Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2926/11 #1Usnesení ÚS ze dne 01.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkOdvolání
exekutor
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2926.11.1
Datum podání03.10.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 44b


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2926/11 ze dne 1. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti PharmDr. Z. Č., zastoupeného JUDr. Josefem Novákem advokátem advokátní kanceláře sídlem Přemyslovská 2346/11, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 29. 6. 2011 čj. 40 Co 464/2011-108, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo k odvolání exekutora změněno rozhodnutí soudu prvého stupně ze dne 24. 3. 2011 tak, že soud nezprošťuje Mgr. MUDr. Radana Kuču, soudního exekutora Exekutorského úřadu se sídlem v Olomouci, pověření k provedení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Olomouci (návrh na změnu soudního exekutora podal stěžovatel jako oprávněný).

Stěžovatel namítá, že odvolací soud nepřípustným způsobem zvýšil pravomoci zproštěného soudního exekutora, když mu přiznal právo podat samostatně odvolání proti rozhodnutí, kterým byl zproštěn pověření k provedení exekuce, a to za situace, kdy tuto změnu sám vyvolal tím, že opakovaně sděloval oprávněnému (stěžovateli), aby si o změnu soudního exekutora požádal. Dle stěžovatele jsou podřízení exekutora povinni sdělovat oprávněným stanoviska exekutora - celého Exekutorského úřadu, který soudní exekutor představuje. Oprávnění exekutora podat odvolání proti rozhodnutí soudu, který jej zprostil pověření k provedení exekuce, podle názoru stěžovatele zproštěnému exekutorovi již nepřísluší, neboť pokud má mít dle odvolacího soudu postavení soudu, nemůže mít současně postavení některého z účastníků takovéhoto řízení.

Rozhodnutím soudu mělo dojít i k porušení práva rovnosti, neboť pokud je (dle nesprávného názoru soudu) účastníkem řízení i soudní exekutor, nemělo dojít ke změně rozhodnutí o zproštění soudního exekutora k pověření provedení exekuce, ale toliko ke zrušení odvoláním napadeného usnesení a vrácení věci zpět k dalšímu řízení, aby měli i další účastníci řízení právo do případně jiného rozhodnutí soudu I. stupně podat řádný opravný prostředek, nikoliv ústavní stížnost.

Stěžovatel dále odvolacímu soudu vytýká, že změnil pouze výrok týkající se zproštění, nikoliv však výrok týkající se ustanovení nového soudního exekutora. Napadené usnesení je nesrozumitelné, i proto, že si v odůvodnění odporuje. Zatímco na straně 4. odůvodnění odvolací soud konstatuje, že krajský soud dospěl k závěru o důvodnosti odvolání soudního exekutora, rozhoduje pak o změně předmětného usnesení okresní soud, přičemž jde proti smyslu tohoto zásadního konstatování odvolacího soudu. Stejně tak nepatřičně působí i na straně 7, že jsou zde dány důvody odvolání soudního exekutora. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je zmatené a ve své podstatě nepřezkoumatelné. Stěžovatel rovněž namítá, že rozhodnutím odvolacího soudu bez jednání, byla porušena zásada veřejnosti soudního rozhodnutí.

Rozhodnutím soudu byla rovněž porušena zásada materiální pravdy a dalších principů občanského soudního řádu, neboť argumentace soudního exekutora je zcela nesprávná, a důvody, pro které oprávněný navrhoval zprostit jej pověření k provádění exekuce, se netýkaly pouze nesouladu mezi názorem oprávněného a soudního exekutora.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s rozhodnutími obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů odvolacího soudu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již krajský soud vypořádal. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud se neztotožňuje s názorem, že v projednávané věci exekutorovi, který byl zproštěn pověření k provedení exekuce, nepřísluší právo podat odvolání. Vzhledem k tomu, že odvoláním napadeným usnesením okresního soudu bylo rozhodováno o právech a povinnostech, jež se exekutora týkají (obdobně jako v případě odměny exekutora, jeho vyloučení) a exekuční řád, či jiný předpis přípustnost odvolání exekutora v takovýchto případech nevylučuje, jedná se ze strany obecných soudů o postup ústavně souladný, a jak je známo z dosavadní judikatury obecných soudů, postup odpovídající běžné praxi. Neústavnost rozhodnutí nemůže způsobit ani okolnost, že odvolací soud v měnícím rozhodnutí uvedl, že soud nezprošťuje dosavadního exekutora pověření k provedení exekuce, aniž se výslovně vyjádřil, jak vyžaduje stěžovatel, k pověření nového exekutora. Dle ustanovení § 44b exekučního řádu soud přistoupí k pověření nového exekutora pouze v případě, kdy dojde ke zproštění pověření exekutora původního. Tato skutečnost však v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu nenastala a pověření nového exekutora ztratilo opodstatnění.

Napadené rozhodnutí nelze považovat za nepřezkoumatelné ani z důvodu jeho údajných nesrovnalostí uvedených na straně 4 a 7 usnesení odvolacího soudu. Stěžovatel totiž zaměňuje pojem odvolání ve smyslu "opravného prostředku" a odvolání ve smyslu "zproštění pověření k provedení exekuce". Soud tedy pouze konstatoval, že opravný prostředek "odvolání" (podané exekutorem) splňoval podstatné náležitosti, nikoli, že je důvodné zproštění (odvolání) exekutora. Ústavní soud dále konstatuje, že ve věci bylo rozhodováno neveřejně v souladu s ust. § 254 odst. 8 o.s.ř.

K námitkám týkajícím se vlastního rozhodnutí, tedy důvodnosti návrhu stěžovatele na změnu exekutora, Ústavní soud uvádí, že mu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší z věcného hlediska přezkoumávat, zda ve věci byly dány důvody zvláštního zřetele hodné, opodstatňující postup dle § 44b exekučního řádu a v tomto směru přehodnocovat závěry obecných soudů. Ústavní soud však ověřil, že odvolací soud v souladu s dosavadní judikaturou posuzoval stěžovatelem přednesené důvody nejen z hlediska subjektivního, ale i objektivního, přičemž své závěry patřičně a v souladu se zákonem odůvodnil. Ústavní soud neshledává důvod se k věci duplicitně vyjadřovat. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je i její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, do níž na základě své kasační pravomoci ingeruje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv. Tím spíše nelze dovozovat speciální pravomoc Ústavního soudu pro přezkum rozhodnutí obecných soudů o změně exekutora, a to ani z důvodu, že jiná (třetí) instance (když dovolání není přípustné) v právním řádu ustanovena není.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, odvolací soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. prosince 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru