Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2923/10 #1Usnesení ÚS ze dne 05.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha-východ
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkinterpretace
pozemek
Restituce
Prekluze
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2923.10.1
Datum podání11.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 11 odst.2, § 33a odst.1, § 13 odst.6, § 13 odst.7

253/2003 Sb.

40/1964 Sb., § 524

6/2002 Sb., § 14


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2923/10 ze dne 5. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatelky K. L., zastoupené JUDr. Rudolfem Hrubým, advokátem se sídlem v Lišově, nám. Míru 140, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010 č. j. 28 Cdo 4788/2009-191, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2009 č. j. 28 Co 48, 49/2009-164 a rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 16. 10. 2007 č. j. 11 C 295/2006-70, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 17. 9. 2008 č. j. 11 C 295/2006-109, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 10. 2010, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdila, že byla dotčena na svých základních právech zakotvených v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Okresní soud Praha - východ napadeným rozsudkem zamítnul žalobu, aby žalovanému Pozemkovému fondu ČR (dále jen "žalovaný") byla uložena povinnost do deseti dnů od právní moci rozhodnutí uzavřít se stěžovatelkou smlouvu o převodu blíže specifikovaných nemovitostí. Dospěl k závěru, že pokud nárok stěžovatelky, který získala postupní smlouvou uzavřenou s O. D. dne 7. 2. 2005, nebyl uspokojen před uplynutím lhůty pro vydání náhradních pozemků postupníkům, tedy před tzv. restituční tečkou k 31. 12. 2005, její právo bylo prekludováno a nelze se jej úspěšně domáhat. Na tom nezměnil dle názoru okresního soudu nic ani nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, kterým bylo zrušeno ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), pouze ve vztahu k původním oprávněným osobám, resp. jejich dědicům, neboť vůči postupníkům ponechal Ústavní soud tzv. restituční tečku v platnosti. Proti rozsudku soudu prvého stupně podala stěžovatelka odvolání, kterému Krajský soud v Praze nevyhověl a napadené rozhodnutí soudu prvého stupně, ve znění doplňujícího rozhodnutí, shora uvedeným rozsudkem potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a dovodil, že na případ stěžovatelky nelze aplikovat právní závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 436/2007 proto, že stěžovatelka má pouze vizi, že se svojí dcerou bude na pozemcích zemědělsky hospodařit. Stěžovatelka dle závěru odvolacího soudu projekt posunula pouze do fáze, kdy se nechala zapsat do seznamu zemědělských podnikatelů. Odvolací soud uvedl, že stěžovatelka získala postupní smlouvou nárok na vydání pozemků v krátké době před restituční tečkou, a proto jsou její tvrzení o liknavosti či libovůli Pozemkového fondu ČR právně bezvýznamná. Stěžovatelka rovněž žádala vydání takových pozemků, které se nenachází v katastrálním území Postřižín ani s ním souvisejících území, a rovněž pro účely, které se zemědělstvím přímo nesouvisí. Proto odvolací soud dovodil, že stěžovatelce nejde o rozšíření výměry obdělávané zemědělské půdy tak, aby pozemky tvořily jeden celek.

Následně podané dovolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud v napadeném rozsudku odvolacího soudu neshledal žádnou otázku zásadního právního významu. Dovolací soud vyšel ze zjištěného skutkového stavu věci, aplikovaných ustanovení zákona o půdě, jakož i z nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05. Zabýval se argumentem stěžovatelky, že svůj nárok uplatnila ještě před datem 31. 12. 2005 a tím došlo ke stavění prekluzivní lhůty, a označil ho za nesprávný, když dále odkázal na svá rozhodnutí, která se celou problematikou opakovaně zabývala (viz rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, sp. zn. 28 Cdo 2534/2008 a další). Dovolací soud rovněž konstatoval zřejmou odlišnost od případu řešeného v jeho rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 436/2007, na který stěžovatelka poukazovala, protože to se týkalo dlouhodobě soukromně hospodařícího zemědělce se záměrem rozšířit stávající výrobu.. Dovodil proto, že odvolací soud při svém hmotněprávní posouzení věci nepochybil, když nebyla nalezena ani žádná judikatorní mezera či kontradikce.

Shora uvedená rozhodnutí obecných soudů napadla stěžovatelka projednávanou ústavní stížností v níž v prvé řadě namítala, že bylo porušeno její legitimní očekávání tím, že na její postavení byla aplikována ustanovení zákona o restituční tečce. Stěžovatelka podrobně popsala právní závěry obsažené v již zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007 s tím, že je bylo třeba aplikovat na její případ, přestože si je vědoma okolnosti, že skutkový stav ve věci nebyl zcela shodný. Podle stěžovatelky obecné soudy ve svých rozhodnutích zaměnily rozhodující kritérium pro aplikaci tzv. restituční tečky; tímto kritériem nebyla skutečnost, zda je již účel, za kterým byly restituční nároky získány (projekt zemědělského podnikání) uskutečňován, nýbrž posouzení, zda stěžovatelka uzavřela postupní smlouvu a získala nároky na vydání náhradních pozemků za účelem uvedeným v preambuli zákona o půdě. Obecné soudy však nezkoumaly, zda stěžovatelka získala nároky na náhradní pozemky za tímto chráněným účelem. Obecné soudy se podle stěžovatelky omezily pouze na posouzení analogie skutkových okolností s výše uvedeným případem a tím rozsah ochrany jejího legitimního očekávání vyložily nepřiměřeně úzce. Obecné soudy také nepřihlédly k tvrzeným a prokázaným objektivním důvodům a překážkám, které zabránily tomu, aby stěžovatelka již v době rozhodování obecných soudů svůj projekt obnovy a rozšíření zemědělského hospodaření v plném rozsahu uskutečnila, a nepřihlédly ke konkrétním krokům, které k realizaci projektu již učinila. Upozornila rovněž na liknavost a diskriminaci ze strany Pozemkového fondu ČR, neboť pokud by ten plnil řádně své zákonné povinnosti, byla by doba téměř jedenácti měsíců od uzavření postupní smlouvy jistě dostatečná k tomu, aby Pozemkový fond ČR náhradní pozemky stěžovatelce vydal. K tomu stěžovatelka přednesla skutečnosti známé jí z obecné praxe, které na tento svévolný postup Pozemkového fondu ČR odkazují.

Ústavní stížnost není důvodná.

Jádro projednávané ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelky se závěry, o něž se opírají napadená rozhodnutí.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.

Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 321/03).

Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelka se před Ústavním soudem domáhá v plném rozsahu přezkoumání napadených rozhodnutí a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené v zásadě opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění vypořádaly. Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V reakci na námitky stěžovatelky zvažoval Ústavní soud tedy pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal, a to ani v rozhodnutí dovolacího soudu, které stěžovatel napadá v podstatě ze stejných důvodů jako rozhodnutí soudu odvolacího a soudu prvního stupně. V projednávané věci stěžovatelky Ústavní soud ostatně mohl přihlédnout ke svým závěrům, které učinil již v předcházející ústavní stížnosti stěžovatelky se zcela obdobnou problematikou (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2010 sp. zn. II. ÚS 1925/10, dostupné in http://nalus.usoud.cz).

Ve věci stěžovatelky je rozhodující, že nárok na vydání náhradních pozemků nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávky podle § 33a odst. 1 zákona o půdě. Z tohoto důvodu jsou jen postupníky, neboť nejsou ani původními oprávněnými osobami (tedy původními restituentkami), ani jejich dědičkami. Z tohoto odlišného postavení, které má oporu v judikatuře Ústavního soudu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 495/02, ze dne 4. března 2004; a výše citovaný plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (publ. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 39, nález č. 226, vyhlášen pod č. 531/2005 Sb.)], vycházejí i obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích.

Označeným plenárním nálezem Ústavní soud zrušil ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb., stanovící propadnou lhůtu pro uplatnění nároku, pokud se týkaly oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2, respektive § 4 zákona o půdě, a jejich dědiců. Přitom se zabýval otázkou, zda derogační důvody, vypovídající ve prospěch zrušení těchto ustanovení, dopadají nejen na oprávněné osoby podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, či i na postupníky. Dospěl k závěru, že "smyslem a účelem právní konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§ 488 - § 852), a tudíž je lze postoupit na základě § 524 občanského zákoníku, bylo rozšířit vějíř alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní ale dovodit závěr, podle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky." Vůči postupníkům, kteří nárok na převod získali postoupením od osob oprávněných v restituci, což je i případ stěžovatelky, zůstala ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě v platnosti, včetně tzv. restituční tečky ke dni 31. 12. 2005. Po tomto datu již jejich nárok na náhradní pozemek nemohl být uspokojen a zanikl podle § 11 odst. 2 zákona o půdě v souvislosti s tzv. restituční tečkou. Tato prekluzívní lhůta způsobila zánik práva stěžovatelky sama o sobě již svým uplynutím, což ve svém důsledku znamená, že se jako postupník, po jejím marném uplynutí, nemůže práva na převod nemovitosti oprávněně domáhat.

Obecné soudy tedy postupovaly ústavně konformně, pokud při svém rozhodování respektovaly uvedený nález Ústavního soudu a dovodily zánik nároku stěžovatelky na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě. Jejich rozhodnutím nemohlo být tudíž zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky, konkrétně do jejího ústavně garantovaného majetkového práva. Rovněž, jak vyplývá z klíčových právních vět nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, námitka rozporu ustanovení zákona o půdě a jejich aplikace obecnými soudy s principem ochrany oprávněné důvěry v právo a s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva není důvodná.

Ústavní soud neshledal důvod z ústavněprávního hlediska jakkoli zpochybňovat ani napadené rozhodnutí dovolacího soudu. Nejvyšší soud postupoval v souladu s příslušnými procesními normami, upravujícími přípustnost dovolání a ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil (i s poukazem na svou judikaturu), proč nepovažoval řešení stěžovatelkou předložených otázek za otázky zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu. Ústavní soud na tomto místě musí poukázat na svou dosavadní rozhodovací praxi, v níž vyjádřil, že není oprávněn přezkoumávat úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu. Takové rozhodnutí by mohlo být přezkoumáno pouze z hlediska odepření spravedlnosti, jestliže se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím šlo o projev svévole (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 40/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, nález č. 6, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. III. ÚS 280/03. táž sbírka, sv. 31, a další). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

Pokud jde o nesouhlas stěžovatelky se samotným výkladem problematiky provedeným Nejvyšším soudem, k tomu je nutno uvést, že je to právě Nejvyšší soud, kterému ve smyslu ustanovení § 14 a násl. zákona o soudech a soudcích přísluší zajišťování zákonnosti rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska, resp. tuto judikaturu sjednocuje v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu. Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu, tj. provádět a sjednocovat výklad tzv. obyčejných zákonů, Ústavnímu soudu nenáleží. Tak je tomu i v projednávané věci, kdy se Nejvyšší soud zabýval i otázkou, zda své právní závěry, které učinil v rozsudku ze dne 30. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, podřadí a bude aplikovat na daný skutkový stav věci, a zda tedy v projednávané věci lze dovodit výjimku z již obecně ustálené rozhodovací praxe. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, ten však v těchto případech shledal zjevnou odlišnost, pro kterou nemohl v projednávané věci uvažovat obdobně a přiznat stěžovatelčiným námitkám relevanci, jež by ve svém důsledku vedla k zásadnímu právnímu významu rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud v rámci svých pravomocí nezvažoval, zda a do jaké míry je napadený výklad dané problematiky "optimální". Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou založena na racionálním a logicky přesvědčivě vybudovaném argumentačním základě, Ústavní soud nemá důvod pochybovat o správnosti jejich závěrů.

Pokud pak stěžovatelka nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a ani Úmluvou.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnul jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru