Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2947/15 #1Usnesení ÚS ze dne 01.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení
Věcný rejstříkpoplatek/osvobození
poplatek/soudní
vlastnické právo/omezení
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2947.15.1
Datum podání01.10.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

107/2006 Sb.

549/1991 Sb., § 11 odst.1 písm.m

82/1998 Sb.

99/1963 Sb., § 138


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2947/15 ze dne 1. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Vladimíra Lindy a Ing. Zdeňka Lindy, obou zastoupených JUDr. Pavlem Dukátem, advokátem, se sídlem Na Pankráci 1618/30, 140 00 Praha 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2015, č. j. 26 Cdo 4977/2014-55, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2014, č. j. 69 Co 294/2014-38, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. května 2014, č. j. 13 C 82/2012-29, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na náhradu za omezení vlastnického práva vyplývající z čl. 11 odst. 4 Listiny, a dále, že soudy nerespektovaly čl. 4, čl. 10 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatelé rovněž namítají porušení práva na pokojné užívání majetku podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a porušení práv vyplývajících z čl. 14 Úmluvy.

2. Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 14. července 2014, č. j. 69 Co 294/2014-38, v řízení o žalobě, kterou se žalobci (stěžovatelé) domáhali po žalovaném (České republice - Ministerstvu financí) zaplacení částky 6 552 110 Kč s příslušenstvím, jakožto náhrady za omezení vlastnického práva žalobců spočívajícího ve výši rozdílu mezi regulovaným a tržním nájemným, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. května 2014, č. j. 13 C 82/2012-29, kterým soud prvního stupně nepřiznal žalobcům osvobození od soudních poplatků. Žalobci při uplatnění práva na osvobození od soudních poplatků vycházeli z § 11 odst. 1 písm. m) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 30. dubna 2015 (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), podle něhož se od poplatku osvobozují řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem. Soudy obou stupňů ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 27. června 2013 sp. zn. II. ÚS 4524/12) dovodily, že nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny není nárokem z nesprávného úředního postupu (ani nezákonného rozhodnutí), nýbrž majetkovým právem, jehož uplatnění je podmíněno zaplacením soudního poplatku, a proto nelze v předmětné věci § 11 odst. 1 písm. m) zákona o soudních poplatcích aplikovat.

3. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2015, č. j. 26 Cdo 4977/2014-55, odmítnuto jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

II.

4. Stěžovatelé v poměrně obsáhle formulované ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Povinnost zaplatit soudní poplatek z podané žaloby považují za neodůvodněnou a nepřípustnou překážku v přístupu k soudu a za porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Podrobně rozebírají právní stav ohledně regulace nájemného a možnosti pronajímatelů uplatňovat nároky na náhradu škody proti státu. Přitom polemizují se závěry vyplývajícími z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, včetně stanoviska pléna ze dne 28. dubna 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, které podle jejich názoru neodpovídají požadavkům ústavnosti. Za protiústavní považují především závěr, že náhrada za omezení vlastnického práva není nárokem na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"). Tento názor opírají o znění čl. 11 odst. 4 Listiny, který žádné krácení náhrady za omezení vlastnického práva nepřipouští. V uložení povinnosti k zaplacení soudního poplatku spatřují odklon od dřívější judikatury, na niž současně poukazují, podle které se soudní poplatek v obdobných případech nevybíral. Stěžovatelé uvádějí celou řadu dalších důvodů, proč by neměl být u daného typu žalob placen soudní poplatek (jedná se např. o absenci aktivní legitimace pronajímatelů k podání žalob vůči nájemcům i státu v minulosti; kompenzaci ztráty vyplývající z regulace nájemného pouze u obecních bytů; absenci řešení otázky odškodnění speciálním zákonem; absenci podmínek pro uplatnění újmy z porušení vlastnického práva; dále se jedná o žalobu směřující proti státu, pro niž je typické osvobození od soudních poplatků; výše uplatněného nároku je neznámá apod.). Závěrem po Ústavním soudu požadují, aby přehodnotil svoji dosavadní judikaturu a jasně se vyjádřil k otázce výše náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené omezením vlastnického práva.

III.

5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") platí, že senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Stěžovatelé svůj názor, že měli být osvobozeni od placení soudních poplatků v případě žaloby vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva vycházející z čl. 11 odst. 4 Listiny, opírají především o nesouhlasnou polemiku se závěry, které obecné soudy dovozují ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. dubna 2009 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.), a z na něj navazující další judikatury Ústavního soudu.

7. Pokud jde o žaloby pronajímatelů vůči státu, tak Ústavní soud v citovaném stanovisku konstatoval, že žaloby opírající se o zákon o odpovědnosti státu, je třeba posuzovat nikoliv přímo podle tohoto zákona jako nárok na náhradu škody, ale jako nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny (což je evidentně nárok odlišný), a že při posuzování tohoto nároku je třeba analogicky postupovat podle zákona o odpovědnosti státu (část právní věty II. a bod 19. odůvodnění). Není proto pravdivá představa rozšiřující se mezi pronajímateli, že tímto stanoviskem Ústavní soud založil nový nárok pronajímatele na náhradu škody. Ohledně vlastní povahy nároku na náhradu za omezení vlastnického práva pak Ústavní soud vychází ze svého názoru vyjádřeného v usnesení ze dne 1. června 2000 sp. zn. I. ÚS 131/2000 (U 19/18 SbNU 433), podle něhož má finanční náhrada za omezení vlastnického práva charakter peněžité pohledávky, přičemž právní teorie i soudní praxe je jednotná v názoru, že peněžitá pohledávka je vztahem závazkovým a nikoliv právem věcným. Z uvedeného plyne, že nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva není nárokem z nesprávného úředního postupu, a proto nelze na daný případ aplikovat § 11 odst. 1 písm. m) zákona o soudních poplatcích. Jde o majetkové právo, jehož uplatnění u soudu je podmíněno zaplacením soudního poplatku, a proto postup obecných soudů, které soudní poplatek vyměřily, není v rozporu se stěžovateli uváděnými ústavně zaručenými právy.

8. Je možné shrnout, že obecné soudy ve stávající věci postupovaly zcela v souladu s právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným mimo jiné v usneseních ze dne 27. června 2013 sp. zn. II. ÚS 4524/12, ze dne 6. ledna 2015 sp. zn. II. ÚS 3475/14, ze dne 3. července 2014 sp. zn. III. ÚS 4646/12, resp. ze dne 28. července 2014 sp. zn. I. ÚS 1327/14 (dostupných na http://nalus.usoud.cz), na jejichž odůvodnění lze v podrobnostech odkázat. Výše uvedené závěry jsou přitom plně použitelné i na nyní projednávanou věc. Názor stěžovatelů, že v případě žaloby uplatňující nárok z (nuceného) omezení vlastnického práva je nutné analogicky aplikovat § 11 odst. 1 písm. m) zákona o soudních poplatcích, a soudní poplatek z takové žaloby nevyměřit, tedy ze shora předestřených důvodů není správný. Jak bylo řečeno výše, nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva není nárokem z nesprávného úředního postupu, nýbrž jedná se o majetkové právo, jehož uplatnění u soudu je podmíněno zaplacením soudního poplatku. Argumentace stěžovatelů, kterou se snaží dosavadní Ústavním soudem jednoznačně akceptované závěry vyvrátit, není relevantní.

9. Pokud stěžovatelé poukazují na rozhodnutí, v nichž soudy nepožadovaly po žalobcích placení soudního poplatku (jedná se přitom o rozhodnutí nejvýše na úrovni odvolacího soudu), což by snad podle jejich názoru mělo celou věc posunovat do ústavněprávní roviny, lze k tomu podotknout, že není úkolem Ústavního soudu rozdílnou judikaturu obecných soudů sjednocovat. Vzhledem k tomu, že závěry o povinnosti platit soudní poplatek u předmětného typu žalob, byly akceptovány i na úrovni Nejvyššího soudu, jako orgánu, do jehož kompetence primárně spadá sjednocování judikatury, nelze ve stávající věci, která tuto ustálenou judikaturu respektuje, ani hovořit o extrémním vybočení z konstantní judikatury, které by jedině mohlo dát dané věci ústavněprávní rozměr.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. prosince 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru