Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2927/14 #1Usnesení ÚS ze dne 31.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
Věcný rejstříkTrestný čin
odůvodnění
vazba/důvody
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2927.14.1
Datum podání03.09.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.5, čl. 2 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 73, § 73a, § 125, § 67 odst.a, § 67 odst.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2927/14 ze dne 31. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Moštěka, t. č. ve vazbě ve vazební věznici Brno, Jihlavská 12, 625 99 Brno-Bohunice, právně zastoupeného Mgr. Marcelem Moštěkem, advokátem se sídlem v Brně, Renneská třída 393/12, 639 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2014 č. j. 9 To 329/2014-93 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2014 č. j. 9 To 328/2014-91, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecného soudu, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5, čl. 10 odst. 1 a odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo dojít k porušení práv zaručených čl. 5 odst. 1, odst. 3 a odst. 4, čl. 6 odst. 1 a odst. 2 a čl. 8 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, bylo proti stěžovateli a dalším 14 spoluobviněným zahájeno trestní stíhání usnesením Policie České republiky, Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Brno, 1. oddělení, ze dne 20. 3. 2014 pod č. j. OKFK-3093-1825/TČ-2012-252401-TRV. Policejní orgán shora uvedeným usnesením zahájil trestní stíhání stěžovatele pro skutek zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby, spáchaného ve spolupachatelství podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník") za použití § 23 tr. zákoníku, který byl spáchán ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku a dále pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině spáchaného ve spolupachatelství podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku za použití § 23 tr. zákoníku. Stěžovatel proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal dne 2. 4. 2014 stížnost, kterou státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno, dne 7. 7. 2014 dle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl.

Usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 3. 2014 č. j. Nt 18/2014-18 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. 9 To 151/2014-36 bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby, a to z důvodů uvedených v § 67 písm. a), písm. b) a písm. c) trestního řádu, přičemž k zadržení a omezení stěžovatele na osobní svobodě došlo dne 19. 3. 2014 v 05:15 hodin. Usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno, ze dne 19. 6. 2014 pod sp. zn. 3 VZV 1/2014 bylo rozhodnuto o tom, že pominul důvod vazby dle § 67 písm. b) trestního řádu. Dne 1. 7. 2014 podal státní zástupce k Okresnímu soudu ve Znojmě návrh na vydání rozhodnutí o tom, že stěžovatel má být i nadále ponechán ve vazbě, neboť i nadále trvají důvody vazby dle § 67 písm. a) a písm. c) trestního řádu. O tomto návrhu rozhodl ve vazebním zasedání Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 10. 7. 2014, č. j. Nt 206/2014-53, a to tak, že s přihlédnutím k dalším nabídnutým zárukám podle § 73 odst. 1 písm. a), b), c) a d) trestního řádu a za současného uložení zákazu vycestování do zahraničí, připustil možnost nahrazení vazby stěžovatele přijetím peněžité záruky, přičemž stanovil její výši na 5.000.000,- Kč a lhůtu k jejímu složení nejpozději do 15. 7. 2014. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, o které rozhodl v neveřejném zasedání Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 8. 2014 č. j. 9 To 329/2014-93 napadeným ústavní stížností. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve lhůtě stanovené soudem peněžitou záruku nesložil, Krajský soud v Brně dle § 149 odst. 1 trestního řádu napadené usnesení zrušil, neboť veškeré úvahy o přijetí náhradních institutů za vazbu se staly bezpředmětnými, neboť byly vázány na složení peněžité záruky.

V návaznosti na výše uvedené vydal dne 15. 7. 2014 Okresní soud ve Znojmě usnesení pod č. j. Nt 206/2014-69, jímž dle § 73 odst. 1 písm. a) trestního řádu nepřijal záruku nabízenou důvěryhodnou osobou (výrok I.), dle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu nepřijal písemný slib stěžovatele (výrok II.), dle § 73a odst. 2 písm. b) trestního řádu nepřijal nabídku peněžité záruky ze strany stěžovatele ve výši 100.000,- Kč (výrok III.), dle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu ve spojení s § 73 odst. 1 písm. d) tr. řádu nepřijal dohled probačního úředníka nad stěžovatelem ve spojení se zákazem vycestování do zahraničí (výrok IV.), dle § 71a tr. řádu zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu (výrok V.) a posledně rozhodl dle § 72 odst. 1 tr. řádu o ponechání stěžovatele ve vazbě, a to z nadále trvajících vazebních důvodů dle § 67 písm. a) a písm. c) trestního řádu (výrok VI.). Stěžovatel napadl toto usnesení stížností, o které rozhodl Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 14. 8. 2014, č. j. 9 To 328/2014-91, a to tak, že dle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl.

II.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí celou řadu skutkových tvrzení, jež mají podpořit závěr o jeho nevině. Stěžovatel namítá, že postupem orgánů činných v trestním řízení bylo porušeno jeho právo být stíhán pouze z důvodů a způsobem stanoveným zákonem dle čl. 8 odst. 2 Listiny, neboť dle stěžovatele popis skutku, jenž je mu kladen za vinu, nenaplňuje objektivní ani subjektivní stránku trestného činu zkrácení daně. Stěžovatel dále odkazuje na jím spatřované nedostatky v odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovatel namítá, že i přesto, že poskytl soudu podrobný popis majetku svého a své rodiny, který má svědčit o jím tvrzené finanční nouzi, byla mu soudem uložena výše peněžité záruky pro něj ve zjevně nesplnitelné výši. Stěžovatel poukazuje na stručné odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "stížnostní soud" nebo "krajský soud"). Stěžovatel má za to, že Okresní soud ve Znojmě (dále jen "soud prvého stupně" nebo "okresní soud") ve vztahu k posouzení trvání vazebních důvodů opomenul stěžejní argumenty a stěžovatelem předložené nové důkazy, a dle stěžovatele tak vše bagatelizuje s odkazem na údajnou celkovou výši škody, jež měla být zločinem zkrácení daně způsobena. Stěžovatel taktéž poukazuje na svévolnou konstrukci soudu prvého stupně ohledně trvajících důvodů útěkové vazby, kdy naopak je stěžovatel přesvědčen, že vyvrátil možnost obavy ze svého útěku.

Stěžovatel je o porušení svých základních práv přesvědčen mimo jiné i vzhledem k údajné extrémní disproporcionalitě mezi přístupem orgánů činných v trestním řízení k jeho osobě a jejich postupem vůči jiným spoluobviněným, z nichž někteří jsou již prý delší dobu na svobodě a nikdo z nich dosud neuprchl. Stěžovatel má za to, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu zakotveného v článku 40 odst. 3 Listiny tím, že soud prvého stupně (jako soud rozhodující o pokračování vazby) argumentoval dle stěžovatele nezákonnými útržky odposlechů, neboť jak tvrdí stěžovatel, měl být po dobu asi 18 měsíců nezákonně sledován. Stěžovatel namítá, že jím tvrzená nezákonnost vazby je v rozporu s jeho právem na zachování soukromého a rodinného života. Stěžovatel závěrem dodává, že mediálními výstupy utrpěl rovněž na své osobní cti.

Výše uvedeným postupem orgánů činných v trestním řízení tak mělo dojít k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shora vyjmenovaných. Stěžovatel rovněž požádal v souladu s § 39 zákona o Ústavním soudu o projednání jím podané ústavní stížnosti mimo pořadí.

V průběhu projednávání ústavní stížnosti zaslal stěžovatel Ústavnímu soudu ještě přípis označený jako "doplnění ústavní stížnosti". K tomuto přípisu stěžovatel připojil ještě přílohu, jež obsahuje různá podání učiněná Vrchnímu soudu v Olomouci spoluobviněným stěžovatele Petrem Dokládalem. Stěžovatel má za to, že u Okresního soudu ve Znojmě došlo při rozhodování o vzetí stěžovatele i dalších osob do vazby dne 21. 3. 2014 k závažnému pochybení a porušení zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Stěžovatel poukazuje na to, že rozvrh práce uvedeného okresního soudu neobsahoval jasně předepsaný postup pro okamžitý velký nápad vazebních věcí. Když taková situace nastala právě v souvislosti s rozsáhlou trestní kausou stěžovatele a dalších osob v jejím rámci stíhaných, vyřešil ji okresní soud tím, že vazební věci přidělil ad hoc zcela náhodně vybraným soudcům, kteří byli právě k dispozici.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu odpovídá ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud opakovaně uvádí, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Ústavní soud připomíná, že každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat [srov. nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353) a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 ze dne 21. 11. 2007].

Předně je ale třeba uvést, že Ústavní soud je v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů oprávněn zasáhnout především tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu, je především věcí obecných soudů, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky) [srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1528/14 ze dne 18. 9. 2014].

Je tak primárně na obecných soudech, nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda je další trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)]. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění, jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného, rozhodnutí, vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na § 125 trestního řádu). Zásah do práva stěžovatele by představovalo zejména takové rozhodnutí, které obsahuje povšechné a obecné odůvodnění, v němž absentuje odkaz na konkrétní okolnosti zakládající existenci vazebních důvodů.

Podle § 67 písm. a) trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu směřuje k úsudku, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.

Ustanovení § 67 písm. a) a c) trestního řádu, o která jde v nyní projednávané věci, poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.

IV.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody, jmenovitě rozhodování o ponechání ve vazbě z důvodů podle § 67 písm. a) a písm. c) trestního řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Ústavou, Listinou a Úmluvou.

Ústavní soud v souladu s výše uvedeným přezkoumal stěžovatelem napadená rozhodnutí jak soudu prvého stupně, tak soudu stížnostního a dospěl k závěru, že ústavněprávně přípustné meze soudního uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu § 67 písm. a) a písm. c) trestního řádu] zde nebyly překročeny.

Okresní soud usnesením ze dne 10. 7. 2014 pod č. j. Nt 206/2014-53 rozhodl o přípustnosti přijetí peněžité záruky, přičemž stanovil její výši na 5.000.000,- Kč a lhůtu k jejímu složení. V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, v jakých konkrétních skutečnostech spatřuje naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu. Mezi nimi odkázal jednak na samotný charakter trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán, na délku doby, po kterou k jejímu páchání docházelo, na postavení stěžovatele, které zastával v hierarchii osob a na rozpětí trestní sazby, která stěžovateli hrozí. Okresní soud dále opřel závěr o důvodnosti útěkové vazby stěžovatele o vyjádření svědka, který poukázal na své případné dožití v zahraničí a v součinnosti s nímž stěžovatel realizoval své aktivity. Okresní soud rovněž odkázal na činnosti vyvíjené stěžovatelem v zahraničí; značnou pochybnost soudu vyvolaly také majetkové poměry stěžovatele s poukazem na domnělou existenci zdrojů, které zatím nebyly orgány činnými v trestním řízení rozkryty.

Z odůvodnění rozhodnutí dále vyplývá, z jakých skutečností soud dovodil závěr o existenci důvodů předstižné vazby ve smyslu § 67 písm. c) trestního řádu, kdy odkázal zejména na činnost společností, s jejichž aktivitami bylo spojeno páchání trestné činnosti a výnosy z ní získané, které byly poukazovány na zahraniční účty. Okresní soud přihlédl rovněž k osobním poměrům stěžovatele při rozhodování o nabídnutých náhradách za vazbu. Okresní soud po vyhodnocení vazebních důvodů stanovil peněžitou záruku ve výši 5.000.000,- Kč. Pakliže by tato finanční částka byla složena, soud by rozhodl o propuštění stěžovatele z vazby za současného přijetí dalších náhrad. Vzhledem k tomu, že tato částka složena nebyla, nezbylo stížnostnímu soudu než ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 14. 8. 2014 pod č. j. 9 To 329/2014/93 usnesení soudu prvého stupně zrušit, neboť Okresní soud ve Znojmě dne 15. 7. 2014 usnesením č. j. Nt 206/2014-69, v reakci na nesložení peněžité záruky, rozhodl o prodloužení vazby stěžovatele a rovněž zamítl všechny návrhy nahrazující jeho vazbu. Okresní soud opětovně odůvodnil, v čem spatřuje naplnění vazebních důvodů dle § 67 písm. a) a písm. c) trestního řádu. Okresní soud taktéž odůvodnil, proč vyloučil stěžovatelem navrhovanou peněžitou záruku v jím stanovené výši a důvody, pro které by náhrady za vazbu bez složení peněžité záruky ve výši 5.000.000,- Kč byly nedostatečné. Krajský soud se v ústavní stížností napadeném usnesení se závěrem okresního soudu ztotožnil.

Dle Ústavního soudu jak soud prvního stupně, tak stížnostní soud, řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily svá rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě, o zamítnutí jeho žádosti o propuštění a o nepřijetí stěžovatelem nabídnutých záruk. Při hodnocení skutečností dokládajících existenci vazebních důvodů dle § 67 písm. a) a písm. c) trestního řádu, rozhodující soudy zohlednily konkrétní okolnosti případu, vypořádaly se s otázkou eventuálního nahrazení vazby jinými zajišťovacími instituty, svá rozhodnutí řádně a pečlivě odůvodnily, přičemž Ústavní soud nemá, co by tomuto jejich postupu mohl vytknout. Ústavní soud neshledal námitky stěžovatele důvodnými, neboť k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.

Ústavní soud rovněž nepřisvědčil ani námitce stěžovatele ohledně trestního stíhání dalších obviněných v předmětné věci, kteří byli propuštěni z vazby na svobodu; není-li ústavně relevantních deficitů v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, nelze diskriminaci stěžovatele bez dalšího spatřovat v pouhé jím tvrzené odlišnosti oproti postupům orgánů činných v trestním řízení v jiných případech. Takové srovnání není předmětem řízení v dané věci a Ústavní soud v jeho rámci není povolán k přezkumu stěžovatelem uváděných případů.

Pokud jde o argumentaci uvedenou v "doplnění ústavní stížnosti" ze dne 5. 3. 2015, je třeba v prvé řadě zdůraznit, že Ústavní soud je v řízení o individuální ústavní stížnosti vázán jejím petitem (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 888/10 ze dne 12. 8. 2010) a dále kogentní zákonnou lhůtou pro podání ústavní stížnosti dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Rovněž je povinen považovat za nepřípustný takový návrh, jehož meritorní projednání by odporovalo zásadě, že stěžovatel má před podáním ústavní stížnosti využít všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 cit. zákona). Zatímco projednávaná ústavní stížnost napadá shora označená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2014, námitky obsažené v přípise stěžovatele ze dne 5. 3. 2015 směřují výhradně proti zákonnosti usnesení ze dne 21. 3. 2014, jímž byl stěžovatel "původně" vzat do vazby. Ústavní stížností napadená vazební rozhodnutí tedy nepředstavují výsledek řízení, v němž by krajský soud přezkoumával zákonnost usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 3. 2014.

Námitky proti obsazení soudu při rozhodování dne 21. 3. 2014 stěžovatel neuplatnil v bezprostřední stížnosti proti tomuto rozhodnutí, ale ani v žádném ze svých následujících vazebních podání. Na údajné pochybení, jež by mělo zakládat porušení jeho práv dle článku 38 odst. 1 Listiny, stěžovatel poukazuje teprve po řadě měsíců v "dodatku" k ústavní stížnosti směřující proti zcela jiným rozhodnutím nadřízeného soudu. Tu je třeba zdůraznit, že Ústavní soud, jsa vázán petitem aktuální ústavní stížnosti a dvouměsíční lhůtou pro její podání proti konkrétnímu rozhodnutí, nemůže rozšiřovat svůj přezkum i na další vazební rozhodnutí, která stěžovatel výslovně nenapadl, vůči nimž je ústavní stížnost nepřípustná či opožděná. Opačný výklad by Ústavní soud stavěl do role orgánu detailní a časově neomezené superrevize ve vazebních věcech, což by se charakteru ústavní stížnosti jako ultima ratio zcela vymykalo.

S uvedeným úzce souvisí i fakt, že ústavní stížnost dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu primárně představuje prostředek ochrany proti nezákonným rozhodnutím či zásahům do základních práv, jež aktuálně trvají nebo působí. Deficit zákonného soudce v případě rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby však může ovlivnit nanejvýš ústavnost toho úseku vazebního stíhání, jenž předcházel následujícímu soudnímu rozhodnutí o dalším trvání vazby (v projednávané věci nejpozději do 10. 7. 2014, spíše však již 17. 4. 2014, kdy důvodnost vazby stěžovatele poprvé přezkoumal krajský soud). Již s ohledem na tyto skutečnosti nelze považovat námitky, jež stěžovatel uvádí v přípise ze dne 5. 3. 2014, za relevantní pro jeho nynější ústavní stížnost. Ostatně ani případná kasace dílčího vazebního rozhodnutí na základě ústavní stížnosti bez dalšího neznamená propuštění vazebně stíhaného na svobodu, ale jen povinnost vazebního soudu znovu rozhodnout (blíže viz bod IV. nálezu sp. zn. III. ÚS 2198/09 ze dne 22. 10. 2009, N 227/55 SbNU 135).

Toliko obiter dictum Ústavní soud připomíná rovněž svá starší rozhodnutí, v nichž zdůraznil primární účel zásady, že "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" a odmítl její přepjatě formalistický výklad (viz např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 637/11 ze dne 9. června 2011).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru