Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 292/06Usnesení ÚS ze dne 29.11.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkTrestný čin
Zavinění
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.292.06
Datum podání12.05.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 256, § 4


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 292/06 ze dne 29. 11. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. L., zastoupeného JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou se sídlem Praha 9 - Klánovice, Boušova 792, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2006, č. j. 5 Tdo 18/2006-1260, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2005, č. j. 9 To 313/2005-1232, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 3. 2005, č. j. 1 T 51/2004-1169, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 5. 2006 aiv ostatním splňovala formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z obsahu spisu Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 1 T 51/2004, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Okresní soud v Kladně uznal rozsudkem ze dne 17. 3. 2005, č. j. 1 T 51/2004-1169, stěžovatele vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) a odst. 3 trestního zákona, ve znění novely zákonem č. 265/2001 Sb., a trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu a vyrovnání podle § 126 trestního zákona. Odsoudil ho za to podle § 256 odst. 3 trestního zákona za použití § 35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou a půl roku. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 8. 2005, č. j. 9 To 313/2005-1232, tak, že toto odvolání zamítl. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud je usnesením ze dne 8. 2. 2006, č. j. 5 Tdo 18/2006-1260, odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Rozhodnutí soudů obou stupňů i soudu dovolacího napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Má za to, že soudy pochybily, když se při dokazování zaměřily pouze k prokázání jeho viny, aniž by vzaly v úvahu, zda v dosud zjištěném skutkovém stavu neexistují důvodné pochybnosti o jeho nevině, případně, zda uvedený skutek je vůbec trestným činem. Dle jeho názoru se soudy nevypořádaly s tím, zda stěžovatel zmocnil P. Š. k odvozu a prodeji majetku společnosti Mobila s.r.o., tedy zda naplnil subjektivní stránku trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr.zák. Má za to, že je nutno se zabývat i tím, že ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně není vyjádřen podíl škody způsobené prostřednictvím P. Š., resp. dalších osob a soud neuvedl, zda P. Š. byl za své jednání trestně odpovědný či nikoli. Soudy neprokázaly u P. Š., jakožto i u ostatních osob, prostřednictvím kterých měl stěžovatel údajně trestnou činnost páchat, splnění podmínek "živého nástroje". Bylo nutno se zabývat i námitkou stěžovatele, dle které byl obchodní podíl společnosti Mobila převeden z osoby stěžovatele na osobu vystupující pod jménem R. J., neboť ode dne účinnosti smlouvy o převodu obchodního podílu stěžovatel nemohl být pachatelem trestného činu dle § 256 trestního zákona, když dlužníkem byla osoba R. J.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Okresní soud v Kladně zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Krajský soud v Praze uvedl, že námitky stěžovatele jsou opakováním jeho obhajoby uplatněné v odvolání a soud k nim zaujal stanovisko vyjádřené ve svém usnesení. Nejvyšší soud konstatoval, že svým rozhodnutím, na něž pro stručnost odkázal, nijak nezasáhl do základních práv stěžovatele. Vyjádření účastníků neobsahují žádné skutečnosti, k nimž by Ústavní soud při svém rozhodování přihlížel, a pro něž by bylo nutno je zaslat stěžovateli k replice.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Do rozhodovací pravomoci obecných soudů je oprávněn zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

V projednávaném případě Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v řízení před obecnými soudy, zejména pak v odůvodnění svého odvolání a dovolání. Vyslovuje nesouhlas se způsobem, jak se s těmito argumenty odvolací i dovolací soud vypořádaly. Jeho námitky směřují proti hodnocení důkazů, zjištěnému skutkovému stavu a jeho právnímu posouzení.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout, za jakých podmínek může přistoupit k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy.

Ústavní soud má za to, že z hlediska celkového zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů nelze obecným soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do stěžovatelových základních práv. Zejména odvolací soud se zabýval námitkami, jimiž stěžovatel zpochybňoval zjištěný skutkový stav a použitou právní kvalifikaci, přičemž důvody, proč tyto námitky z hlediska celkového hodnocení důkazů neakceptoval, jasně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí. S jeho závěry se plně ztotožnil i soud dovolací, který se opětovně k jednotlivým námitkám stěžovatele vyjádřil a shledal je zjevně neopodstatněnými. Závěry, k nimž obecné soudy po zhodnocení důkazů dospěly, považuje Ústavní soud za logické a ucelené v takové míře, která umožňuje učinit závěr o stěžovatelově vině.

To platí i stran užité právní kvalifikace jednání stěžovatele jako trestných činů poškození věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona, ve znění zákona č. 256/2001 Sb., a porušení povinnosti v řízení o konkursu a vyrovnání podle § 126 trestního zákona. Stěžovatel v této souvislosti tvrdí, že nemůže být odpovědný za jednání P. Š., který odvezl a prodal část majetku společnosti Mobila, s.r.o., protože ho k takovému jednání nezmocnil. Ze skutkových zjištění ovšem vyplývá, že jej na základě plných mocí ze dne 6. 7. 1998 a 8. 8. 1998 ke všem úkonům ohledně této společnosti zmocnil. Naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu lze dovodit jednak z jeho jednání, k němuž došlo i za přítomnosti P. Š. předtím, než byl vzat v jiné věci do vazby, kdy sám odvážel a rozprodával majetek společnosti, ačkoli věděl, že tato společnost dluží bance na základě smlouvy o úvěru částku 13.000.000,-Kč, a na zajištění tohoto úvěru byla uzavřena zástavní smlouva a smlouva o budoucí smlouvě kupní na stroje a technologii, a jednak z jeho chování po propuštění z vazby. Pokud by s odvážením a rozprodáváním věcí prostřednictvím P. Š. v době, kdy byl ve vazbě, nesouhlasil a považoval by to za překročení daného zmocnění, jistě by po propuštění z vazby svůj nesouhlas s jeho konáním oznámil přinejmenším osobám, s nimiž Š. jednal, což však žádným způsobem neučinil.

Vzhledem k uvedenému nelze přisvědčit ani další námitce stěžovatele, že ve skutkové větě není vyjádřen podíl škody způsobené přímo stěžovatelem a podíl škody způsobené P. Š. Ze skutkové věty totiž jednoznačně vyplývá, že stěžovatel se trestného činu dopustil zčásti sám a zčásti prostřednictvím dalších osob realizujících jeho pokyny. Je tak jediným pachatelem odpovědným za způsobenou škodu.

Za důvodnou nelze považovat ani námitku, že nemůže být pachatelem trestného činu dle § 256 trestního zákona, neboť dlužníkem byla jiná osoba, na kterou převedl svůj obchodní podíl ve společnosti. Ze skutkových zjištění soudu je totiž zřejmé, že stěžovatel spáchal trestný čin ještě před převodem obchodního podílu na osobu, vystupující pod jménem R. J.

Z výše uvedených důvodů nelze v postupu obecných soudů spatřovat projev libovůle, jak naznačuje stěžovatel. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, co něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 29. listopadu 2006

Stanislav Balík, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru