Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 295/95Usnesení ÚS ze dne 19.02.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.295.95
Datum podání08.12.1995

přidejte vlastní popisek

II.ÚS 295/95 ze dne 19. 2. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

II. ÚS 295/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatelky D.H., zastoupené advokátem JUDr. R.D., o ústavní stížnosti ze dne 7. 12. 1995, došlé Ústavnímu soudu dne 8. 12. 1995, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 1995, čj. 10 Ca 296/95-23, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, včas podanou, se navrhovatelka obrátila na Ústavní soud se stížností proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 1995, čj. 10 Ca 296/95-23, o žalobě proti správnímu rozhodnutí, ve spojení s rozhodnutím O.ú., referátu regionálního rozvoje, Č.K., ze dne 17. 5. 1995, čj. RR 1493/95-Ků, a rozhodnutím S.ú., ze dne 3. 3. 1995, čj. SÚ 276/95-G.

Rozhodnutím S.ú., ze dne 3. 3. 1995, čj. SÚ 276/95-G, bylo navrhovatelce

nařízeno odstranit stavbu rekreační chaty na p. p. č. 1737/2 v kat. území S. Na základě odvolání navrhovatelky bylo rozhodnutí S.ú. potvrzeno správním orgánem nadřízeného stupně. Navrhovatelka se proto obrátila na Krajský soud v Českých Budějovicích se žádostí o přezkoumání napadeného rozhodnutí dle § 249 odst. 2 o. s. ř. Žaloba byla zamítnuta.

Dle navrhovatelky se krajský soud dopustil chybného právního výkladu toho, co posuzovat za stavbu. Dle navrhovatelky, jak opakovaně v celém řízení upozorňovala, se jedná o přenosné stavební buňky, věci movité, nejedná se tudíž dle ní o stavbu a stavební úřad o odstranění této movité věci - stavebních přenosných buněk - nemůže rozhodnout.

Dle navrhovatelky krajský soud v naříkaném rozhodnutí se odmítl zabývat posuzováním charakteru staveb a vycházel z toho, že posouzení, co je věcí movitou či nemovitou, případně co je či není stavbou, je v pravomoci stavebního úřadu a není na soudu, aby takové věci rozhodoval.

1

II. ÚS 295/95

Navrhovatelka v tomto postupu soudu spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu, a to jmenovitě čl. 36, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Dále pak spatřuje porušení svého práva v odmítnutí možnosti obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z výše uvedených důvodů pak navrhovatelka navrhuje zrušení rozhodnutí krajského soudu.

O.ú. Č.K., referát regionálního rozvoje, jako vedlejší účastník řízení, zdůraznil ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, že navrhovatelka se odvoláním i žalobou podanou ke krajskému soudu domáhala zrušení rozhodnutí o nařízení odstranění stavby rekreační chaty na parcele č. 1737/2 v k. ú. S., a to tvrzením, že se nejedná o stavbu posuzovanou jako nemovitost, nýbrž o přenosné stavební buňky, které mají charakter věci movité. K tomu navrhovatelka uváděla, že stavební úřad nemůže rozhodovat o odstranění movité věci, která podle jejího názoru není stavbou. V tom spatřuje nezákonnost rozhodnutí stavebního úřadu, čj. 1054/94-G, a dalších přezkumných rozhodnutí a přitom se opírá o ustanovení § 119 občanského zákoníku.

Dle právního názoru výše jmenovaného úřadu stavební zákon č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stanovuje v § 54 obecnou zásadu, že stavby, jejich změny a udržovací práce na nich lze provádět jen podle stavebního povolení nebo na základě ohlášení stavebnímu úřadu. Tato zásada platí pro všechny stavby s výjimkou staveb, prací a zařízení uvedených v § 56 stavebního zákona. Stavební zákon neobsahuje definici pojmu stavba, pouze příkladným způsobem vymezuje, co všechno považuje za stavbu vyžadující stavební povolení. Za stavbu se považují jednak veškeré stavby bez zřetele na jejich stavebně technické provedení (dispoziční, konstruktivní, objemové), účel (stavby právnických i fyzických osob, stavby veřejně prospěšné, výrobní i nevýrobní) a dobu jejich trvání (trvalé, dočasné). Podrobnější vymezení je uvedeno ve vyhl. č. 85/1976 Sb. o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Aby vymezení staveb, které vyžadují podle stavebního zákona stavební povolení, bylo co nejúplnější a nejjasnější, je jejich příkladný výčet doplněn i negativním vyjmenováním toho, co nevyžaduje stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu. Předmětná stavba (viz přiložené fotografie pořízené dne 11. 6. 1996) do negativního výčtu nenáleží, neboť jak je zřejmé svým provedením podléhá stavebnímu povolení.

Okolnost, zda je stavba spojena se zemí pevným základem či nikoliv, je směrodatná po posouzení, jde-li o stavbu movitou či nemovitou, ne však pro určení, zda se vůbec jedná o stavbu. Ačkoliv to zákon ani vyhláška výslovně nestanoví, je třeba mít za to, že vznikne-li v souvislosti s řízením nebo postupem podle zákona v konkrétním případě pochybnost, zda určitý objekt, zařízení či věc je stavbou, je rozhodné stanovisko příslušného stavebního úřadu.

Zároveň upozorňuje vedlejší účastník i na negativní stanovisko vlastníka pozemku, jak je patrné z přiložených dokladů.

2

II. ÚS 295/95

Jako účastník řízení se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích.

Důvody obsažené v ústavní stížnosti dle něj v podstatě vyjadřují nesouhlas s právním hodnocením věci soudem, přičemž se v tomto bodě objevují zjevné nepřesnosti.

K výhradám k právnímu posouzení věci krajským soudem se uvádí, že stěžovatelkou nebylo vzato v úvahu, že stavba může být jak movitá, tak nemovitá. Pro rozhodnutí, zda věc je stavbou, a tudíž podléhá režimu staveb podle stavebního zákona, je rozhodující stanovisko stavebního úřadu jako odborného orgánu státní správy pro výstavbu, do jehož pravomoci hodnocení staveb náleží. Posouzení toho, zda věc je stavbou a jakou, zda movitou či nemovitou, je skutková otázka odborné povahy. Soudu však v řízení přezkumném podle § 244 odst. 1 o. s. ř. přísluší zabývat se zákonností správního rozhodnutí, hodnocení odborných otázek soudu nenáleží. V řízení nevyplynulo, že stavební úřad při posuzování věci postupoval v rozporu s § 1 vyhl. č. 85/1976 Sb. v novelizovaném znění a § 119 odst. 2 obč. zák.

Z napadeného rozsudku nelze dovodit, jak se uvádí ve stížnosti, že je na volné úvaze toho, kdo věc posuzuje, zda jde o stavbu. Posouzení věci stavebním úřadem znamená především učinit skutková zjištění odborné povahy, přičemž úsudek úřadu je omezen stavebněprávními předpisy, které představují rámec pro takový úsudek.

Charakter stavby není při rozhodování podle § 88 odst. 1 písm. b) rozhodný, protože je-li věc stavbou, pak na ni nutno vztáhnout předpisy o stavbách.

Dovolává-li se stěžovatelka toho, že jde o přenosné stavební buňky a nikoli stavbu, pak nutno uvést, že tyto buňky byly zpracovány do věci nové, což bylo z obsahu správního spisu zřejmé. S.ú. obou stupňů nerozhodovaly proto o odstranění stavebních buněk, ale o odstranění stavby.

Ústavní stížností zůstaly opomenuty dvě významné skutečnosti, a to, že daná stavba je stavbou nepovolenou, zřízenou na cizím pozemku, a tudíž je odůvodněn postup podle § 88 odst. 1 písm. b) stav. zák. Jestliže jde o stavbu, pak je uvedená norma na danou věc aplikovatelná.

Ústavní soud dospěl po prostudování spisu k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Navrhovatelka shrnuje v ústavní stížnosti argumenty, které již uvedla v řízení před obecným soudem, s tím, že se domnívá, že rozhodnutí soudu je nesprávné, pokud jde o právní posouzení věci. Dále z toho stěžovatelka dovozuje, že postupem Krajského soudu v Českých Budějovicích došlo k porušení jejího základního práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který umožňuje domáhat se svého práva u soudu a soud jí takové právo odmítl. Pro tento závěr však nesnesla navrhovatelka žádný nový, argument, který by již nebyl uplatněn v řízení před obecným soudem.

3

II. ÚS 295/95

Právo na soudní ochranu stěžovatelky bylo zachováno a jí podaná žaloba byla soudem projednána při ústním jednání z důvodů obsažených v žalobě. Nad rámec žalobních důvodů se soud věcí zabývat nemohl, když řízení je ovládáno dispoziční zásadou a je tudíž na žalobci, aby žalobními důvody vymezil, proč považuje napadené rozhodnutí za nezákonné. Soud napadené rozhodnutí v konkrétní věci přezkoumal, s jednotlivými žalobními námitkami se vypořádal, což vyjádřil v odůvodnění rozsudku. Nelze proto dovodit, že krajský soud odepřel stěžovatelce možnost obrátit se na soud se žalobou proti správnímu rozhodnutí.

Z hlediska práva na "spravedlivý proces" stanoví Listina základních práv a svobod v č1. 36 odst. 1, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Žádné závady v tomto směru nebyly zjištěny. Stěžovatelka vytýká krajskému soudu nesprávné právní posouzení věci. Podstata její ústavní stížnosti spočívá tak v polemice s právním závěrem rozsudku krajského soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy zjevně nepřísluší.

Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou proto záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.

Ústavní soud v tomto smyslu dospěl k závěru, že navrhovatelce nebylo porušeno její ústavní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud nebránil stěžovatelce v jejím právu dovolat se přezkoumání rozhodnutí úřadu veřejné správy před soudem a jí podanou žalobu předepsaným procesním způsobem projednal. Rozsudkem krajského soudu nebylo proto porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu.

Podle čl. 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl

V Brně dne 19. 2. 1997soudce Ústavního soudu ČR

II. ÚS 295/95

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru