesení ve svém celku opírají o dostatečné množství konkrétních skutečností a o následné úvahy, které ve věci rozhodující orgány vedly k podezření, že předmětné nemovitosti mohly být výnosem z prověřované trestné činnosti, při respektování toho, že zvážení, zda je za zjištěných skutkových okolností z pohledu dosažení účelu trestního řízení potřebné uchýlit se k použití institutu zajištění nemovitosti, je zásadně věcí příslušných orgánů činných v trestním řízení. Jejich závěr, že učiněná zjištění opodstatňují postup dle ustanovení § 79d tr. řádu, proto nelze hodnotit jako projev nepřípustné libovůle v rozhodování.

Nelze přisvědčit ani výtce stěžovatelky, že se stížnostní soud nevypořádal se všemi námitkami, které uplatnila ve stížnosti. Ústavní soud je naopak přesvědčen, že Městský soud v Praze na její jednotlivé argumenty v odůvodnění svého usnesení reagoval a adekvátně se s nimi vypořádal. Usnesení soudu tedy řádné odůvodnění nepostrádá a Ústavní soud na něj v podrobnostech odkazuje.

Tvrdí-li stěžovatelka, že jí bylo upřeno právo domáhat se ochrany proti zásahu do majetkové sféry tím, že se nemohla vyjádřit k důvodům a podkladům rozhodnutí, které nebyly v rozhodnutí policejního orgánu uvedeny a byly posléze doplněny až soudem, je nutno uvést, že k doplnění skutečností vyplývajících z trestního spisu, chybějících v rozhodnutí policejního orgánu, je orgán rozhodující o stížnosti v rámci plnění revizní povinnosti oprávněn, jak ostatně soud sám s odkazem na ustanovení § 145 odst. 2 tr. řádu v odůvodnění napadeného usnesení vysvětlil. Podstatná je i skutečnost, že obě napadená rozhodnutí jsou postavena na stejně vymezeném skutkovém základě. Pokud jde o námitku ohledně nedodržení pětidenní lhůty pro rozhodnutí soudu o stížnosti, Ústavní soud připomíná, že se jedná o lhůtu pořádkovou, která vyjadřuje požadavek urychleného přezkumu rozhodnutí, s nimiž je spojeno omezení ústavně zaručených práv jednotlivce. Rozhodl-li městský soud o stížnosti stěžovatelky za měsíc po jejím podání, nejedná se v celkovém kontextu daného případu o natolik závažné prodlení, které by mohlo odůvodňovat zásah Ústavního soudu.

Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že ústavní stížnost má jako prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce subsidiární charakter a zásah Ústavního soudu přichází v úvahu jen tam, kde již zásah do práva stěžovatele nelze zvrátit jiným zákonem předvídaným způsobem. V daném případě učiněný procesní úkon je svou povahou zatímní a zajišťovací, a nepředstavuje tedy konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tak o nereparovatelné omezení vlastnického práva dotčených subjektů. Trvání důvodů k uplatnění institutu, jeho potřebnost a odůvodněnost zkoumají orgány činné v trestním řízení v každé fázi řízení z úřední povinnosti (§ 79d odst. 7 tr. řádu), a stěžovatelce je též přiznáno právo kdykoli žádat o zrušení nebo omezení zajištění nemovitostí dle ustanovení § 79d odst. 8 tr. řádu, přičemž tento prostředek může opakovaně uplatňovat.

K tvrzenému porušení principu presumpce neviny Ústavní soud pro úplnost uvádí, že v projednávané věci se jedná o fázi trestního řízení, v níž není rozhodováno o vině či nevině konkrétní osoby, nýbrž je v tomto případě posuzováno v kontextu hodnocení důkazů, zda jsou dány předpoklady aplikovaného zajišťovacího institutu. K prejudikování viny tak nikterak v této fázi řízení nedochází.

Vzhledem ke shora uvedenému tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že činností orgánů činných v trestním řízení nebyla stěžovatelce způsobena újma na jejích ústavně zaručených právech, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. listopadu 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru