Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2924/13 #1Usnesení ÚS ze dne 07.10.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
procesní otázky řízení před Ústavním soud... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
žaloba/na určení
nemovitost
pozemek
Vydržení
dovolání/otázka zásadního právního významu
vlastnické právo/ochrana
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.2924.13.1
Datum podání24.09.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 221 odst.1 písm.a, § 237 odst.1 písm.c, § 237 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2924/13 ze dne 7. 10. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 1, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem Praha 2, Na Slupi 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2013, č.j. 28 Cdo 3699/2012-389, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2012, č.j. 11 Co 190/2011-327, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 9. 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

2. Stěžovatel se svou žalobou domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě blíže specifikovaných nemovitostí. O této žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 9. 2010, č.j. 27 C 105/2006-240, tak, že žaloba se zamítá. Soud prvního stupně došel k závěru, že předmětné pozemky, jež byly původně vedeny pod parc. č. X1 a X2, se nestaly vlastnictvím stěžovatele, a to ani v důsledku uzavřené hospodářské smlouvy ze dne 11. 2. 1980 ani v důsledku vydržení. Dle názoru soudu prvního stupně totiž převod pozemku pův. parc. č. X1 (nyní parc. č. Y1, Y2 a Y3 v katastrálním území Libeň, obec Praha) nebyl předmětem hospodářské smlouvy, když předmětem této smlouvy byl toliko převod pozemku pův. parc. č. X2, trvalých porostů na pozemku pův. parc. č. X1, stodoly, chléva a studny. Protože tedy stěžovateli nesvědčil žádný právní titul, od něhož by stěžovatel mohl odvozovat svou dobrou víru ve vlastnictví pozemku pův. parc. č. X1, nemohl uvedený pozemek dle názoru soudu prvního stupně ani vydržet. Jde-li o pozemek pův. parc. č. X2, tento byl sice předmětem hospodářské smlouvy, avšak tuto smlouvu soud prvního stupně shledal neúčinnou, neboť dle tehdy platných předpisů bylo nezbytné, aby k jejímu uzavření byl udělen souhlas ve smyslu § 347 odst. 6 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, který však příslušným orgánem udělen nebyl. Rovněž ve vztahu k tomuto pozemku soud prvního stupně dále uzavřel, že vlastnictví k němu nemohl stěžovatel nabýt ani vydržením, neboť stěžovatel nemohl být v dobré víře o tom, že mu předmětná parcela patří.

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 1. 2. 2012, č.j. 11 Co 190/2011-327, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně určení, že stěžovatel je vlastníkem pozemků parc. č. Y1, Y2 a Y3 v katastrálním území Libeň, obec Praha, potvrdil (výrok I.). Ve zbývajícím rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že jde-li o pozemek pův. parc. č. X1, pak soud prvního stupně správně dovodil, že převod tohoto pozemku nebyl předmětem hospodářské smlouvy ze dne 11. 2. 1980. Z tohoto důvodu tak stěžovatel nemohl vlastnické právo k předmětnému pozemku nabýt a soud prvního stupně tak žalobu v této části správně zamítl. Jde-li o pozemek pův. parc. č. X2, odvolací soud v této části vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel sice nemohl nabýt vlastnické právo k pozemku na základě hospodářské smlouvy (kterou shodně jako soud prvního stupně posoudil jako neúčinnou z důvodu absence souhlasu nadřízeného orgánu), avšak soud prvního stupně se dle jeho názoru řádně nevypořádal s otázkou možného vydržení tohoto pozemku.

4. Výrok I. rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním. Nejvyšší soud však dovolání stěžovatele svým usnesením ze dne 18. 6. 2013, č.j. 28 Cdo 3699/2012-389, odmítl, neboť dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Stěžovatel dle názoru dovolacího soudu ve svém dovolání nepředložil soudu žádnou právní otázku, jež by zakládala zásadní právní významnost napadeného rozsudku, ale svým dovoláním brojil toliko proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, a tedy uplatnil dovolací důvod dle § 241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "občanský soudní řád"). Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu však na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dle názoru dovolacího soudu usuzovat nelze.

III.

5. Rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní vyslovil svůj nesouhlas se závěrem dovolacího soudu, že dovolání není přípustné, neboť stěžovatel v jeho rámci uplatnil pouze námitky skutkové povahy. Stěžovatel dále za nesprávný označil závěr odvolacího soudu, že vlastnické právo k předmětnému pozemku pův. parc. č. X1 nepřešlo na stát a následně na stěžovatele. Odvolací soud měl dle názoru stěžovatele pochybit (a tím zasáhnout do jeho ústavně zaručených práv) též tím, že se nezabýval otázkou vydržení pozemku pův. parc. č. X1.

IV.

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2012, č.j. 11 Co 190/2011-327, není. Výrokem II. rozsudku odvolacího soudu byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že tento je vlastníkem pozemku pův. parc. č. X2, a věc byla v této části vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že ke dni podání ústavní stížnosti nebyla věc v této části uzavřena, nejedná se o věc pravomocně skončenou ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je proto v této části nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud proto návrh stěžovatele v části, ve které směřuje proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

V.

7. Ve zbývající části pak Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Ústavní soud neshledal důvodnou námitku stěžovatele, dle níž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces tím, že dovolací soud odmítl jeho dovolaní jako nepřípustné z důvodu, že toto neshledal přípustným ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 téhož zákona. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, vycházející ze zásady minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, podle níž posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodování, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/95 ze dne 23. 8. 1995 (U 19/4 SbNU 345)].

9. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, jako tomu bylo i v nyní projednávané věci, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal, přičemž dle názoru Ústavního soudu též přesvědčivým způsobem vyložil, z jakého důvodu má za to, že stěžovatel v dovolání uplatnil pouze námitky proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů (jimiž se dovolací soud nebyl oprávněn zabývat), a tudíž nepředestřel žádnou právní otázku, jež by byla jedině způsobilá přípustnost dovolání založit.

10. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele, dle které bylo do jeho práva na spravedlivý proces (a jeho prostřednictvím též do práva na ochranu vlastnictví) zasaženo tím, že odvolací soud dospěl k (z pohledu stěžovatele nesprávnému) závěru, že předmětný pozemek pův. parc. č. X1 se nestal vlastnictvím státu a následně ani vlastnictvím stěžovatele. To proto, že z hlediska posouzení, zda ústavní stížností napadeným rozhodnutím nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody stěžovatele, není samo o sobě významné, je-li namítána věcná nesprávnost takového rozhodnutí. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy České republiky a contrario) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Namítal-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, pak se Ústavní soud mohl zabývat pouze otázkou, zda stěžovateli nebylo upřeno právo domáhat se soudní ochrany stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Je však zřejmé, že toto právo stěžovateli upřeno nebylo. Stěžovateli se dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, jenž měl k dispozici všechny procesní prostředky, jejichž prostřednictvím se mohl bránit proti nepříznivému rozhodnutí ve věci a jichž také využil. To je však v zásadě vše, co lze z čl. 36 odst. 1 Listiny pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

11. Stěžovatel konečně brojil též proti tomu, že se odvolací soud nezabýval otázkou možného vydržení pozemku pův. parc. č. X1 a dovolací soud se touto otázkou výslovně zabývat odmítl. S tímto tvrzením se však Ústavní soud neztotožnil. Z rozhodnutí odvolacího soudu dle názoru Ústavního soudu naopak vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatel vlastnické právo k předmětnému pozemku pův. parc. č. X1 nemohl nabýt na základě předmětné hospodářské smlouvy. Odvolací soud v této souvislosti nezpochybnil ani závěr soudu prvního stupně, že nesvědčil-li stěžovateli žádný právní titul, o nějž by mohl opírat dobrou víru o tom, že mu předmětná nemovitost patří, nemohl vlastnické právo k ní ani vydržet. Skutečnost, že odvolací soud neshledal stěžovatelem vznesenou námitku vydržení předmětného pozemku důvodnou, vyplývá dle názoru Ústavního soudu též z toho, že odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatel je vlastníkem předmětného pozemku, jako věcně správné potvrdil. Tímto způsobem rozhodnutí odvolacího soudu interpretoval i dovolací soud. Ten se pak otázkou vydržení předmětného pozemku nezabýval, neboť dovolání stěžovatele neshledal přípustným, jak již bylo uvedeno výše. Z právě uvedených důvodů tak Ústavní soud nemohl učinit závěr, že by rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu nebyla dostatečným způsobem odůvodněna. K porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces tak dle názoru Ústavního soudu v nyní posuzované věci nedošlo.

VI.

12. Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než návrh stěžovatele dílem dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný a dílem dle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2014

Jiří Zemánek v. r.

předseda II. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru