Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2928/17 #1Usnesení ÚS ze dne 31.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Chlum Svaté Maří
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Správní soudnictví
Náklady řízení
zpětvzetí návrhu
Obec
informace
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.2928.17.1
Datum podání18.09.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

106/1999 Sb., § 14, § 16a

150/2002 Sb., § 47 písm.a, § 60 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2928/17 ze dne 31. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Obec Chlum Svaté Maří, sídlo nám. J. W. Goetheho 26, Chlum Svaté Maří, zastoupené JUDr. Martinem Čonkem, advokátem, se sídlem Komenského 4, Cheb, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 7. 2017, č. j. 30A 103/2017-33, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 9. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 1, v článku 11 odst. 1, a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a dále v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Krajský soud v Plzni nesprávně rozhodl v otázce nákladů řízení, které uložil zaplatit stěžovatelce, ačkoliv žaloba nebyla vzata zpět z důvodu pozdějšího chování stěžovatelky. Stěžovatelka je přesvědčena, že nebyla nečinná, když vyčkávala rozhodnutí nadřízeného orgánu o stížnosti žadatele Jakuba Skalického (dále jen "žalobce") proti postupu stěžovatelky při vyřizování žádosti žadatele o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 106/1999 Sb."). Stěžovatelka tvrdí, že pokud byl v řízení některý správní orgán nečinný, byl to Krajský úřad Karlovarského kraje, jehož rozhodnutí č. j. 1082/LP/17-3 bylo vydáno nejprve dne 7. 6. 2017 a téhož dne bylo předáno k poštovní přepravě. Toto rozhodnutí však nebylo žadateli doručeno z důvodu, že Krajský úřad Karlovarského kraje uvedl na obálku nedostatečnou adresu. Když se zásilka vrátila Krajskému úřadu Karlovarského kraje, odeslal tento rozhodnutí opětovně dne 16. 6. 2017. Následně však bylo zjištěno, že žalobce má zřízenu datovou schránku, proto bylo rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje odesláno dne 30. 6. 2017 do jeho datové schránky, kde si je žalobce převzal téhož dne. Stěžovatelka obdržela rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje až dne 3. 7. 2017, a teprve tímto dnem počala běžet lhůta stanovená nadřízeným orgánem pro vyřízení věci. Stěžovatelka je toho názoru, že žalobce, kterému byla stěžovatelkou požadovaná informace po doručení rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje poskytnuta, vzal své podání zpět nikoli v souvislosti s chováním stěžovatelky (coby žalované), ale v souvislosti s chováním nadřízeného orgánu, tedy Krajského úřadu Karlovarského kraje. Krajský soud v Plzni se však těmito tvrzeními stěžovatelky nezabýval, čímž zatížil napadené rozhodnutí vadou nedostatku odůvodnění.

3. Z obsahu spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 103/2017, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Žalobce se žalobou ze dne 16. 6. 2017 domáhal ochrany proti nečinnosti stěžovatelky spočívající v neposkytnutí informace, o kterou žalobce žádal dne 20. 4. 2017 v režimu zákona č. 106/1999 Sb. Podáním ze dne 4. 7. 2017 vzal žalobce žalobu v plném rozsahu zpět, jelikož mu stěžovatelka požadovanou informaci téhož dne poskytla, a předmět řízení o shora uvedené žalobě tak odpadl. Jelikož v daném případě vzal žalobce svou žalobu zpět před tím, než o ní bylo rozhodnuto, soud podle § 47 písm. a) části věty před středníkem zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), řízení usnesením zastavil. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 3 věty druhé s. ř. s., podle něhož vzal-li navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce, nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení.

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Plzni nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.

5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.

6. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005]; opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení značně rezervovaně. Ústavní soud však současně připomíná, že ačkoliv se žádný z článků Listiny o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytné aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení v civilních věcech. Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

7. V projednávané věci je nesporné, že žalobce se žádostí ze dne 20. 4. 2017 domáhal poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb. Jelikož nebyl s vyřízením své žádosti spokojen, podal podle § 16a tohoto zákona dne 21. 5. 2017 stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace, a následně dne 16. 6. 2017 žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Stěžovatelka podanou informaci v plném rozsahu stěžovateli poskytla až dne 4. 7. 2017, tedy po podání žaloby. Na věci nic nemění to, že tak učinila bezprostředně poté, co jí povinnost poskytnout předmětnou informaci byla uložena na základě stížnosti žalobce rozhodnutím nadřízeného orgánu - Krajského úřadu Karlovarského kraje ze dne 5. 6. 2017. V citovaném rozhodnutí bylo konstatováno, že stěžovatelka nepostupovala v souladu s platnými právními předpisy, a upřela žalobci právo na svobodný přístup k informacím, když měla vyloučit z požadovaných informací osobní údaje a ostatní informace bez omezení žalobci poskytnout. Nelze proto dovodit, jak se domnívá stěžovatelka, že její pozdější chování ve smyslu § 60 odst. 3 s. ř. s., nebylo důvodem pro zpětvzetí žaloby. Bylo totiž zjevně její povinností požadovanou informaci žalobci poskytnout, a to v zákonem stanovené lhůtě (§ 14 zákona č. 106/1999 Sb.), nikoli až na základě rozhodnutí nadřízeného orgánu, kterým bylo konstatováno pochybení stěžovatelky.

8. Ústavní soud je proto přesvědčen, že v konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěr Krajského soudu v Plzni, který uložil stěžovatelce nahradit žalobci náklady řízení, z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť napadené rozhodnutí považuje za řádně odůvodněné.

9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru