Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 293/21 #1Usnesení ÚS ze dne 19.02.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Jihlava
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
prá... více
Věcný rejstříkvazba/důvody
vazba/vzetí do vazby
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.293.21.1
Datum podání02.02.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.5, čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 125, § 67 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 293/21 ze dne 19. 2. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele D. L., t. č. ve vazbě ve Vazební věznici Brno-Bohunice, zastoupeného JUDr. Františkem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2020 č. j. 9 To 413/2020-154 a proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 10. 2020 č. j. 33 Nt 306/2020-117, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto mimo jiné o tom, že se zamítá jeho žádost o propuštění z vazby. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody, konkrétně tvrdí porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 13, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3, čl. 5 odst. 1,3, 4, čl. 6 odst. 1,2 a 3, čl. 8 odst. 1, čl. 14 ve spojení s čl. 5 odst. 1, 3 a 4 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že usnesením Policie České republiky, Krajské ředitelství policie kraje Vysočina, Územní odbor Jihlava, Oddělení hospodářské kriminality (dále též "PČR"), o zahájení trestního stíhání z 15. 7. 2020 č. j. KRPJ-57172-164/TČ-2018-160781 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání pokračujícího zločinu legalizace výnosu z trestné činnosti. Stěžovatel byl v souvislosti s trestním stíháním ve shora označené věci vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 17. 7. 2020 č. j. 33 Nt 210/2020-28.

3. Napadeným usnesením Okresního soudu v Jihlavě, specifikovaným v záhlaví tohoto rozhodnutí, byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby a bylo rozhodnuto tak, že se nadále ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu, Soud dále rozhodl tak, že se nepřijímá písemný slib stěžovatele ani nabídka peněžité záruky. Podle napadeného usnesení okresního soudu dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, má zákonné znaky shora uvedeného trestného činu a je zde důvodné podezření, že tento trestný čin spáchal stěžovatel. Soud vysvětlil, že není předmětem jeho zkoumání, zda je stěžovatel vinen či nevinen, pro rozhodnutí o vazbě postačí důvodné podezření, že skutek spáchal. Okresní soud shledal, že je i nadále důvodem vazby obava, že v případě ponechání na svobodě uprchne či se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání a případnému trestu vyhnul; tedy vazební důvod uvedený v § 67 písm. a) trestního řádu. K osobě obviněného bylo zjištěno, že byl v období od roku 1995 do roku 2018 celkem jedenáctkrát soudem trestán pro trestnou činnost úmyslného charakteru, přičemž nyní stíhané trestné činnosti se měl dopustit ve zkušební době podmíněného odsouzení. Tyto skutečnosti svědčí pro závěr, že se u něj projevují výrazné sklony k páchání úmyslné trestné činnosti. Navíc měl stěžovatel posuzovanou trestnou činností způsobit škodu ve výši téměř 20 mil. Kč, tedy škodu velkého rozsahu, což se odráží i v dané právní kvalifikaci, kdy je ohrožen zákonnou trestní vazbou v rozmezí tří až deseti let. Stěžovatel se v minulosti, i delší dobu, zdržoval mimo území ČR, a to v Rakouské republice a v Polské republice, jeho manželka je Polka, sám obviněný se cítí být občanem polské národnosti a hovoří plynně polsky. Učí se i další cizí jazyky, čímž je dle názoru soudu jeho možnost fungování v jiném státě více usnadněna a ve spojení se skutečností, že si již v minulosti jednou obstaral padělek dokladu (řidičského průkazu), za což byl pravomocně odsouzen, je tato obava více než reálná. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že došlo k přenesení jeho trvalého bydliště do České republiky. Okresní soud shledal i důvod vazby předstižné ve smyslu ust. § 67 písm. c) trestního řádu, neboť stíhané trestné činnosti se stěžovatel měl dopouštět po dobu skoro tří let a tato činnost měla představovat významný zdroj jeho příjmů. Této se měl dopouštět nejen na území České republiky, ale i na území Rakouské republiky, Polské republiky i dalších členských států Evropské unie. Navíc má stěžovatel za sebou výkon různých trestů (podmíněných či alternativních), dosud nespojených s přímým omezením osobní svobody, které jej neponaučily a nezabránily mu v páchání další trestné činnosti, ještě rozsáhlejším způsobem. Tyto konkrétní skutečnosti pak odůvodňují obavu, že ponecháním na svobodě bude stěžovatel trestnou činnost, pro niž je stíhán, opakovat či v této i nadále pokračovat, navíc totiž bylo zjištěno, že se trestné činnosti dopouštěl převážně ze svého domu.

4. Napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně, specifikovaným v záhlaví tohoto rozhodnutí, byla odmítnuta stížnost stěžovatele proti napadenému usnesení okresního soudu s ohledem na to, že v postupu soudkyně okresního soudu nebyly zjištěny závady, s jejím rozhodnutím a odůvodněním rozhodnutí se Krajský soud v Brně ztotožnil, stížnost obviněného zamítl, protože je nedůvodná. Krajský soud poukázal na to, že v minulosti si stěžovatel obstaral padělek dokladu, za což byl pravomocně odsouzen. Stíhané trestné činnosti se má stěžovatel dopouštět po delší dobu, uvedená trestně stíhaná činnost měla představovat významný zdroj příjmů. K trestné činnosti má docházet nejenom na území České republiky, ale také v zahraničí. Od vzetí obviněného do vazby nedošlo podle krajského soudu k zásadní změně, důvody vazby jsou dány stále, vazbu nahradit nelze.

5. Stěžovatel je přesvědčen, že je nedůvodně omezován na svobodě a že není důvod ho i nadále držet ve vazbě. Stěžovatel tvrdí, že v jeho věci nejsou dány důvody vazby, protože chybí základní předpoklad vazby, a to existence důvodného podezření. V napadených usneseních pak podle stěžovatele absentuje řádné odůvodnění, neboť chybí srozumitelně popsaná souvislost mezi relevantními skutkovými zjištěními a úvahami soudu na straně jedné, a vyplývajícími právními závěry na straně druhé. Krajský soud v Brně pak v napadeném rozhodnutí na svou povinnost řádně své rozhodnutí odůvodnit naprosto rezignoval, když pouze velmi stručně shrnul argumenty obhajoby, argumenty obžaloby a soudu prvního soudu a bez dalšího dokazování či jakéhokoliv předestření vlastních úvah přisvědčil bezezbytku všem argumentům soudu prvního stupně, přičemž opakovaně konstatoval např. frázi "Dá se souhlasit... " S ohledem na to je podle stěžovatele napadené usnesení Krajského soudu v Brně flagrantním porušením práva na spravedlivý proces. V napadených rozhodnutích dále podle stěžovatele absentuje odůvodnění toho, proč obecné soudy nepřijaly nabízený písemný slib či peněžitou záruku. Soud prvního stupně pouze vágně uvedl, že dle jeho názoru nelze vazbu v tomto stádiu trestního řízení nahradit žádným jiným účinným opatřením bez řádného zdůvodnění.

6. Stěžovatel uzavírá, že soudy pochybily, když nesprávně vyhodnotily otázku existence důvodného podezření, že stěžovatel spáchal trestný čin, který je mu kladen za vinu. Krajský soud v Brně se pak s otázkou existence důvodného podezření nevypořádal vůbec, přestože stěžovatel jeho existenci relevantním způsobem rozporoval. Krajský soud v Brně rovněž nezohledňuje doktrínu zeslabování vazebních důvodů plynutím času a zcela nesprávně zohledňuje výši trestu, která údajně stěžovateli hrozí. Stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž v rozhodování o zajišťovacím institutu vazby je ve flagrantním rozporu s principem presumpce neviny vynášet charakterové soudy pouhým poukazem na stíhanou trestnou činnost. Stěžovatel se dále domnívá, že jej soudy v napadených rozhodnutích diskriminovaly na základě jeho národnostního sebeurčení. Stěžovatel dále polemizuje s tím, že by důvod tzv. útěkové vazby spočíval v tom, že v minulosti stěžovatel delší dobu pobýval mimo území České republiky, a to v Rakouské republice a v Polské republice, a že jeho manželka je Polka a stěžovatel do Polska často jezdí a cítí se být vázán k Polské republice. Toto vyzdvihování svého národnostního sebeurčení považuje stěžovatel za nemístné a diskriminační, neboť žije v Jihlavě, má zde rodinné zázemí, které soudy nikterak nezpochybňují, a vždy se ze svých pracovních cest vracel domů za rodinou do Jihlavy. Argumentace soudu prvního stupně, aprobovaná Krajským soudem v Brně, že se stěžovatel učí cizí jazyky, a dokáže jinak než česky hovořit plynně, je v globalizovaném světě 21. století podle stěžovatele poněkud zpátečnická. Nelze prý též akceptovat, aby soudy v napadených rozhodnutích konstatovaly u stěžovatele hrozbu vysokým trestem, takový postup je totiž ústavně nekonformní. Soudy v napadených rozhodnutích spatřují důvodnou obavu, že stěžovatel bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je nyní stíhán. Dle názoru stěžovatele není takové odůvodnění předstižné vazby dostatečné. Odkaz na trestní minulost stěžovatele, z něž je dovozena důvodnost předstižné vazby, podle stěžovatele neobstojí.

7. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

9. Předně je třeba uvést, že Ústavní soud je v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů oprávněn zasáhnout především tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu, je především věcí obecných soudů, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky). Je tak primárně na obecných soudech, nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda je vzetí do vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Požadavek řádného odůvodnění jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného, rozhodnutí, vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na § 125 trestního řádu).

10. V posuzovaném případě obecné soudy vysvětlily, z čeho dovozují obavu z útěku i opakování trestné činnosti stěžovatele, přičemž toto vysvětlení není nijak excesivní či ústavně nepřijatelné.

11. K námitce porušením zásady presumpce neviny v napadeném rozhodnutí Ústavní soud uvádí, že zásada presumpce neviny, dle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem vyslovena jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi právním státem a jednotlivcem v demokratické společnosti. Tato zásada má svůj význam nejenom pro předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, totiž disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, jimiž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto, uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svou moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně závažné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny však neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž je principem, který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc. I proto pro vážné zásahy do základních práv osob v rámci trestního řízení (jako je vazba, zajištění finančních prostředků či domovní prohlídka) je ze strany soudů třeba uvést argumentaci svědčící o důvodném podezření vůči příslušné osobě, a ta pak nemůže být považována za porušení zásady presumpce neviny. Okresní soud pečlivě odlišoval argument vážným podezřením od tvrzení o vině ze spáchání trestného činu takovým způsobem, jaké je v rozhodnutích o vazbě obvyklé a žádoucí.

12. Ústavní soud neshledal jako ústavně nepřijatelné ani odůvodnění okresního soudu, ani odůvodnění krajského soudu. Zejména rozhodnutí okresního soudu pečlivě vysvětluje, proč nebylo možno přijmout písemný slib či peněžitou záruku, ale proč je namístě ponechání stěžovatele ve vazbě. Byť i rozhodnutí krajského soudu mohlo být rozsáhlejší a jednoznačněji reagovat na jednotlivé výhrady stěžovatele, ani odůvodnění krajského soudu nevykazuje takové deficity, které by vedly k závěru o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Obecné soudy se se všemi námitkami stěžovatele vypořádaly a jejich argumentaci je třeba hodnotit v jejich souhrnu - právě proto, že již okresní soud na stěžovatelovy námitky řádně zareagoval, možné nedostatky rozhodnutí krajského soudu jsou tím kompenzovány. V řízení před Ústavním soudem stěžovatel nevznesl žádné věcné námitky, jež by nebyly před obecnými soudy vypořádány.

13. Omezení osobní svobody stěžovatele napadenými rozhodnutími se s ohledem na výše uvedené v daném případě jeví jako proporcionální, neporušující základní práva stěžovatele, jak namítal v ústavní stížnosti. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež mu nezbylo než jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru