Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 292/11 #1Usnesení ÚS ze dne 23.02.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Praha
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 6
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPromlčení
Zástavní právo
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.292.11.1
Datum podání31.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 151d, § 100


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 292/11 ze dne 23. 2. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 21 Cdo 4732/2009-348 ze dne 9. 11. 2010, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62Co 266/2007-319 ze dne 29. 4. 2009 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 5 C 33/2001 ze dne 6. 5. 2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která po doplnění i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to práva uvedená v čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 95 odst. 1, čl. 96 Ústavy ČR (dále jen "Ústava").

Z ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že dne 6. 5. 2005 byl vydán Obvodním soudem pro Prahu 6 (dále jen "soud prvního stupně") č. j. 5 C 33/2001 rozsudek, jehož výrokem II. byla zamítnuta žaloba, aby soud určil, že ve vztahu mezi žalobci (žalobcem 1 je stěžovatel) a 2. žalovaným (Českou konsolidační agenturou) zástavní právo pro pohledávku ve výši 6.000.000,- Kč s přísl. na nemovitosti - objektu k bydlení č. p. 1592 zapsané na LV č. 3548 na pozemku p. č. 2007/3 v k. ú. Dejvice, vzniklé na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k věci č. 1/92 ze dne 17. 11. 1992 uzavřené mezi žalovaným č. 1 (TJ Spartak Dejvice) a Českou spořitelnou, a.s., nevázne. Zástavní právo, jehož neexistence byla předmětem řízení, bylo sjednáno smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne 17. 11. 1992, která byla uzavřena mezi Českou spořitelnou, a.s., závod zvláštních provozů Praha 3, Olšanská 1a, a tehdejší 1. žalovaným - TJ Spartakem Dejvice. Smlouva byla registrována státním notářstvím dne 18. 11. 1992. Zástavní právo mělo sloužit k zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy ze dne 16. 11. 1992 ve výši 6.000.000,- Kč.

Dne 29. 4. 2009 vydal Městský soud v Praze č. j. 62 Co 266/2007-319 rozsudek, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 4. 2007, v napadených výrocích potvrzen v tom znění, že žaloba o určení, že ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovanou nevázne zástavní právo pro pohledávku ve výši 6.000.000,- Kč s přísl. na nemovitosti - objektu k bydlení č. p. 1592, zapsaném na LV č. 3548, na pozemku p. č. 2007/3 v k. ú. Dejvice, vzniklé na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k věci 1/92 ze dne 17. 11. 1992 uzavřené mezi 1. žalovaným a Českou spořitelnou, a.s., se zamítá. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR č. j. 21 Cdo 4732/2009-348 ze dne 9. 11. 2010 odmítnuto.

Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí se závěry obecných soudů, které dospěly k závěru, že zástavní smlouva, jejíž neexistence se stěžovatel domáhá, byla zřízena v dobré víře a tedy platně. Dle stěžovatele totiž uzavřel zástavní smlouvu subjekt bez právní subjektivity a tato smlouva je tak absolutně neplatná. Tuto smlouvu navíc podepsaly osoby, které k tomu neměly oprávnění. Zástavní věřitel dle stěžovatele nejednal v dobré víře, jelikož nevěnoval dostatečnou péči ověřování, zda je zástavce oprávněn předmětné nemovitosti zastavit. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěry obecných soudů, že k promlčení zástavního práva nedošlo. Dle stěžovatele naopak byla pohledávka zajištěná zástavním právem promlčena a zástavní právo již nelze vykonat, což by mělo mít za následek určení, že zástavní právo na předmětných nemovitostech nevázne. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že stěžovatel obecným soudům vytýká nesprávné právní posouzení dané věci.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů. Pokračuje dále v polemice s obecnými soudy, kdy opakuje tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy podrobně vypořádaly. Stěžovatel nesouhlasí zejména s právním posouzením otázky platnosti zástavní smlouvy, promlčení zástavního práva a dobré víry zástavního věřitele. Ke stěžovatelovým námitkám je však nutné podotknout, že otázka interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší přezkoumávat obecnými soudy provedený výklad podústavního práva.

Dle Ústavního soudu se obecné soudy návrhy stěžovatele řádně a zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly a své právní závěry řádně a srozumitelně odůvodnily, tj. uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatele například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Pochybení tohoto charakteru však v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil.

Právní závěry, které ve věci rozhodující soudy učinily, nelze považovat za protiústavní. Dle Ústavního soudu nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení jiných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky. Pouhá skutečnost, že obecné soudy vyslovily závěr, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, není sama o sobě způsobilá posunout stížnostní návrh do ústavněprávní roviny.

Ústavnímu soudu s ohledem na výše naznačené proto nezbylo, než ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru