Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2911/17 #1Usnesení ÚS ze dne 17.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
POLICIE - Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování - Odbor hospodářské kriminality, 1. oddělení
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastn... více
Věcný rejstříkodůvodnění
nemovitost
přípravné řízení
Trestní řízení
vlastnické právo/omezení
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.2911.17.1
Datum podání15.09.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1 odst.1, #1 čl. 1 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 79f, § 79d, § 79a, § 134 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2911/17 ze dne 17. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Martina Grubnera, zastoupeného JUDr. Martinem Čížkem, advokátem se sídlem Petýrkova 1959/11, Praha 11, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2017, sp. zn. 44 To 306/2017, a proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 1. oddělení ze dne 12. 6. 2017, sp. zn. KRPA-126522-2424/TČ-2012-000091-SE, za účasti Městského soudu v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 1. Oddělení, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 1. Oddělení (dále jen "policejní orgán"), neboť má za to, že těmito orgány byla uplatňována státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a byly mu ukládány povinnosti v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a došlo i k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel uvádí, že napadeným usnesením Policie ČR ze dne 12. 6. 2017 byla zamítnuta jeho žádost o umožnění nakládání s nemovitostmi v jeho vlastnictví, které byly policejním orgánem zajištěny jako náhradní hodnota. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla shora označeným usnesením městského soudu zamítnuta s odkazem na ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími bylo postupováno v rozporu s ústavními principy, když byla rozhodnutí o zajištění náhradní hodnoty vydána a ponechána v platnosti, aniž by k tomu byly splněny zákonné podmínky, přičemž omezení vlastnického práva stěžovatele trvá již nepřiměřeně dlouho.

3. Dále namítá, že se městský soud odmítl zabývat jeho námitkami jen proto, že stěžovatel v podané stížnosti vycházel z těch ustanovení trestního řádu, která byla novelizována. Stěžovatel sice přiznává, že do své argumentace nepromítl novelizované znění trestního řádu, je však přesvědčen, že novelizací provedená změna trestního řádu ve vztahu k uplatněným námitkám nezbavuje soud povinnosti se s jejich podstatou řádně vypořádat.

4. Stěžovatel tvrdí, že zajištění nemovitostí trvá příliš dlouho a tato doba již přesáhla ústavně přípustnou dobu omezení vlastnického práva prostřednictvím tohoto právního institutu, přičemž analogicky odkazuje na dovolenou dobu trvání vazby. Je si vědom, že zákonná úprava blíže nespecifikuje dobu, po kterou může trvat zajištění nemovitosti jako náhradní hodnoty, ale zásadně je potřeba přiměřenost délky omezení vlastnického práva posuzovat podobně jako u lhůt, které zákon stanoví pro omezení osobní svobody. Stěžovatel na svoji situaci a uvedenou logiku analogicky aplikuje ustanovení § 72a odst. 1 tr. ř., podle kterého by na přípravné řízení měl připadat 1 rok. V takovém případě však byla již téměř dvojnásobně přesáhnuta doba ústavně přípustného omezení vlastnického práva, kdy zajištění předmětných nemovitostí trvá déle než 20 měsíců. Toto výrazné překročení lhůty bylo přitom rozhodnutím policejního orgánu i městským soudem de facto aprobováno s konstatováním, že se nejedná o natolik výrazné překročení této lhůty, aby to opodstatňovalo vyhovění žádosti stěžovatele o zrušení zajištění nemovitostí. Městský soud se rovněž neztotožnil s právní argumentací stěžovatele, kterou vztahuje zákonné lhůty pro trvání vazby v přípravném řízení analogicky i na omezení vlastnického práva při zajištění náhradní hodnoty. Podle názoru městského soudu je totiž zásah do osobní svobody v podobě uvalení vazby na osobu podezřelou mnohem výraznějším zásahem do ústavně garantovaných práv, než tomu je u omezení vlastnického práva v případě zajištění nemovitostí v rámci přípravného řízení. K tomu však stěžovatel namítá, že i omezení vlastnických práv bezpochyby představuje výrazný zásah do ústavních práv, a je z jeho pohledu velice diskutabilní, o jak více "významný" zásah se v porovnání s vazbou jedná, když oba mají povahu zajišťovací, zatímní a nepředstavují konečné rozhodnutí ve věci.

5. Další okruh stěžovatelových námitek se týká zpochybnění naplnění základních předpokladů pro použití institutu náhradního zajištění ve smyslu ustanovení § 79g tr. ř., neboť orgány činné v trestním řízení neprokázaly, že nebylo možné postupovat podle ustanovení § 79a až 79f tr. ř., tedy nebylo možné zajistit nástroje a výnosy z trestné činnosti. Jen v takovém případě je totiž přípustné přistoupit k zajištění náhradní majetkové hodnoty podle ustanovení § 79g tr. ř. V odůvodnění všech tří usnesení, kterými byly postupně jako náhradní hodnota zajištěny nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele, naprosto absentuje odůvodnění, že by na straně stěžovatele existovaly jakékoliv majetkové hodnoty, které byly určeny ke spáchání údajné trestné činnosti, nebo které snad měly být ke spáchání užity, či měly být výnosem z této tvrzené trestné činnosti. Policejní orgán v usneseních o zajištění nemovitostí argumentoval toliko výší způsobené škody, avšak podle stěžovatele je výše této škody ve vztahu k použitelnosti institutu náhradního zajištění naprosto irelevantní. Argumentace městského soudu, že se dosud nepodařilo přesně specifikovat a dohledat konkrétní výnos trestné činnosti, a proto je na místě zajistit z majetku stěžovatele jeho ekvivalent, nemůže obstát. V daném případě se navíc policejnímu orgánu vůbec nepodařilo prokázat, že by se stěžovatel jako údajný pachatel na výnosech z údajné trestné činnosti jakkoliv podílel.

6. Ústavní soud nejprve konstatuje, že majetkové hodnoty zajišťované podle ustanovení § 79a a násl. tr. ř. představují majetek ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a zajištění samotné je bezpochyby opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. V tomto bodě je tedy třeba dát stěžovateli za pravdu. Na druhou stranu je však nutné si uvědomit, že se jedná o opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy. Tento zajišťovací prostředek totiž svojí povahou spadá pod čl. 1 odst. 2 Dodatkového protokolu Úmluvy, neboť se jedná pouze o opatření vztahující se k omezení "užívání majetku".

7. Ústavní soud i nyní opakuje, že při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v ustanovení § 79a a násl. tr. ř. vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, trestné činnosti, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, nýbrž omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Při splnění požadavků kladených na zajištění majetkových hodnot z pohledu ústavního práva (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 3662/14, všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná z http://nalus.usoud.cz) přitom není věcí Ústavního soudu posouzení vlastních podmínek pro vydání rozhodnutí o zajištění a není příslušný k přezkumu takového rozhodnutí, neboť by tím mohl předjímat výsledek dosud neskončeného trestního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 105/07 ze dne 9. 10. 2007).

8. Zajištění lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, případně jsou výnosem z trestné činnosti. Současně lze v případech, kdy nelze zajistit věc, která je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti, zajistit náhradní hodnotu. V nyní projednávané věci stěžovatele byly předmětné nemovitosti zajištěny právě jako náhradní hodnota podle ustanovení § 79g tr. ř. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jež jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Jinými slovy, je přirozené, že rozhodování o zajištění nemůže spočívat na principu jistoty bez důvodných pochybností, jak tomu má být u rozhodnutí meritorních. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů totiž přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti a nikoliv jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat.

9. Tyto principy ve prospěch důvodnosti nyní projednávané ústavní stížností nesvědčí. Z obsahu napadeného rozhodnutí městského soudu i předchozího usnesení Policie ČR se totiž podává, že rozhodnutí o zajištění bylo vydáno na základě zákona, příslušným orgánem a není ani projevem svévole. Pokud se orgánům činným v trestním řízení v této fázi přípravného řízení nepodařilo zajistit výnosy z trestné činnosti, lze zajistit jinou majetkovou hodnotu. Pro tento postup není nutné, jak stěžovatel namítá, plně prokázat, že nějaké výnosy z trestné činnosti vůbec existují, neboť takový postup by sám o sobě popíral smysl a účel přípravného řízení, kdy orgány činné v trestním řízení vycházejí jen z určitých indicií a domněnek a kdy v této fázi řízení nemohou mít naprostou jistotu o samotném spáchání trestného činu, a tedy i výnosech z trestné činnosti. Současně je nutné konstatovat, že argumenty podporující trvání zajištění vymezené na počátku trestního řízení jsou podporovány vývojem a směřováním celé trestní kauzy.

10. Jestliže stěžovatel ohledně délky trvání zajištění odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 3074/08, je nutné uvést následující. Ústavní soud zde ve vztahu k délce trvání zajištění uvádí, že "o zásah do ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod šlo až tehdy, nebyla-li by splněna podmínka, že zajištění náhradní hodnoty musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu, kdy je zajištění náhradní hodnoty vzhledem k dosažení účelu trestního řízení nutné. Jinými slovy, časové omezení užívání předmětných peněžních prostředků a nemovitostí musí splňovat požadavek přiměřenosti. Pokud by k zásahu do vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásahy do vlastnického práva stěžovatelů garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Ačkoli zákon blíže tuto dobu nestanoví, je podle názoru Ústavního soudu v zásadě třeba přiměřenost délky omezení vlastnického práva posuzovat podobně ke lhůtám, které zákon stanoví pro omezení osobní svobody (srov. ust. § 71 odst. 8 a 9 tr. ř.). Pokud by orgány činné v trestním řízení výrazně překročily tyto lhůty, jednalo by se podle názoru Ústavního soudu již o neproporcionální a tedy neaprobovatelný zásah do vlastnického práva stěžovatelů a Ústavní soud by byl nucen konstatovat jeho porušení. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce". S těmito závěry Ústavní soud plně souhlasí, nelze z nich však dovozovat, jak nesprávně činí stěžovatel v nyní projednávané věci, že by délka trvání zajištění přesahující 20 měsíců měla být nutně považována za již neproporcionální zásah do majetkových práv stěžovatele. Dobu trvání zajištění je nutné posuzovat i v kontextu celé trestní kauzy, kde je nutné zohlednit, že orgány činné v trestním řízení nejsou nečinné, nedochází zde ke zbytečným průtahům a s ohledem na rozsáhlost trestné činnosti, kdy byl podle dosavadních zjištění český stát daňovými úniky zkrácen na dani ve výši přesahující 60 mil. Kč, je ospravedlnitelné, že orgány činné v trestním řízení přistoupily k zajištění náhradní majetkové hodnoty, kdy toto zajištění stále trvá. Stejné je možné uvést i ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 4 Tz 7/2013, na který stěžovatel ve své stížnosti rovněž odkazuje.

11. Ústavní soud proto nesdílí výhrady stěžovatele vůči postupu policejního orgánu a městského soudu. S ohledem na své postavení v této agendě by totiž Ústavní soud mohl napadená rozhodnutí zrušit jedině v situaci, když by taková rozhodnutí vykazovala rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 2888/12, a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V souzené věci má však Ústavní soud za to, že policejní orgán i městský soud srozumitelně objasnily, proč neshledaly důvod pro zrušení zajištění nemovitých věcí ve vlastnictví stěžovatele. Uvedené právní závěry lze z ústavněprávního hlediska plně akceptovat. Současně je nutno zdůraznit, že věc stěžovatele se nachází teprve ve fázi přípravného řízení a je tak na samém počátku. I s ohledem na tento časový průběh věci by bylo předčasné se jakkoliv vyjadřovat k oprávněnosti či vhodnosti zajištění předmětných nemovitostí jako náhradní hodnoty, kdy povinností orgánů činných v trestním řízení je činit veškeré kroky, které by případně mohly směřovat k uspokojení nároku poškozených, v daném případě k uspokojení nároku státu.

12. Stěžovateli nelze přisvědčit ani potud, že se některými jeho námitkami nezabýval s ohledem na stěžovatelem nezaznamenanou novelizaci trestního řádu. Jak totiž plyne z obsahu napadeného usnesení, městský soud se vypořádal s veškerou argumentací stěžovatele a pouze - zcela logicky - konstatoval, že nemůže polemizovat s těmi námitkami, vztahujícími se ke změněným zákonným ustanovením. To však v žádném případě neznamená, že by opomenul věcnou podstatu stěžovatelovy argumentace.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v projednávané věci nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než jeho ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

14. Za situace, kdy Ústavní soud rozhodl neprodleně o samotné ústavní stížnosti (podané dne 15. 9. 2017), nebylo nutno zabývat se samostatně žádostí stěžovatele o její přednostní projednání, neboť by to bylo zjevně nadbytečné.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru