Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 292/01Usnesení ÚS ze dne 10.12.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.292.01
Datum podání15.05.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.3, čl. 36 odst.1

87/1991 Sb., § 3 odst.4, § 6 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 292/01 ze dne 10. 12. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti M. F., zastoupené JUDr. L. Z., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1930/2000, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 8 Co 942/2000, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. 5 C 705/99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 5. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1930/2000, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 8 Co 942/2000, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. 5 C 705/99, jimiž byla pravomocně zamítnuta její žaloba, kterou se ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu domáhala určení, že vlastníkem nemovitostí specifikovaných ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně byl ke dni svého úmrtí J. S. Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy rozhodovaly zavádějícím způsobem, když tvrdí, že stěžovatelka se snaží vyhnout dopadu zákona č. 87/1991 Sb, o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o mimosoudních rehabilitacích), a na oporu svého tvrzení odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 403/98 a IV. ÚS 100/98, ve kterých Ústavní soud vyslovil právní větu, že když došlo k zabrání majetku státem bez právního důvodu, stěžovatelce nebrání nic tomu, aby se svého nároku domáhala žalobou opírající se o obecné předpisy občanskoprávní. Stěžovatelka je totiž podle závěti ze dne 12. 1. 1974, která je konstatována a vedena v dědickém řízení bývalého státního notářství v Jindřichově Hradci, čj. 2 D 276/80, jedinou dědičkou po J. S. Hmotné právo stanoví okamžik nabytí dědictví. Tímto okamžikem je podle názoru stěžovatelky smrt zůstavitele (§ 460 občanského zákoníku). Proto se stěžovatelka domáhala u obecných soudů určení, že ten, kdo jí závětí majetek odkázal (tj. J. S.), byl ku dni svého úmrtí vlastníkem předmětných nemovitostí.

Stěžovatelka namítala, že napadenými rozsudky byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"), čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení a spis Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 5 C 705/99.

Jak vyplývá z přiloženého spisového materiálu, obecné soudy v rozhodnutích napadených ústavní stížností setrvaly na právním názoru, že pokud se stěžovatelka domáhá určení, že její právní předchůdce byl ke dni smrti vlastníkem nemovitostí s odůvodněním, že je stát převzal bez právního důvodu a přitom v jiném uzavřeném restitučním řízení uplatnila nárok na vydání nemovitostí podle zákona o mimosoudních rehabilitacích z důvodu podle § 6 odst. 1 písm. d) a § 6 odst. 2 citovaného zákona, a o tomto jejím nároku bylo rozhodnuto, pak nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože připuštění existence naléhavého právního zájmu stěžovatelky by v podstatě vedlo k obcházení restitučního zákona.

Nejvyšší soud České republiky ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 14. 3. 2002 považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a uvádí, že pro výsledek řízení stěžovatelky před obecnými soudy po jejím neúspěchu v restitučním řízení pod sp. zn. 6 C 687/91 Okresního soudu v Jindřichově Hradci mělo zásadní vliv posouzení dvou základních právních otázek:

1. Bylo třeba posoudit, zda řízení o určovací žalobě, v němž je nyní výsledek napadán ústavní stížností, nebrání překážka rozsouzené věci pod citovanou spisovou značkou 6 C 687/91; v tomto směru jak soud prvního, tak i soud druhého stupně, jakož i dovolací soud, se shodly v tom, že taková procesní překážka projednání určovací žaloby nebrání a že tedy stěžovatelka má právo na soudní ochranu, které jí bylo i poskytnuto,

2. Posouzení druhé právní otázky, zda totiž stěžovatelka má naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není [srov. § 80 písm. c) občanského soudního řádu], však opodstatněnosti ústavní stížnosti nesvědčí. Podle zatím nezpochybněných závěrů právní nauky i soudní a právní praxe není naléhavý právní zájem k určovací žalobě dán tehdy, kdy lze žalovat na plnění, tj. v daném případě, kdy stěžovatelka mohla žalovat na vydání předmětu sporu tvořících nemovitostí. To stěžovatelka již učinila v restitučním sporu pod sp. zn. 6 C 687/91 Okresního soudu v Jindřichově Hradci, kde uplatnila svůj nárok na vydání nemovitostí podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, které jsou totožné s nemovitostmi v ústavní stížností napadené věci. Byl přitom uplatněn jak restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. d) zákona o mimosoudních rehabilitacích, tak restituční důvod podle § 6 písm. 2 téhož zákona, tj. převzetí věci státem bez právního důvodu. Za této situace, když tu pro různost účastníků řízení nebyla založena překážka věci rozsouzené, nezbylo ovšem, než - po hmotně právní stránce - dospět k závěru, že v tomto případě, který není plně srovnatelný s případy, citovanými stěžovatelkou, kde se poukazuje na nálezy Ústavního soudu, nelze stěžovatelce uplatněné právo z důvodů uvedených jak v rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i v rozhodnutí odvolacího soudu, a nakonec i v rozhodnutí soudu dovolacího, přiznat.

Další účastníci řízení, a to Krajský soud v Českých Budějovicích a Okresní soud v Jindřichově Hradci, jakož i vedlejší účastník řízení Okresní úřad v Jindřichově Hradci, ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti odkázali na odůvodnění napadených rozhodnutí s tím, že ústavní stížnost považují za nedůvodnou.

Poté, co se Ústavní soud seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatelky, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci.

Ústavní soud předesílá, že již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Uvedené se plně vztahuje na oprávnění Ústavního soudu zasahovat do rozhodnutí obecného soudu ohledně jeho závěrů, zda na žalobou uplatněném určení byl či nebyl prokázán naléhavý právní zájem.

V dané věci soudy přezkoumaly stěžovatelkou uplatněný nárok z hlediska splnění podmínky úspěšného uplatnění určovací žaloby, tedy zda je na požadovaném určení dán naléhavý právní zájem. Z obsahu připojeného spisu i z odůvodnění napadených rozsudků, jak je shora stručně uvedeno, je však zřejmé, že soudy se otázkou naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví podrobně zabývaly se závěrem, který se pak promítl do napadených rozsudků. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplývá, proč nebylo návrhu vyhověno, přičemž jak je uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu v Brně, restituční legislativa je výrazem zákonodárcovy vůle přispět ke zmírnění křivd, k nimž došlo v rozhodném období, tedy v letech 1948 - 1989. Tyto předpisy, včetně zákona o mimosoudních rehabilitacích, ovšem nevycházely z pojetí prohlášení neplatnosti rozhodnutí, aktů a úkonů určitého druhu, nýbrž obsahují speciální postup, který je od účinnosti tohoto zákona při uplatňování příslušného nároku nutno použít. Pokud se tedy stěžovatelka domáhá určení, že její právní předchůdce byl ke dni smrti vlastníkem nemovitosti s odůvodněním, že je stát převzal bez právního důvodu, pak jde o situaci, kterou je nutno podřadit pod ustanovení § 6 odst. 2 ve spojitosti s § 3 odst. 4 písm. a) zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Podstatou ústavní stížnosti tak zůstává polemika se závěry obecných soudů, kdy stěžovatelka převážně opakuje argumenty týkající se věcné stránky věci, uplatněné jak v řízení vedeném u obecných soudů, tak i před Ústavním soudem, a se kterými se soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly, tzn. že v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Z pouhé skutečnosti, že stěžovatelka s jejich závěry nesouhlasí, nelze dovozovat porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl 90 Ústavy, zaručující právo na spravedlivý proces, neboť obsah tohoto práva nelze vykládat tak, jako by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí, odpovídající jeho právnímu názoru. Pokud jde o čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny, Ústavní soud odkazuje na svoji konstantní judikaturu, z níž plyne, že jde-li o ochranu ústavně zaručeného práva vlastnit a užívat majetek, musí jít o vlastnictví již konstituované, nikoliv pouze o tvrzený nárok na ně.

Pokud stěžovatelka poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 403/98 a IV. ÚS 100/98, Ústavní soud konstatuje, že tato rozhodnutí se dotýkají zvláštní kategorie případů své době poplatného, svévolně uplatňovaného, ustanovení § 453 odst. 2 občanského zákoníku, které se týkalo věcí opuštěných nebo skrytých a stanovilo určitá pravidla, jejichž nedodržení vedlo k tomu, že k přechodu vlastnictví věci na stát nemohlo dojít a týkalo se zabrání věci bez právního důvodu. To však není případ stěžovatelky a proto uvedená rozhodnutí nelze v dané věci aplikovat.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti z důvodu zjevné neopodstatněnosti [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], nezabýval se Ústavní soud otázkou odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť návrh na odložení vykonatelnosti má akcesorickou povahu a sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2002

Vojtěch Cepl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru