Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 291/2000Nález ÚS ze dne 11.06.2002Nepoužitelnost a neúčinnost důkazu získaného nezákonným způsobem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/nezákonný
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 69/26 SbNU 207
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.291.2000
Datum vyhlášení03.07.2002
Datum podání11.05.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 89 odst.3, § 2 odst.6

293/1993 Sb.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 291/2000 ze dne 11. 6. 2002

N 69/26 SbNU 207

Nepoužitelnost a neúčinnost důkazu získaného nezákonným způsobem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě v právní věci navrhovatele

M. M., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu

v Ostravě ze dne 18. 2. 2000, čj. 5 To 51/2000-996, za účasti

Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2000, čj.

5 To 51/2000-996, se zrušuje.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla

dne 11. 5. 2000 aiv ostatním splňovala podmínky předepsané

zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel

v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě. Tvrdí, že

soud prvého stupně použil proti němu důkaz, jenž byl opatřen

nezákonným způsobem, a odvolací soud tuto procesní vadu řízení

nenapravil. Tím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na

soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis

Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 4 T 127/99, z něhož zjistil

následující:

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne

17. 11. 1999, čj. 4 T 127/99-930, uznán vinným trestným činem

krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního

zákona, trestným činem porušování domovní svobody podle § 238

odst. 1, odst. 2 trestního zákona a trestným činem poškozování

cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona. Za to byl odsouzen

k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti

měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Soud

dále rozhodl o náhradě škody poškozeným. Dle skutkové věty, která

je součástí výrokové části rozhodnutí, se stěžovatel dopouštěl

jednotlivých skutků, uvedených pod body 1 - 31 v časovém období od

1. 10. 1998 do 22. 3. 1999 v Karviné. Společně se spoluobžalovaným

D. K. násilným způsobem vnikali do sklepních prostorů obytných

domů, z nichž postupně odcizili jízdní kola a další věci

v celkové hodnotě 246.720,- Kč, a násilným jednáním na zařízení

způsobili škodu ve výši 14.805,- Kč. Soud prvého stupně dospěl

po zhodnocení všech provedených důkazů k závěru, že trestné

jednání bylo stěžovateli dostatečně prokázáno.

Stěžovatel se proti rozsudku Okresního soudu v Karviné

odvolal. Vytkl soudu prvého stupně, že ho odsoudil neprávem, neboť

mu neprokázal vinu. Připustil, že ho v některých svých výpovědích

usvědčovali spoluobžalovaní K. a S. Soud však pochybil tím, že

nehodnotil věrohodnost všech výpovědí. Stěžovatel poukázal na to,

že D. K. byl policisty fyzicky napaden a pod vlivem tohoto násilí

označil stěžovatele jako spolupachatele. Jeho výpověď nemůže být

dle přesvědčení stěžovatele použita, neboť byla pořízena

v souvislosti s nezákonným postupem ve vyšetřování K. V této

souvislosti stěžovatel tvrdí, že několik dní po vzetí do vazby byl

K. odvezen z věznice a policisté po něm požadovali, aby ukázal

místa, kde odcizoval kola. Dovolili mu hovořit s jeho rodiči

a měli mu přislíbit, že pokud bude spolupracovat, propustí ho

z vazby. Poté byl dne 24. 3. 1999 znovu vyslýchán, přiznal další

trestnou činnost a usvědčil stěžovatele. Později však tuto výpověď

odvolal. Rovněž výpověď spoluobžalovaného S. označil stěžovatel za

nevěrohodnou.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 2. 2000, čj. 5 To

51/2000-996, odvolání stěžovatele zamítl. V odůvodnění svého

rozhodnutí konstatoval, že soud prvého stupně učinil správná

skutková zjištění na základě důkazů provedených u hlavního líčení.

Vypořádal se i s námitkami, které byly uplatněny v odvolání.

Odvolací soud zdůraznil, že zmiňované násilí ze strany policistů

na obžalovaného K. nebylo prokázáno. K námitkám ve vztahu

k výpovědi K. z 24. 3. 1999 uvedl, že toho dne jmenovaný

nevypovídal. Jeho výslechu dne 19. 4. 1999, při němž se doznal

a usvědčil stěžovatele, byla přítomna obhájkyně. Upozornil na to,

že výpověď odvolal až 23. 8. 1999. Za přiléhavé označil

i hodnocení výpovědi obžalovaného S. Odvolací soud dospěl

k závěru, že se nalézací soud nedopustil žádného pochybení, a jeho

závěry o vině stěžovatele označil za správné.

Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou

ústavní stížností. Upozornil v ní na to, že po celou dobu

trestního řízení popíral spáchání trestných činů, za něž byl

odsouzen. Obecné soudy založily výrok o jeho vině na výpovědích

spoluobžalovaných D. K. a T. S. Namítá, že výpověď K. byla

pořízena v souvislosti s nezákonným postupem při vyšetřování.

Pracovníci kriminální policie ho odvezli na několik hodin

z věznice, měl se setkat s příbuznými a poté měl být pod slibem

propuštění z vazby přemlouván k tomu, aby stěžovatele usvědčil.

Tento úkon nebyl ve spise zaznamenán a obhájce nebyl o jeho konání

informován. Obžalovaný S., jenž ho původně usvědčoval z některých

skutků, rovněž změnil výpověď s odůvodněním, že tak vypovídal pod

vlivem slibů policistů, že bude propuštěn z vazby. Závěr

odvolacího soudu, jímž podpořil rozhodnutí nalézacího soudu,

považuje stěžovatel za nepřesvědčivý a nesprávný. Poukazuje dále

na to, že zjištění odvolacího soudu o zajištěné daktyloskopické

stopě nemá v provedeném dokazování oporu.

Ústavní soud vyzval dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu

Krajský soud v Ostravě a Krajské státní zastupitelství v Ostravě,

aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že vytýkaná

pochybení orgánů činných v trestním řízení se týkají především

spoluobžalovaného K. a stěžovatele jen odvozeně. Ze spisu

vyplývá, že K. popsal situaci tak, že dne 25. 3. 1999 (správně

24. 3. 1999) ho policisté zbili. V době vazby za ním přišli

s tím, že když se přizná, bude propuštěn z vazby. Pod tímto slibem

a ze strachu z bití se doznal. Když neuměl označit místa činu na

mapě, byl vyzvednut a při jízdě autem mu policisté ukázali domy,

kde byla kola odcizena. Netvrdil, že by na něho byl vyvíjen nějaký

nátlak v době, kdy se nacházel mimo věznici. Ovlivňování

příbuznými, aby se doznal k něčemu, co nespáchal, a z téhož

usvědčil stěžovatele, se nedá dost dobře předpokládat. Soud má za

to, že pobyt K. mimo věznici neměl žádný vliv na vývoj procesní

a důkazní situace u stěžovatele. Zvolený postup nepovažuje

za nezákonný. K vyzvednutí K. dal souhlas vyšetřovatel, a to

v době obvinění jen z některých útoků majetkového trestného činu.

Vytýkaný úkon byl proveden za účelem objasnění dalších útoků

v souladu s ust. § 158 odst. 2 trestního řádu, podle něhož je

vyšetřovatel a policejní orgán povinen učinit všechna potřebná

opatření k odhalení trestných činů a zjištění jejich pachatele.

Poukázal na to, že nezákonný nátlak na odsouzeného K., který měl

vést k jeho doznání a usvědčení stěžovatele, byl důkazně vyloučen.

Proto je přesvědčen, že ústavní stížnost je neopodstatněná,

a navrhuje její zamítnutí.

Krajské státní zastupitelství v Ostravě se svého postavení

vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti písemně vzdalo.

Ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatel zpochybňuje v ústavní stížnosti způsob, jakým

nalézací soud hodnotil provedené důkazy. Vzhledem k tomu považuje

odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jenž se s postupem soudu

prvého stupně ztotožnil, za nesprávné a nepřesvědčivé. Svou

povahou směřují námitky proti postupu obecných soudů, jímž mělo

být porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces dle článku

36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je

soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově

a právně objasňovat věci, patřící do pravomoci obecných soudů.

Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Na druhé straně je

však oprávněn a povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo

spravedlivé a zda jím nebyly porušeny stěžovatelovy základní práva

a svobody, zakotvené v Ústavě, Listině nebo mezinárodních

smlouvách dle čl. 10 Ústavy. O spravedlivosti řízení má vážné

pochybnosti.

Stěžovatel především tvrdí, že byl odsouzen na základě

výpovědi spoluobžalovaného D. K., učiněné před

vyšetřovatelem dne 19. 4. 1999. Namítá, že tento důkaz byl opatřen

nezákonným způsobem, neboť K. byl vyvezen z vazební věznice,

bylo mu umožněno setkat se s příbuznými a pod slibem propuštění

z vazby byl přemlouván, aby se doznal a usvědčil stěžovatele.

Ústavní soud, jenž je dle své ustálené judikatury vázán

petitem, nikoli obsahem ústavní stížnosti, se v této souvislosti

zaměřil na posouzení otázky, zda se obecné soudy ústavně

konformním způsobem vypořádaly při hodnocení výpovědi

spoluobžalovaného K. se všemi skutečnostmi, které dle tvrzení

stěžovatele zpochybňují zákonnost postupu orgánů činných

v přípravném řízení v souvislosti s pořízením tohoto klíčového

důkazu použitého proti němu. Lze souhlasit s názorem odvolacího

soudu, že vytýkaná pochybení se netýkají stěžovatele, ale

spoluobžalovaného. Nutno však vycházet z toho, že obecné soudy

založily výrok o vině stěžovatele právě na výpovědi K. ze dne 19.

4. 1999. Zhodnotily ji jako věrohodnou a nezabývaly se okolnostmi,

které zpochybňují zákonnost tohoto použitého důkazu.

Nutno vyjít z článku 8 odst. 2 Listiny, dle něhož nikdo

nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který

stanoví zákon. Procesní podmínky řízení vyjádřené příslušnou

právní úpravou a respektující citovaný článek Listiny, jsou

nepřekročitelnou hranicí, ve které se musí odehrávat trestní

proces. Prokázání viny obviněného je možné pouze na základě

nepochybně zjištěných skutečností a za použití procesních

prostředků, které trestní řád umožňuje použít. Důkaz získaný

nezákonným donucením je absolutně neúčinný a v trestním řízení jej

nelze použít (§ 89 odst. 3 trestního řádu). Z toho vyplývá, že

obecné soudy jsou povinny zabývat se všemi okolnostmi, které

zákonnost použitého důkazu zpochybňují. To platí o to více

v případě důkazu, jenž je pro posouzení viny podstatný

a nenahraditelný. Pokud v dané věci zjištěné skutečnosti

nasvědčovaly tomu, že klíčový důkaz, usvědčující stěžovatele, mohl

být opatřen nezákonným způsobem, bylo na obecných soudech, aby se

s takovou možností v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly a beze

všech pochyb ji vyloučily. Ústavní soud má za to, že soudy této

své povinnosti nedostály.

Z obsahu vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil,

že spoluobžalovaný K. při výslechu před vyšetřovatelem dne 23. 8.

1999 odvolal svou výpověď ze dne 19. 4. 1999, v níž se

k trestnému jednání částečně doznal a v níž v rozsahu doznání

usvědčoval stěžovatele. Vysvětlil, že tak vypovídal ve strachu

z chování policistů, kteří ho při zadržení dne 24. 3. 1999 na

Obvodním oddělení PČR Karviná - Mizerov zbili a nutili k doznání

a usvědčení stěžovatele. Musela být zavolána záchranná služba,

která ho odvezla na ošetření. Asi za 10 dnů ho stejní policisté

vyzvedli z vazby, jezdili s ním po Karviné a ukazovali mu místa

vloupání, v místě bydliště mu umožnili hovořit s matkou

a přítelkyní a poté ho odvezli na policejní oddělení, kde jim pod

slibem propuštění a ve strachu z bití vše podepsal. Po několika

dnech se doznal vyšetřovateli. K. na tomto tvrzení setrval i při

výslechu před soudem u hlavního líčení konaném dne 26. 10. 1999.

Soud prvého stupně nad rámec dokazování z přípravného řízení

k obhajobě K. vyslechl vyšetřovatele a policisty a dospěl

k závěru, že nezákonný postup policistů nebyl prokázán. Změněnou

výpověď K. zhodnotil jako účelovou s poukazem na lékařskou

zprávu, z níž nevyplynulo, kdo jej pobil, a dále s odkazem na

výpovědi policistů, kteří tvrdili, že měl být zbit den předtím

neznámými osobami. Tvrzení o "nezákonném výletu z vazby" soud

nehodnotil vůbec. Ani odvolací soud se nezabýval odvolacími

námitkami, když v tomto směru odkázal na hodnocení důkazů soudem

prvého stupně.

Ústavní soud se domnívá, že odkaz odvolacího soudu na

zhodnocení důkazní situace nalézacím soudem, je nedostatečný pro

odpovědné posouzení všech okolností důležitých pro zjištění stavu,

jenž doznání obžalovaného K. předcházel. S věrohodností tohoto

důkazu se dostatečným způsobem totiž nevypořádal ani soud prvého

stupně. Závěry, vyjádřené v odůvodnění jeho rozhodnutí tak nejsou

přesvědčivé. Ústavní soud proto nemůže s argumentací soudů obou

stupňů souhlasit.

Především nebylo řádně zdokumentováno, jakým způsobem a kdy

došlo ke zranění obžalovaného K. Ve spise se nacházejí úřední

záznam (č.l. 358) a protokol o výslechu obviněného (č.l. 450),

z nichž vyplývá, že jmenovaný byl předveden na Obvodní oddělení

PČR Karviná - Mizerov dne 24. 3. 1999 ve 14.15 hod. Na č.l. 363 se

nachází žádost vedoucího obvodního oddělení ze stejného dne

o provedení odborného lékařského vyšetření u osoby D. K.

V lékařské zprávě (č.l. 364) se konstatuje, že jmenovaný byl

ošetřen dne 24. 3. 1999 v 17.55 hod. a jako příčinu zranění uvedl,

že "byl dnes pobit". V 18.45 hod. převzal na Okresním úřadě

vyšetřování v Karviné opis sdělení obvinění (č.l. 422) a v 19.05

hod. bylo započato s jeho výslechem, který byl ukončen v 19.40

hod. (č.l. 452). V jeho úvodu uvedl, že byl před výslechem ošetřen

na chirurgickém oddělení Nemocnice Karviná - Ráj, a že je schopen

výslechu.

Ústavní soud má za to, že bez zjištění údajů o tom, kdy a kým

bylo obžalovanému K. způsobeno zranění, nelze vyloučit jeho verzi,

že byl zbit policisty. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na

judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž tam, kde

je osoba zadržena policií v dobrém zdravotním stavu a poté dojde

k jeho náhlému zhoršení v důsledku zranění, je na policii, aby

nezpochybnitelným způsobem vysvětlila, jak ke zranění došlo (viz

rozsudek ve věci Velikova proti Bulharsku, 18. 5. 2000). I když

tato právní věta byla Evropským soudem vyslovena v souvislosti se

smrtelným zraněním zadržené osoby, lze ji použít i jako měřítko

její relevance v souvislosti s každým zraněním, které vyjde najevo

po zadržení jednotlivce policií. Jak bylo zjištěno z odůvodnění

napadených rozhodnutí, nalézací soud se spokojil s tvrzením

policistů, že vůči obžalovanému K. násilí nepoužili, a jeho

obhajobě naopak neuvěřil. Přitom ze záznamů ve spise vyplývá, že

byl předveden na policejní oddělení a až po více než dvou hodinách

u něho bylo konstatováno zranění. Nalézací soud se nezabýval ani

rozporem mezi tvrzením policistů, že K. měl být zraněn, podle

svých vlastních slov, neznámými osobami den před zadržením,

a údajem v lékařské zprávě, podle níž K. tvrdí, že byl zbit až

v den zadržení. Tento soud věrohodným způsobem nevysvětlil, proč

se přiklonil k verzi o zranění cizími osobami, když ani

nezjišťoval, kdo mu měl zranění způsobit, kdy a jakým způsobem.

Vzhledem k výše uvedenému považuje Ústavní soud provedené

zhodnocení usvědčující výpovědi spoluobžalovaného K. jako

věrohodného důkazu za předčasné. Naopak tím, že nebylo řádně

zdokumentováno zranění K., a soudy tudíž nevyloučily možnost, že

byl zbit policisty a tím donucen k doznání, se tento důkaz jeví

v řízení proti stěžovateli prozatím jako nepoužitelný. Skutečnost,

že se obžalovaný K. doznal až téměř měsíc po svém zadržení, dne

24. 3. 1999, na malé věrohodnosti jeho výpovědi nic nemění.

Podstatné je, že jeho výpověď dne 19. 4. 1999 následovala

po zadržení, při němž došlo k nevysvětlenému zranění.

Rovněž jednání policejních orgánů v souvislosti

s vyzvednutím obžalovaného K. z vazební věznice dne 7. 4. 1999

vzbuzuje důvodné pochybnosti o zákonnosti použitého postupu

a v konečném důsledku zpochybňuje věrohodnost usvědčující výpovědi

obžalovaného K. Ústavní soud zdůrazňuje, že účelem vazebního

důvodu uvedeného v § 67 odst. 1 písm. b) trestního řádu, pro nějž

byl jmenovaný vzat do vazby, bylo oddělit jej od okolí, aby

neovlivňoval svědky či spoluobviněné a aby se zamezilo působení

jiných osob na něj.

Obecné zásady výkonu vazby jsou zakotveny v zákoně č.

293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů.

Konkrétní podmínky výkonu vazby jsou rozvedeny v prováděcí

vyhlášce k tomuto zákonu (č. 109/1994 Sb.), podle níž jsou

příslušné orgány povinny postupovat. Jakýkoli pobyt osoby mimo

vazební věznici je nutno hodnotit jako vážný zásah do výkonu

vazby. Odpovědnost přejímá vyšetřovatel (§ 19 odst. 3 cit. vyhl.)

a je v jeho zájmu, aby každý úkon, provedený s obviněným mimo

vazební věznici, přesně zadokumentoval ve spisovém materiálu.

Postup při předání na dobu nepřevyšující 24 hodin je upraven v §

19 odst. 1 cit. vyhl., podle něhož se obviněný předá vyšetřovateli

nebo policejnímu orgánu mimo vazební věznici na dobu nutnou

k provedení úkonu na základě písemné žádosti obsahující odůvodnění

takového postupu. Tato žádost musí být schválena vedoucím

příslušného úřadu vyšetřování. Z obsahu připojeného spisu však

nelze zjistit, zda byl tento předepsaný postup v případě

obžalovaného K. dodržen, neboť příslušný úkon nebyl ve spise

zaznamenán. Přestože obžalovaný K. upozorňoval na to, že mu

policisté umožnili setkat se mimo vazbu s matkou a přítelkyní,

které ho měly přemlouvat k doznání a usvědčení stěžovatele,

nalézací soud poté, co matka K. využila svého práva

a nevypovídala, nevyhověl návrhu na výslech přítelkyně

jmenovaného. Z odůvodnění jeho rozsudku nevyplývá, že by se

postupem policistů zabýval a jak se s námitkou vypořádal. Toto

pochybení nenapravil ani soud odvolací, i když tvrzení

o nezákonném "výletu z vazby" bylo jednou z odvolacích námitek

stěžovatele.

Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů. Ta se

však musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně v ústavním

rámci, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces, který musí

vyloučit libovůli v rozhodování, a jehož neodmyslitelnou součástí

je právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání každé věci.

V tomto směru poukazuje na ustálenou judikaturu, v níž Ústavní

soud vyslovil nutnost respektovat zásadní principy spravedlivého

procesu (srov. nález II. ÚS 215/99, Sbírka nálezů a usnesení: sv.

18, č. 69). Takovými jsou zákaz deformace provedeného důkazu,

otázka důkazu neprávem opomenutého, důraz na soulad skutkových

zjištění a z nich vyvozených právních závěrů, nutnost soudu

reagovat na uplatněné námitky a vysvětlit jejich případné

odmítnutí a nakonec i respektovat zásadu, že vzniklé pochybnosti

je nutno vykládat ve prospěch obviněného. Závěr obecných soudů

o tom, že stěžovatel byl z trestné činnosti usvědčen věrohodnou

výpovědí spoluobžalovaného K. z 19. 4. 1999, je v extrémním

rozporu se skutkovými zjištěními provedenými těmito soudy, čímž se

vymyká z mezí § 2 odst. 6 trestního řádu a je současně

i v rozporu se zásadou "in dubio pro reo". Proto Ústavní soud

dovozuje, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě byl

porušen článek 36 odst. 1 Listiny.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než usnesení Krajského soudu

v Ostravě ze dne 18. 2. 2000, čj. 5 To 51/2000-996, zrušit dle §

82 odst.1, odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tím Ústavní

soud nepředjímá budoucí rozhodnutí obecných soudů ve věci samé.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné

odvolání.

V Brně dne 11. června 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru