Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2913/16 #1Usnesení ÚS ze dne 11.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na příst... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
doručování/náhradní doručení
Zastoupení
lhůta
doručování/fikce doručení
Datové schránky
sociální zabezpečení
důchod/invalidní
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.2913.16.1
Datum podání30.08.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 102, § 106


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2913/16 ze dne 11. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Krákorové, zastoupené Mgr. Zuzanou Doubravovou, advokátkou se sídlem Zahradní 878, Sedlčany, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2016, č. j. 3 Ads 117/2016-14, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a hlavy čtvrté Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a z ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se podává, že Česká správa sociálního zabezpečení zamítla žádost stěžovatelky o přiznání plného invalidního důchodu. Toto její rozhodnutí stěžovatelka napadla žalobou; rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2016, č. j. 43 Ad 25/2014-80, ovšem byla tato žaloba zamítnuta. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, ta však byla odmítnuta jako opožděná ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu. Z obsahu spisu krajského soudu totiž Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka byla v době vydání napadeného rozsudku krajského soudu zastoupena ustanovenou advokátkou, a proto byl napadený rozsudek zaslán stěžovatelce prostřednictvím této zástupkyně do datové schránky. Z doručenky, založené ve spise krajského soudu, přitom vyplývá, že tento rozsudek byl do datové schránky právní zástupkyně stěžovatelky dodán v úterý 10. 5. 2016. Téhož dne se právní zástupkyně stěžovatelky do datové schránky přihlásila a tím došlo k jeho doručení, přičemž doručení do datové schránky mělo stejné právní účinky jako doručení do vlastních rukou. Z razítka provozovatele poštovních služeb vyznačeného na obálce, v níž byla kasační stížnost podána, vyplývá, že tato byla stěžovatelkou předána k poštovní přepravě dne 26. 5. 2016. Za shora popsaného skutkového stavu věci je proto podle Nejvyššího správního soudu zřejmé, že dnem, kdy nastala skutečnost určující počátek lhůty pro podání kasační stížnosti, bylo úterý 10. 5. 2016. Dnem následujícím počala běžet dvoutýdenní lhůta pro podání kasační stížnosti. Konec této dvoutýdenní lhůty pak připadl na úterý 24. 5. 2016. Tento den byl posledním dnem pro včasné podání kasační stížnosti. Nejpozději tohoto dne by tedy musela být kasační stížnost podána u soudu nebo alespoň předána k poštovní přepravě. Kasační stížnost však byla stěžovatelkou podána k poštovní přepravě až dne 26. 5. 2016 a byla tedy podána opožděně. Nejvyšší správní soud při tomto svém rozhodování zohlednil i právní názor vyslovený Ústavním soudem v nálezu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 2637/08 (N 107/53 SbNU 349), reagujícím na problematiku fikce doručení rozhodnutí, proti němuž je přípustná kasační stížnost. Ústavní soud v citovaném nálezu zdůraznil nutnost, aby Nejvyšší správní soud posuzoval zachování lhůty k podání kasační stížnosti zvlášť pečlivě, bylo-li kasační stížností napadené rozhodnutí doručeno stěžovatelům fikcí. Nejvyšší správní soud však uzavřel, že v právě posuzovaném případě k doručení fikcí nedošlo (srovnej shora), a proto daný nález na projednávanou věc aplikovat nelze.

3. Stěžovatelka namítá, že jí bylo ustanovenou právní zástupkyní ve věci kasační stížnosti opakovaně sděleno, že její právní zastoupení vydáním rozhodnutí krajského soudu končí a že tedy v uvedeném případě v řízení před Nejvyšším správním soudem již dále nepokračuje. Ustanovená právní zástupkyně stěžovatelce bezprostředně po doručení napadeného rozsudku toto rozhodnutí přeposlala. Jako osoba bez potřebného právního vzdělání ale dospěla stěžovatelka za uvedených okolností zcela oprávněně k závěru, že lhůta pro podání kasační stížnosti běží ode dne doručení předmětného rozhodnutí do jejích rukou (k tomu došlo dne 12. 5. 2016), nikoliv tedy do rukou ustanovené právní zástupkyně. Stěžovatelka v této souvislosti také poukazuje na právní názor vyslovený Ústavním soudem v již citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 2637/08. Přestože se v této věci Ústavní soud zabýval problematikou náhradního doručování fyzickým osobám, což není případ stěžovatelky, stěžovatelka se přesto domnívá, že je namístě vyslovený právní názor aplikovat i v jejím případě, neboť výsledek je v obou situacích totožný - fakticky totiž stěžovatelce nebylo předmětné rozhodnutí doručeno v deklarovaném termínu, od kterého je počítána lhůta pro podání kasační stížností.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. Smyslem lhůt v právu je totiž zejména snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv a omezení stavu právní nejistoty v právních vztazích [srov. k tomu přiměřeně odst. 36 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012 (N 174/67

SbNU 115; 369/2012 Sb.)]. Z toho důvodu musí být i eventuální připuštění výjimky ze zákonem stanovené lhůty umožněno jen velmi výjimečně. Proto i úvahy Ústavního soudu o možné výjimce ze lhůty pro podání kasační stížnosti ve shora citovaném nálezu jsou formulovány nepřímo a jsou vázány pouze na náhradní doručení s tím, že stěžovatel má mít v souladu se zákonem možnost tvrdit a prokázat, že se v místě doručení v době doručení nenacházel. Ani jedna z těchto podmínek v dané věci však splněna není, což ostatně stěžovatelka ani netvrdí. Za dané situace proto Nejvyšší správní soud postupoval správně, když zvolil restriktivní výklad a kasační stížnost jako opožděně podanou odmítl.

7. Ústavní soud uzavírá, že napadeným usnesením nebyla porušena základní práva stěžovatelky. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. ledna 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru