Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 294/95Nález ÚS ze dne 09.07.1996K postavení Ústavního soudu vůči obecným soudům podle Ústavy ČR

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkorgán veřejné moci
soud
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 63/5 SbNU 481
EcliECLI:CZ:US:1996:2.US.294.95
Datum podání07.12.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 158 odst.1 písm.a, § 158 odst.1 písm.b, § 158 odst.2 písm.a

166/1990 Sb., § 5 odst.1 písm.c

425/1990 Sb., § 2, § 5, § 8

576/1990 Sb., § 12, § 28 odst.9, § 29, § 28 odst.5 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 294/95 ze dne 9. 7. 1996

N 63/5 SbNU 481

K postavení Ústavního soudu vůči obecným soudům podle Ústavy ČR

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě v právní věci ústavní stížnosti

MUDr. A. M., zastoupeného JUDr. L. S., advokátem Advokátní

kanceláře P., pracoviště H., proti rozsudku Krajského soudu

v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 19. 10. 1995, čj.

14 To 175/95-652, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu

v Pelhřimově ze dne 12. 6. 1995, čj. 2 T 4/95-618, za účasti

Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, jako

účastníka řízení, a Okresní státní zástupkyně Pelhřimov

a Krajského státního zástupce České Budějovice, jako vedlejších

účastníků, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ve své včas podané ústavní stížnosti domáhal

vydání nálezu, kterým by byly zrušeny shora uvedené rozsudky,

s odůvodněním, že tyto porušují čl. 8 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého nesmí být nikdo

stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který

stanoví zákon. Konkrétně uvedl, že byl uznán vinným trestným činem

zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm.

b), odst. 2 písm. a) trestního zákona. Skutek, který byl takto:

kvalifikován, spočíval v tom, že jako přednosta Okresního úřadu

v P. jménem tohoto úřadu podepisoval prohlášení ručitele a tak

zajišťoval úvěrové a obdobné smlouvy, které uzavírala společnost

J. - S., s.r.o., P. s bankou, a. s., Praha, pobočka P., v celkové

výši 521.699.087,- Kč. Na základě těchto smluv pak s.r.o. získala

nejméně v pěti případech úvěr, a to ve výši 25.850.000,- Kč, dále

ve výši 25.825.963,- Kč, dále ve výši 10.000.000,- Kč, ve výši

21.580.000,- Kč a ve výši 5.000.000,- Kč, čímž překročil svoji

pravomoc přednosty okresního úřadu stanovenou zák. č. 425/1990

Sb., ve znění zák. č. 403/1992 Sb. a zák. č. 576/1990 Sb. Soudy

při své úvaze o protiprávnosti počínání stěžovatele vyšly z toho,

že působnost okresních úřadů je vymezena v § 5 zák. č. 425/1990

Sb., v němž není podpora soukromého podnikání a ručení majetkem

státu pro takový účel uvedena. Krajský soud navíc uvedl, že právní

předpisy stanoví účel jednotlivých právních institucí, vymezují

rozsah činností jednotlivých státních i správních orgánů a tento

musí být respektován, přitom by bylo absurdní vycházet

z představy, že státní, resp. správní orgány České republiky mohou

provádět cokoliv, co není výslovně zakázáno. Stěžovatel pak ve své

ústavní stížnosti vytýkal obecným soudům, že uvedený názor na

působnost správních orgánů ve svých důsledcích nerozlišuje výkon

státní správy od výkonu majetkových práv státu prostřednictvím

jeho orgánů s tím, že v § 5 zák. č. 425/1990 Sb. uvedená působnost

okresních úřadů nemá nic společného s výkonem majetkových práv,

a s tím, že ručení majetkem je potom postupem rozpočtové

organizace a nikoliv výkonem státní správy. Ohledně těchto

majetkových dispozic okresního úřadu, resp. jeho přednosty, uvedl

dále stěžovatel, zák. č. 425/1990 Sb. nestanoví nic, protože

upravuje výkon státní správy okresním úřadem, tedy oblast

veřejnoprávní. V následující části své ústavní stížnosti

stěžovatel poukázal na právní úpravu obsaženou v zák. č. 576/1990

Sb., zák. č. 166/1992 Sb. a zák. č. 10/1993 Sb. a dále zák. č.

189/1993 Sb. s tím, že z těchto právních předpisů vyplývá závěr

o tom, že splátky závazků vyplývající z převzatých záruk za úvěry

nelze hradit z rozpočtu okresního úřadu, lze je však hradit ze

státního rozpočtu, přičemž kompetence k poskytování takových záruk

za úvěry nebyla nikde a nijak stanovena. Jestliže tedy okresní

úřad dle stěžovatelova názoru mohl sám uzavírat smlouvy o půjčkách

a úvěrech, tj. přijímat samostatně závazky, lze jen sotva

vyloučit, že nemohl také zajišťovat závazky jiné. Protože teprve

od účinnosti zák. č. 189/1993 Sb. existuje institut státní záruky

k zajištění splátek úvěrů určených k financování vládou, kterou

poskytuje výlučně ministr financí s tím, že pro ni platí přiměřeně

ustanovení obchodního zákoníku o ručení, pak teprve od této doby

lze dle stěžovatele jednoznačně konstatovat, že okresní úřady

nemohou vydávat ručitelská prohlášení ve smyslu ustanovení § 303

a násl. obchodního zákoníku. Do té doby však působnost okresního

úřadu nebyla stanovena, přičemž zákon ručení prostředky státního

rozpočtu připouštěl, a dokonce pokud by došlo k tomu, že by musel

být dluh z titulu ručení hrazen, šlo by o situaci předpokládanou

v ustanovení § 12 zák. č. 576/1990 Sb. Za této situace má

stěžovatel za to, že předmětné ručitelské prohlášení nelze

považovat jednoznačně za protizákonné. Závěrem ve své ústavní

stížnosti stěžovatel konstatuje, že soudy obou stupňů nesprávně

interpretovaly zákonné ustanovení, upravující působnost okresních

úřadů a přednosty okresního úřadu, a v návaznosti na toto

pochybení nesprávně vyložily ustanovení § 158 odst. 1 písm. b) tr.

zák., což vedlo k jeho odsouzení, a navrhl zrušení napadených

rozsudků.

Krajský soud jako účastník řízení ve svém vyjádření odkázal

na písemné vyhotovení napadeného rozsudku.

Okresní státní zástupkyně jako vedlejší účastnice ve svém

vyjádření uvedla, že ze všech provedených důkazů v přípravném

řízení byl učiněný závěr, že stěžovatel v rozporu se zák. č.

425/1990 Sb. a zák. č. 576/1990 Sb. opakovaně podepsal prohlášení

ručitele a tak zajišťoval úvěrové smlouvy a podobné smlouvy, které

uzavírala společnost J. - S., s.r.o, P. s bankou, a.s. Praha,

pobočka P.. Dále ve svém vyjádření okresní státní zástupkyně

konstatuje, že zák. č. 403/1992 Sb. striktně stanoví působnost

okresních úřadů jako orgánů státní správy s tím, že samostatné

vystupování v majetkoprávních vztazích vymezeno nebylo a nelze

tyto kompetence dovodit ani z jiných souvisejících právních

předpisů. Stát, uvedla vedlejší účastnice, prostřednictvím zákona

propůjčuje státním orgánům, úředníkům určité pravomoci, jež jsou

pro ně závazné. Okresní úřad tak spravuje pouze majetek svěřený

státem v rámci rozpočtu a použitelný výhradně pro účely stanovené

zákonem. Ani přednosta okresního úřadu, ani okresní shromáždění

nemohou měnit objemy rozpočtových pravidel, stanovených v té době

zák. č. 576/1990 Sb. Pokud se v § 28 zák. č. 576/1990 Sb. upravují

rozpočty okresních úřadů, jedná se o činnosti pouze v rozsahu

působnosti okresního úřadu, nikoliv v obecných rovinách, jak

dovozuje stěžovatel. Jednání stěžovatele tudíž dle obžaloby

naplnilo zákonné znaky trestného činu zneužívání pravomoci

veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 písm.

a) tr. zák., když byly splněny všechny tři základní předpoklady

skutkové podstaty tohoto trestného činu. Také okresní státní

zástupkyně jako vedlejší účastnice v podrobnostech odkázala na

odůvodnění nejen obžaloby, ale též napadených rozsudků s tím, že

má za to, že bylo vycházeno ze správného právního názoru jak na

působnost správních orgánů, tak na výkon majetkových práv státu,

prostřednictvím jeho orgánů. Zcela na závěr navrhla zamítnutí

ústavní stížnosti stěžovatele.

Krajský státní zástupce jako vedlejší účastník ve svém

vyjádření uvedl, že podstata ústavní stížnosti spočívá

v přesvědčení stěžovatele, že svým jednáním nenaplnil znaky

skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného

činitele, neboť inkriminovaným jednáním nepřekročil svou pravomoc,

když jako přednosta okresního úřadu je k takovému jednání

oprávněn. Podle zák. č. 425/1990 Sb. je však zřejmé, že

podepisování prohlášení ručitele, a tím zajišťování úvěrů, do

působnosti okresního úřadu nepatří. Stejně tak v zák. č. 576/1990

Sb. není uvedeno, že by se z rozpočtu okresních úřadů hradily

záruky k zajištění splátek úvěrů poskytnutých jiným subjektům,

a ani novelou upravené pravidlo v § 5 odst. 1 písm. c) zák. č.

166/1992 Sb. o tom, že ze státního rozpočtu republiky se hradí

případné splátky závazků vyplývající z převzatých záruk za úvěry,

nelze rozšířit na hospodaření s rozpočtem okresního úřadu. Stejně

tak krajský státní zástupce odmítl názor stěžovatele, že před

účinností zák. č. 189/1993 Sb. bylo možné převzaté záruky za úvěry

hradit ze státního rozpočtu, takže za situace, kdy kompetence

k jejich poskytování nebyla stanovena, tak mohl jednat kdokoliv,

tedy i přednosta okresního úřadu, a to proto, že stěžovatel v nich

přehlíží, že i ode dne účinnosti zák. č. 189/1993 Sb. je

kompetence upravena směrem k ministrovi financí, avšak netýká se

poskytování státní záruky k zajištění splátky jakýchkoliv úvěrů,

ale pouze úvěrů a obdobných forem finanční výpomoci určených

k financování vládou schválených rozvojových programů. Navrhovaný

výklad stěžovatele pak krajský státní zástupce označil za příliš

liberální s tím, že žádná z právních norem neopravňuje přednostu

okresního úřadu, aby ručil majetkem státu za úvěry poskytované

soukromým firmám v rámci jejich podnikatelské činnosti.

Z uvedených důvodů pak navrhl, aby ústavní stížnost byla

zamítnuta.

Pro posouzení předmětné ústavní stížnosti nutno předeslat, že

podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice

s právními závěry rozsudků obecných soudů, a to ve zcela shodném

smyslu i rozsahu jako v jeho odvolání proti rozhodnutí Okresního

soudu v Pelhřimově. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní

soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví,

která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy zjevně nepřísluší.

Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se

stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní

stížnosti. Jestliže tedy podstatou ústavní stížnosti je námitka

nesprávné interpretace zákonných ustanovení určujících působnost

okresních úřadů a působnost přednosty okresního úřadu a na to

navazující pochybení při interpretaci ustanovení § 158 odst. 1

písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zák., pak za situace, kdy je

nesporné, že stěžovatel jednal jménem okresního úřadu

v souvislosti s podpisováním ručitelských prohlášení v celkové

částce 521.699.087,- Kč, na jejichž základě byly také poskytnuty

úvěry nejméně v částce 88.255.963,- Kč, a kdy vzhledem k úpravě

obsažené v § 761 odst. 1 obch. zák.; v §§ 64, 65 a 72 - 74b HZ;

v §§ 1, 6 (kde je upravena péče řádného hospodáře), 27 (kde je

upraven stejný režim pro nakládání s majetkovými právy státu

i okresního úřadu jako rozpočtové organizace) vyhl. č. 119/1988

Sb. na jedné straně a v §§ 28 odst. 5 písm. c), odst. 9, § 29 zák.

č. 576/1990 Sb.; v §§ 1 odst. 1, 2; 30 odst. 2 (kde je upravena

zásada hospodárnosti a efektivnost využívání rozpočtových

prostředků a jejich vázanosti na účely, ke kterým byly určeny a na

výši stanovenou státním rozpočtem), 31 vyhl. č. 205/1991 Sb., na

druhé straně platí pro okresní úřady i v jejich čele stojícího

přednostu (§ 8 zák. č. 425/1990 Sb.) zásada hospodárnosti

a efektivnosti neboli péče řádného hospodáře, nezbylo než ústavní

stížnost zamítnout, neboť stěžovatel překračoval svoje pravomoci

zcela zjevně, zejména činila-li výše rozpočtových prostředků

Okresního úřadu v P. v předmětném období 70.000.000,- Kč. Na

uvedeném nic nemůže měnit formálně právní klasifikace, jak pokud

jde o to, zda ručení je či není majetkovou dispozicí, tak pokud

jde o rozlišování výkonu státní správy, tedy oblasti veřejnoprávní

od výkonu majetkových, tj. soukromoprávních dispozic okresního

úřadu. Navíc ze shora citovaných ustanovení a dále též zák. č.

425/1990 Sb., o okresních úřadech, jasně plyne podřízenost

soukromoprávních aktivit veřejnoprávním, které jsou vlastní

existenci okresních úřadů jakožto orgánů státní správy. Jinými

slovy, okresní úřady jsou především orgány státní správy, pro

které ze shora citovaných ustanovení platí v oblasti veřejnoprávní

zásada hospodárnosti a efektivnosti a v oblasti soukromoprávní

vázanost právních úkonů na péči řádného hospodáře, což dále

znamená, že nemůže jít v napadených rozhodnutích o interpretaci

§ 2; § 5 zák. č. 425/1990 Sb. a § 158 odst. 1 písm. b); odst. 2

písm. a) tr. zák. obecnými soudy natolik extrémní, že by

vybočovala z mezí ústavnosti. Vzhledem k tomu, že z připojeného

spisu Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. 2 T 4/95, nebyly

zjištěny ani žádné závady týkající se dodržování trestněprávních

procesních pravidel, upravených v trestním řádu, které jsou

současně i předmětem úpravy, obsažené v hlavě páté Listiny,

nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost dle ustanovení § 82

odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zcela zamítnout.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

Rozhodnutí Ústavníhosoudu je závazné pro všechny

orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy).

V Brně dne 9. 7. 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru