Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2930/10 #1Usnesení ÚS ze dne 16.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
právo na soudní a jinou právní ochranu... více
Věcný rejstříkodůvodnění
pozemek
Stavba
Restituce
pohledávka/postoupení
Prekluze
restituční titul
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.2930.10.1
Datum podání11.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 11 odst.1, § 11 odst.2, § 15, § 14, § 16, § 13 odst.6, § 13 odst.7

253/2003 Sb.

531/2005 Sb.

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2930/10 ze dne 16. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem Advokátní kanceláře v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, proti rozsudku proti Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 2010 č.j. 28 Cdo 959/2009-644 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2008 č.j. 8 Co 481/2008-570 ve spojení s pravomocným opravným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 1. 2009 č.j. 8 Co 481/2008-593, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým ve spojení s opravným usnesením byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2007 č. j. 10 C 303/2003-378, v odstavcích III. a IV. výroku o dílčím zamítnutí žaloby v rozsahu nároku 73 532 Kč a ve zbytku (výrocích I., II.) byl změněn tak, že žalovaného zavázal nahradit stěžovateli nárok za nevydané stavby do výše 659 192 Kč. Odvolací soud stanovil žalovanému povinnost vydat stěžovateli cenné papíry nemající povahu státních dluhopisů v nominální hodnotě 140 056 Kč a dále povinnost uzavřít - k uspokojení nároku ve výši 519 135 Kč - se stěžovatelem dohodu o poskytnutí náhrady podle ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále "zákon o půdě"). (Tou měl žalovaný bezplatně převést na stěžovatele nemovitosti v k. ú. Kamenný újezd, k. ú. Včelná. a k. ú. Boršov nad Vltavou, blíže specifikované ve výroku I. rozsudku pod bodem B) v odstavci druhém dohody.)

Jak vyplývá z obsahu spisu, vzhledem k tomu, že právní předchůdkyni stěžovatele nebylo možné podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě vydat požadované pozemky, Okresní pozemkový úřad v Českých Budějovicích dne 25. 2. 2000 rozhodl, že za ně poskytne Pozemkový fond bezplatně jiný pozemek ve vlastnictví státu podle § 11 odst. 2 zákona o půdě. Následným rozhodnutím ze dne 5. 5. 2001 okresní pozemkový úřad rozhodl, že oprávněné osobě přísluší náhrada za specifikované stavby, které rovněž nelze vydat.

Stěžovatel se žalobou domáhal nahrazení projevu vůle žalovaného Pozemkového fondu (povinná osoba), spočívajícího v uzavření dohody o bezplatném převodu vlastnického práva k pozemkům specifikovaným v žalobním návrhu. Nárok uplatnil z titulu právního nástupnictví po oprávněné osobě, která stěžovateli smlouvou ze dne 11. 8. 2000 postoupila pohledávku z titulu restitučních náhrad podle zákona č. 229/1991 Sb.

Obecné soudy po několikerém rozhodování dospěly k závěru, že část nároku stěžovatele na vydání náhradních pozemků za pozemky, které nebylo možné vydat, zanikla prekluzí (stěžovatel jako postupník restitučního nároku právo na převod pozemků uplatnil před účinností zákona č. 253/2003 Sb. a lhůta pro realizaci práva pro převod náhradních pozemků, která je lhůtou prekluzivní, skončila k datu 31. 12. 2005 dle článku VI. přechodných ustanovení části třetí zákona č. 253/2003 Sb. Obecné soudy dále rozhodly o náhradě za stavby, které nelze vydat (§ 14 odst. 1 zákona o půdě). Vzhledem k tomu, že se nenabízela žádná vhodná stavba charakteru obdobného původním nemovitostem, bylo přistoupeno k vypořádání nároků žalobce do výše 519 135 Kč formou pozemků (Pozemkovému fondu bylo uloženo uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání specifikovaných pozemků). Ve zbytku nároku byl stěžovateli přiznán nárok na náhradu formou cenných papírů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí soudů nebyla dostatečně odůvodněna, soudy nerespektovaly vlastní právní názor o prioritě naturální restituce, čímž porušily zásadu předvídatelnosti rozhodnutí. Rozhodnutí jsou v rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu, neboť bylo rozhodnuto o poskytnutí třetiny restituční náhrady v penězích nebo dluhopisech. Nevydaný majetek vždy byl a doposud je jedním funkčním celkem a také náhrada za něj je uplatňována souhrnně za všechna tři správní rozhodnutí Pozemkového úřadu podle ust. § 14 a § 16 zákona o půdě. Rozdělování uplatněného nároku na náhradu vedlo soud k nesprávným a zjevně nespravedlivým závěrům jednak o prekluzi nároku na naturální restituci za nevydané pozemky, jednak k omezování možnosti poskytnout jako naturální náhradu pozemky za nevydané stavby.

Stěžovatel namítá, že soudy nijak nehodnotily a nezabývaly se tím, že žalovaný svým účelovým postupem v rozporu se zákonem o půdě způsobil průtahy při poskytnutí restituční náhrady nejen procesního, ale i věcného charakteru, prodejem majetku státu vhodného k restituční náhradě třetím osobám. Není možné, aby stát jako dlužník jedním svým orgánem rozhodl o oprávněnosti nároku a jiný jeho orgán odmítl nárok svévolně vypořádat až do té doby, než "restituční tečka" prohlásí část nároku za prekludovaný a další část "pokryje" dluhopisy, které však státními dluhopisy nejsou.

Stěžovatel dále uvádí, že za situace, kdy obecné soudy ve shodě s příslušnými ustanoveními zákona a rozhodovací praxí soudů konstatují prioritu vypořádání restitučního nároku v naturální podobě, tak jako se to již stalo u 2/3 restitučního nároku a podmíněně v penězích, nejsou-li nemovitosti ve vlastnictví státu, je vypořádání zbývající 1/3 nároku prostřednictvím cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů, v rozporu se závěry v obou napadených rozhodnutích obecných soudů i samotným zákonem o půdě.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. Mezi účastníky řízení bylo nesporné, že stěžovatel se uplatněných nároků domáhá na základě postupní smlouvy s oprávněnou osobou, povinnou osobou je Pozemkový fond, a výše nároku stěžovatele na náhradu za nevydané stavby, oceněná znaleckým posudkem, představovala částku 659 192 Kč. Ze spisu vyplývá, že v rozsahu nároku zaniklého prekluzí již byla stěžovateli přiznána finanční náhrada, a to ve výši stanovené znaleckým posudkem. V odůvodnění rozhodnutí je rovněž dostatečně objasněno (i s poukazem na předchozí rozhodnutí Krajského soudu ze dne 3. 7. 2007 čj. 8 Co 175/2007-287 a čj. 8 Co 3144/2005-209 ze dne 27. 4. 2006 ), že nárok na náhradu za nevydatelné pozemky dle § 11 odst. 1 a 2 zákona o půdě a za nevydané stavby dle § 14 odst. 1 zákona o půdě je odlišen, pokud jde o vypořádání oprávněných osob. U nevydatelných pozemků je preferována forma náhrady v pozemcích (§ 11 odst. 2. § 16 odst. 1 zákona o půdě), u nevydatelných staveb zákon jednoznačně nedává přednost náhradě v pozemcích, ale obecně hovoří o "ostatních náhradách" (§ 16 odst. 2, § 14 a § 15 zákona o půdě). Odvolací soud dovodil, že nároky oprávněných osob však mají být, v zájmu zachování účelu zákona o půdě, primárně vypořádány ve věcech (sloužících zemědělským účelům) a teprve sekundárně ve finančním plnění. Pokud mezi účastníky nedojde k dohodě o způsobu náhrady (§ 16 odst.5 zákona o půdě), je rozhodovací pravomoc přenesena na soud (§ 16 odst. 6 zákona o půdě).

Ústavní soud nejdříve konstatuje, že závěry obecných soudů ohledně prekluze nároku stěžovatele na vydání náhradních pozemků jsou v souladu se zákonem č.253/2003 Sb. a nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 531/2005 Sb. ve vztahu k osobám postupníků restitučních nároků. Stěžovateli i po uplynutí prekluzivní lhůty zůstal restituční nárok zachován jen s limitací způsobu jeho uspokojení, tj. peněžním plněním (k čemuž v případě stěžovatele již došlo). Ústavní soud odkazuje na odůvodnění uvedeného nálezu, v němž podrobně objasnil, z jakého důvodu ohledně osob, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob i nadále platí lhůta ke splnění závazku poskytnout náhradní pozemek stanovená v ustanovení § 13 odst. 6, 7 zákona o půdě. Mimo jiné uvedl, že pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku dle § 11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům. Při postoupení předmětných pohledávek si postupníci museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem. Ústavní soud tedy shodně konstatuje, že v daném případě propadná lhůta způsobila zánik práva sama o sobě již svým uplynutím, a stěžovatel jako postupník se po jejím marném uplynutí nemůže oprávněně domáhat práva na převod náhradních pozemků, bez ohledu na to, že ohledně jeho nároku na vydání náhradních pozemků probíhal soudní spor. Lze jen dodat, že ze samotného pojmu prekluze vyplývá, že podání žaloby u soudu prekluzívní lhůtu nestaví a nezabraňuje prekluzi nároku na převod pozemku.

Ústavní soud má za to, že obecné soudy se dostatečně vypořádaly i s ostatními námitkami stěžovatele, týkajícími se náhrady za stavby, jež nebylo možné vydat. V odůvodnění rozhodnutí je rozvedeno, z jakých důvodů bylo přistoupeno k poskytnutí náhrady za stavby podle § 14 odst. 1 zákona o půdě ve formě pozemků nacházejících se ve správě Pozemkového fondu. Soud v této souvislosti zohlednil jednak kritérium lokalizace vydávaných pozemků, okolnosti podnikatelské - zemědělské činnosti stěžovatele a též měřítko možnosti Pozemkového fondu ohledně reálné nabídky konkrétních pozemků. S ohledem na uvedená kritéria a za situace, kdy se nenabízela vhodná stavba obdobného charakteru původním nemovitostem, došlo k vypořádání nároku formou pozemků, které převážně nejsou určeny k zastavění, slouží k zemědělské výrobě a tvoří provozní zemědělské celky v oblastech, jež jsou adekvátní podnikatelským záměrům stěžovatele.

Dle Ústavního soudu z napadených rozhodnutí, a to i v kontextu s dosavadním průběhem řízení a ve vazbě na předchozí rozhodnutí, vyplývá, že soudy skutečně vycházely z jimi deklarované priority vypořádání nároků oprávněných osob (jakož i osob, které z jejich práva čerpají) ve formě zemědělského majetku a teprve sekundárně - nebyla-li naturální restituce možná - ve formě finančního plnění či v cenných papírech. Nicméně je třeba vzít v úvahu, že forma vypořádání nároku ve formě zemědělského majetku je limitována možnostmi Pozemkového fondu ohledně vhodných nemovitostí, splňujících výše nastíněná kritéria. S ohledem na uvedené nelze považovat závěry obecných soudů, které právě s ohledem na uvedené konkrétní okolnosti případu stěžovateli přiznaly částečně náhradu ve formě peněžního plnění, za závěry, které by byly v rozporu s jejich vlastním právním názorem či zákonem o půdě. Rozhodnutí odvolacího soudu není možné považovat za nepředvídatelné, neboť otázka rozsahu, v jakém bude stěžovateli přiznána náhrada za stavby v pozemcích a v peněžním plnění, byla řešena již v rozhodnutí soudu prvého stupně (stěžovateli byla finanční náhrada přiznána ve výši 464 705 Kč).

Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti v rámci stanoveném rozsahem svých kompetencí tedy konstatuje, že v předmětné se věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud nemá z hlediska ústavnosti závěrům obecných soudů, týkajícím se způsobu vypořádání nároků na náhradu za předmětné nemovitosti, co vytknout. Obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti) a své právní závěry dostatečně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší obecným soudům. S ohledem na uvedené považuje Ústavní soud za nadbytečné se k meritu věci duplicitně vyjadřovat.

Ústavní soud zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru