Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2920/15 #1Usnesení ÚS ze dne 21.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 10
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozhodnutí
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté d... více
Věcný rejstříkDokazování
Dobré mravy
důkaz/volné hodnocení
Náklady řízení
zpětvzetí návrhu
Výživné
manžel
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.2920.15.1
Datum podání29.09.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 2 odst.3

94/1963 Sb., § 91 odst.2, § 96 odst.2

99/1963 Sb., § 96, § 142, § 150, § 132, § 11 odst.2 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2920/15 ze dne 21. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Nedvěda, zastoupeného JUDr. Martinem Horčicem, advokátem, sídlem Politických vězňů 27, Kolín IV, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2015 č. j. 18 Co 132/2014-294 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. září 2013 č. j. 64 C 2/2012-220, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Marty Nedvědové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se jako žalobce domáhal proti vedlejší účastnici jako žalované (tehdejší manželce) určení výživného pro manžela (§ 91 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "z. o. r.") ve výši 17 000 Kč měsíčně od 18. 8. 2011. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") poté, kdy řízení v rozsahu výživného ve výši 4 000 Kč měsíčně od 18. 8. 2011 podle § 96 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") na základě částečného zpětvzetí žaloby zastavil (výrok IV.), ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 19. 9. 2013 č. j. 64 C 2/2012-220 žalobě zčásti vyhověl a uložil vedlejší účastnici povinnost platit stěžovateli výživné ve výši 6 500 Kč měsíčně, počínaje dnem 18. 8. 2011, splatné vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám stěžovatele (výrok I.) s tím, že nedoplatek na výživném za dobu od 18. 8. 2011 do 30. 9. 2013 ve výši 165 435 Kč je vedlejší účastnice povinna zaplatit v měsíčních splátkách, po částkách 5 000 Kč, vždy spolu s běžným výživným, pod ztrátou výhody splátek, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku (výrok II.); ve zbývajícím rozsahu, tedy co do další částky výživného ve výši 6 500 Kč od 18. 8. 2011, obvodní soud žalobu zamítl (výrok III.). Ve výrocích IV. a V. rozhodl o nákladech řízení. Rozsudek soudu prvního stupně napadli stěžovatel i vedlejší účastnice odvoláním.

3. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 3. 2015 č. j. 18 Co 132/2014-294 byl změněn napadený rozsudek obvodního soudu ve vyhovujících výrocích ve věci samé (I., II.) tak, že žaloba s návrhem, že vedlejší účastnice je povinna platit stěžovateli výživné ve výši 6 500 Kč měsíčně, počínaje dnem 18. 8. 2011, se zamítá; v zamítavém výroku ve věci samé (výrok III.) byl rozsudek obvodního soudu potvrzen a ve výroku o soudním poplatku (VI.) byl změněn tak, že povinnost zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 10 soudní poplatek za žalobu ve výši 3 900 Kč se stěžovatelce neukládá (výrok I.). Stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před obvodním soudem ve výši 72 800 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 23 820 Kč (výrok II.).

4. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že vzhledem k tomu, že v rozhodném období (od podání žaloby v srpnu 2011 do zániku manželství v říjnu 2013) se úroveň uspokojování osobních a pracovních potřeb manželů zásadně nelišila, není splněna nutná zákonná podmínka § 91 odst. 2 zákona z. o. r. pro přiznání výživného stěžovateli ze strany vedlejší účastnice pro zajištění shodné životní úrovně. Tento závěr neshledal odvolací soud rozporným se skutečností, že numericky vyjádřené příjmy vedlejší účastnice byly v rozhodném období vyšší než příjmy žalobce. Přestože již tento závěr by postačoval k zamítnutí žaloby, posoudil odvolací soud nárok stěžovatele rovněž z hlediska § 96 odst. 2 z. o. r., podle něhož výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy. V daném případě však stěžovatel nebyl ochoten plnit ani ty nejzákladnější povinnosti plynoucí z partnerství, resp. manželství (kooperovat, pomáhat si, respektovat vzájemně svou důstojnost) a svým chováním dával najevo, že principy soužití ignoruje; stěžovatel se ani nepokusil v rámci zachovaných výdělkových možností zajistit další prostředky na úhradu potřeb rodiny, dům ve společném vlastnictví užíval sám a výměnou klíčů v průběhu rozhodného období zabránil vedlejší účastnici v přístupu. Chování stěžovatele vůči vedlejší účastnici tak podle městského soudu dosáhlo intenzity společensky neakceptovatelného jednání, které je ve smyslu § 96 odst. 2 z. o. r. překážkou pro přiznání výživného manžela za dobu od srpna 2011 do skončení manželství v říjnu 2013.

II. Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že řízení před obvodním soudem probíhalo nepřiměřeně dlouhou dobu a nebyly v něm provedeny veškeré potřebné důkazy, zejména o výši příjmů vedlejší účastnice. Obvodní soud se nevypořádal se zjištěním, že vedlejší účastnice účelově snížila svůj příjem převedením části pojistného kmenu, který je rozhodující pro výši její odměny, na svou dceru. Takové účelové snížení příjmů měl soud hodnotit k tíži vedlejší účastnice a vycházet z příjmů, jakých mohla dosahovat, pokud by k převodu pojistného kmenu nedošlo. Stěžovatel poukazuje na to, že šlo o převod na osobu vedlejší účastnici blízkou a analogicky k právní úpravě odporovatelných úkonů se mělo vycházet z toho, že je úkonem v důsledcích vůči stěžovateli neúčinným. Vedlejší účastnice tak účelově zkrátila své příjmy o cca 1/3, což mělo negativní dopad na stanovení výše výživného. Obvodní soud podle stěžovatele pochybil, když nevzal v úvahu skutečnou výši příjmů vedlejší účastnice, nevzal v úvahu, že je v rozporu s právní úpravou, jestliže jeden z manželů bez souhlasu a vědomí druhého sníží svůj příjem tak, že podstatnou složku hodnoty svého pracovního výkonu, ze které náleží odměna do budoucna, převede na třetí osobu bez náhrady.

6. Městský soud podle stěžovatele pochybil, když v rozporu s námitkami stěžovatele učinil závěr o tom, že skutková zjištění nebyla odvoláním stěžovatele dotčena. Stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k závěru, že stěžovatel znemožňoval užívání společného domu v Čekánově, a odmítl se zabývat námitkou stěžovatele o převodu pojistného kmene s tím, že šlo o postup zaměstnavatele, ačkoli takové zjištění nebylo spolehlivě učiněno a takový postup by byl nezákonný. Obvodní soud dále podle stěžovatele učinil v rozporu s provedeným dokazováním nesprávné závěry o hmotném zajištění a nákladech na živobytí účastníků, ve prospěch vedlejší účastnice hodnotil skutečnost, že tato splácí úvěr a současně zcela pominul a odmítl hodnotit skutečnost, že stěžovatel na rozdíl od vedlejší účastnice investoval veškerý svůj majetek do rekonstrukce domu v Čekánově (výnosy z prodeje bytu v Praze a domu na Máchově jezeře), vytvořil konstrukci, že stěžovatel se řádně nesnažil o příjmy z pracovního poměru, ačkoli byl buď zaměstnán nebo veden jako uchazeč na Úřadu práce České republiky, a aniž by existovaly objektivní důkazy, tak převzal tvrzení vedlejší účastnice, že se stěžovatel choval společensky neakceptovatelně.

7. Soudy obou stupňů podle stěžovatele nerespektovaly zásadu rovného postavení účastníků řízení, neboť nezkoumaly a nehodnotily změnu poměrů na straně stěžovatele, ale jednostranně poskytovaly větší ochranu vedlejší účastnici. Přestože stěžovatel předkládal v řízení řadu důkazů svědčících o změně jeho poměrů, i důkazů o nakládání s majetkem a o tom, že důvody pro které jej vedlejší účastnice opustila, byly na její straně, soudy tyto bez náležitého zkoumání nehodnotily objektivně a dostatečně. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle stěžovatele překvapivým rozhodnutím ohledně nákladů řízení. Stěžovatel poukazuje na to, že tento postup Ústavní soud kritizuje nejčastěji v souvislosti s nepředvídatelnou aplikací moderačního práva soudu podle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), kdy je explicitně připomínána povinnost obecného soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k i eventuálnímu uplatnění zmíněného oprávnění soudu.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

10. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů, především s rozhodnutím městského soudu, kterým byl zamítnut jeho návrh, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost platit mu výživné. Stěžovatel namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav v důsledku neprovedení důkazů a vadného hodnocení provedených důkazů; dále stěžovatel namítá i vadné právní posouzení předmětné věci. Stěžovatel nesouhlasí ani s rozhodnutím městského soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

13. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu obecným soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. V posuzované věci však takové pochybení nebylo Ústavním soudem konstatováno.

14. Vytýká-li stěžovatel obecným soudům, že nevyhověly jeho návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný. Pokud však obecné soudy těmto návrhům nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, N 10/3 SbNU 51). Uvedenému požadavku městský soud v souzené věci dostál, když v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že pro nadbytečnost neprovedl stěžovatelem navržené důkazy doklady prokazujícími chronologii jeho zaměstnání v rozhodném období, neboť tyto důkazy provedl a podrobně zhodnotil obvodní soud; rovněž nebyly provedeny důkazy, vztahující se k (pro toto řízení) nerelevantním tvrzením stěžovatele o jeho vnosech do společného jmění manželů; odvolací námitku stěžovatele, že obvodní soud opomněl zhodnotit skutečnost, že část pojistného kmene vedlejší účastnice byla bezdůvodně převedena na třetí osobu s negativním dopadem na úroveň příjmů vedlejší účastnice ze zaměstnání, neshledal městský soud důvodnou; obvodní soud se podle městského soudu s tímto tvrzením vypořádal jak z hlediska úplného dokazování, tak odpovídajícího závěru, že tento postup zvolil zaměstnavatel vedlejší účastnice v souvislosti s její zdravotní indispozicí po úmrtí syna na jaře roku 2011.

15. K otázce rozsahu dokazování městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že obvodní soud na základě procesně správného dokazování učinil správná skutková zjištění ze všech v řízení provedených důkazů, přičemž tato dílčí zjištění nebyla odvoláním žádného z účastníků zpochybněna a odvolací soud z nich vycházel. Po doplnění dokazování městský soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že v rozhodném období (od podání žaloby v srpnu 2011 do zániku manželství v říjnu 2013) se úroveň uspokojování osobních a pracovních potřeb manželů zásadně nelišila, není splněna nutná zákonná podmínka § 91 odst. 2 z. o. r. pro přiznání výživného stěžovateli ze strany vedlejší účastnice pro zajištění shodné životní úrovně. Městský soud zkoumal nárok stěžovatele rovněž z hlediska § 96 odst. 2 z. o. r., podle něhož výživné nelze přiznat, jestliže by to bylo v rozporu s dobrými mravy, a dospěl k závěru, že chování stěžovatele vůči vedlejší účastnici (popsané v odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu) dosáhlo intenzity společensky neakceptovatelného jednání, které je podle § 96 odst. 2 z. o. r. překážkou pro přiznání výživného manžela za dobu od srpna 2011 do skončení manželství v říjnu 2013. Uvedené závěry městského soudu shledal Ústavní soud ústavně konformními.

16. Ústavní soud dále uvádí, že posouzení či zhodnocení přiznání výživného (či jednání) jako odporujícího dobrým mravům je výhradně věcí volné úvahy soudů, která ovšem nesmí vybočit ze zákonem stanovených mezí. Úvaha soudu založená na aplikaci ustanovení § 96 odst. 2 z. o. r. (srov. § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) musí být také v každém konkrétním případě podložena konkrétními zjištěními, z nichž plyne, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy (nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001 sp. zn. I. ÚS 528/99 (N 126/23 SbNU 217). Není ovšem v možnostech Ústavního soudu vnikat do subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod (usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97, dostupné na http://nalus.usoud.cz/). U rozhodnutí založeného na zákonem povolené úvaze soudu je Ústavní soud povinen pouze zkoumat, zda takovéto rozhodnutí nevybočilo z mezí stanovených ústavním pořádkem České republiky [čl. 87 odst. 2 písm. d) a čl. 88 odst. 2 Ústavy].

17. Z výše uvedeného vyplývá, že v dané věci přísluší Ústavnímu soudu pouze zkoumat, zda postup obecných soudů nebyl svévolný v tom ohledu, že jejich závěry nejsou v napadených rozhodnutích řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, zdůvodněny, výjimečně snad rovněž, že jejich formálně správné závěry jsou ve skutečně extrémním rozporu s obecně pojímanými principy spravedlnosti. Postup ve věci jednajících soudů v předmětné věci byl podle Ústavního soudu ústavně konformní.

18. Vzhledem ke změně rozhodnutí obvodního soudu rozhodoval městský soud nejen o nákladech odvolacího řízení, ale i o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Kvůli úspěchu ve věci samé a k procesnímu zavinění stěžovatele na částečném zastavení řízení přiznal odvolací soud vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Protože stěžovatel, osvobozený podle § 11 odst. 2 písm. c) o. s. ř. od soudních poplatků, nebyl v řízení ani zčásti úspěšný, městský soud povinnost zaplatit soudní poplatek vedlejší účastnici neuložil. Uvedené závěry městského soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní a s ohledem na závěry tohoto soudu o úspěchu účastníků ve věci samé nelze rozhodnutí o hrazení nákladů řízení považovat pro stěžovatele za překvapivé. Judikaturu Ústavního soudu týkající se moderačního oprávnění soudu dle § 150 o. s. ř. nelze v daném případě pro odlišnou procesní situaci aplikovat.

19. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje rovněž na nepřiměřenou délku řízení a namítá průtahy v řízení před obvodním soudem. V této souvislosti Ústavní soud především připomíná svoji konstantní judikaturu, podle které průtahy v řízení před obecnými soudy (byť by i existovaly a byly nedůvodné) samy o sobě nemohou vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou odmítá argument stěžovatele, že by samotné průtahy v řízení, pokud by k nim v dané věci došlo, zakládaly důvod pro zrušení rozhodnutí, které bylo po průtazích vydáno. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že pokud ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem kasačního nálezu (např. nález sp. zn. III. ÚS 70/97, N 96/8 SbNU 375; usnesení sp. zn. III. ÚS 355/97, U 16/9 SbNU 445; nález sp. zn. IV. ÚS 628/03, N 128/34 SbNU 301). Stěžovatel ostatně nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo porušení hmotných ústavních práv, která by byla způsobena průtahy v řízení nebo s těmito průtahy bezprostředně souvisela, ani netvrdí.

20. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

21. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru