Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2936/10 #2Usnesení ÚS ze dne 02.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - OS Teplice
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkinterpretace
žaloba/na plnění
Nájem
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.2936.10.2
Datum podání12.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

116/1990 Sb., § 14 písm.b, § 3 odst.2

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2936/10 ze dne 2. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 2. listopadu 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti H. J., zastoupené JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2008 č. j. 28 Cdo 3091/2006-209, rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 10. 9. 2008 č. j. 17 C 384/2000-244, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2010 č. j. 9 Co 100/2009-277, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 11. 10. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále jimi měly být porušeny čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a odst. 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 a čl. 4 odst. 4 Listiny.

V záhlaví citovaným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil tamtéž citovaný rozsudek Okresního soudu v Teplicích, kterým byla zamítnula žaloba, jíž se stěžovatelka společně s druhou žalobkyní - Ing. J. U. po žalované - obchodní společnosti Český porcelán a.s. domáhala každá zaplacení částky 150 000 Kč s 12% úrokem z prodlení od 1. 5. 1999 do zaplacení z titulu dlužného (pod)nájemného za pronajaté prostory v Karlových Varech za období leden až duben 1999. Zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Krajský soud takto rozhodoval za situace, kdy Okresní soud v Teplicích nejprve rozsudkem ze dne 22. 9. 2004 č. j. 17 C 384/2000-170 podané žalobě plně vyhověl, což následně rozsudkem ze dne 8. 6. 2006 č. j. 9 Co 800/2004-192 potvrdil i Krajský soud v Ústí nad Labem. Oba uvedené rozsudky nicméně k dovolaní žalované Nejvyšší soud v záhlaví citovaným rozsudkem zrušil a věc vrátil zpět okresnímu soudu k dalšímu řízení z důvodu nesprávného právního posouzení věci.

V odůvodnění citovaného rozsudku se Nejvyšší soud neztotožnil se závěry nalézacího i odvolacího soudu jednak ohledně posouzení charakteru činností, k jejichž výkonu byly uzavřeny předmětné nájemní a podnájemní smlouvy, jednak ohledně posouzení jejich samotné platnosti, a zavázal je právním názorem, že "(ú)čelem nájmu i podnájmu bylo, jak zjistil odvolací soud, "využití nebytových prostor pro účely reprezentace obchodní činnosti nájemce", resp. "prezentace výrobků podnájemce". (...) Reprezentaci obchodní činnosti či prezentaci výrobků nelze vyjmout ze zákonného účelu obchodní činnosti, jak jej mělo nepochybně na mysli ust. § 3 zákona č. 116/1990 Sb., v tehdy platném znění. Úzká příčinná souvislost s konkrétními obchodními, resp. prodejními aktivitami je tu zjevná. Provozováním obchodu a služeb podle § 3 odst. 2 cit. zákona nelze rozumět jen konkrétní prodej, jak dovodily nižší instance; jsou jím i aktivity související. (...) K žádné z těchto smluv nebyl - podle obsahu odůvodnění rozsudků obou nižších instancí, vycházejícího ze spisových podkladů a provedeného dokazování - obstarán účastníky smluv souhlas obecního úřadu ve smyslu § 3 odst. 2 cit. zákona. (...) Nedostatek souhlasu obecního úřadu měl za následek sankci neplatnosti nájemní smlouvy podle § 3 odst. 4 cit. zákona. (...) To konkrétně znamená, že nájemní smlouva ze dne 31. 1. 1996 byla absolutně neplatná. Následkem pak nutně musela být i absolutní neplatnost smlouvy o podnájmu ze dne 1. 4. 1998, neboť podnájemní vztah je závislý na platnosti vztahu nájemního; osoba, která není nájemcem, nemůže platně sjednat smlouvu o podnájmu (§ 6 zákona č. 116/1990 Sb., § 719 odst. 1, § 39 obč. zák.)." (str. 2 - 3 rozsudku).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti výše předestřené právní závěry Nejvyššího soudu nadále zpochybňovala a na podporu svých tvrzení o porušení základních práv předestřela argumentaci, v níž v rovině jednoduchého práva polemizuje jednak s postupem Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolacích námitek žalované, jednak s konkrétními právními závěry Nejvyššího soudu ohledně posouzení charakteru činností, k jejichž výkonu byly uzavřeny předmětné nájemní a podnájemní smlouvy, resp. posouzení jejich platnosti. Tyto právní závěry stěžovatelka nepovažuje za správné a nadto se obecné soudy dle jejího názoru ani dostatečně nevypořádaly se všemi námitkami, argumenty a navrženými důkazy podporujícími oprávněnost jí podané žaloby. Proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.

Stěžovatelka nicméně svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší, neboť její námitky jsou ve svém obsahu pouze polemikou s právním názorem Nejvyššího soudu ohledně právního posouzení charakteru činností, k jejichž výkonu byla uzavřena předmětná nájemní a následně podnájemní smlouva, resp. posouzení jejich platnosti. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozsudku podrobně zdůvodnil svůj závěr o tom, proč charakter činností (reprezentace obchodní činnosti či prezentace výrobků), k jejichž výkonu byly předmětné nájemní a podnájemní smlouvy uzavřeny, nelze vyjmout ze zákonného účelu obchodní činnosti ve smyslu cit. zákona č. 116/1990 Sb., v tehdy platném znění, a vzhledem k okolnosti, že předmětné smlouvy nebyly uzavřeny v souladu s podmínkami stanovenými v § 3 odst. 2 cit. zákona č. 116/1990 Sb. (souhlas obecného úřadu), měla tato skutečnost za následek vyslovení absolutní neplatnosti předmětných smluv (viz výše). Z těchto právních závěrů následně vycházel jak okresní, tak i krajský soud v napadených rozhodnutích, v nichž se řádně vypořádaly se všemi následnými námitkami stěžovatelky (neprovedení důkazů, nesprávné právní posouzení věci), které předestřela v průběhu řízení, a podrobně zdůvodnily, proč jim není možné přisvědčit. Ústavní soud proto neměl důvod se těmito námitkami jakkoliv dále zabývat, neboť odůvodnění napadených rozhodnutí považuje v tomto směru za dostatečná a přiléhavá a napadená rozhodnutí nijak nevybočují z ústavněprávních limitů. Naopak z tvrzení stěžovatelky, že Nejvyšší soud "uměle vytvořil takový výklad, aby bylo možné smlouvy považovat za neplatné", je zřejmé, že se stěžovatelka s výše předestřenými závěry dosud neztotožňuje, což ovšem nemůže samo o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě nelze v této skutečnosti spatřovat zásah do základních práv stěžovatelky, jak namítala v ústavní stížnosti.

Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. listopadu 2010

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru