Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2909/10 #1Usnesení ÚS ze dne 27.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Jablonec nad Nisou
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkspoluvlastnictví/zrušení
spoluvlastnictví/podílové
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2909.10.1
Datum podání08.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 142 odst.2

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2909/10 ze dne 27. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatelky E. D., právně zastoupené JUDr. Karlem Fořtlem, nám. Přemysla Otakara II. č. 10/6, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2010 č. j. 22 Cdo 2691/2010-297, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 15. 10. 2009 č. j. 29 Co 257/2009-235 a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 24. 9. 2008 č. j. 6 C 35/2005-189 ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 2. 6. 2009 č. j. 6 C 35/2005-210, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 10. 2010, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala s odkazem na porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod podle článku 1, 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů a podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 11. 2010 také odkladu jejich vykonatelnosti do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.

Z ústavní stížnosti a k ní přiložených dokumentů Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 24. 9. 2008 č. j. 6 C 35/2005-189 bylo k žalobě sestry stěžovatelky M. K. zrušeno jejich podílové spoluvlastnictví k nemovitostem blíže specifikovaným ve výroku rozhodnutí a všechny uvedené nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně, které bylo současně uloženo zaplatit stěžovatelce na vypořádání spoluvlastnického podílu částku 600.000,- Kč do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Stěžovatelce byla soudem prvého stupně dále uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 53.176,75 Kč do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí k rukám její právní zástupkyně. Jak vyplynulo z odůvodnění rozhodnutí, soud vzal za zjištěné, že účastnice jsou podílovými spoluvlastnicemi předmětných nemovitostí, žalobkyně v rozsahu 3/4, stěžovatelky v rozsahu 1/4, přičemž žalobkyně nechce setrvat ve spoluvlastnickém vztahu, je většinovým vlastníkem nemovitosti a má zájem získat celé nemovitosti do svého výlučného vlastnictví. Ze závěrů znaleckého posudku soud zjistil, že rozdělení nemovitostí není možné. Soud konstatoval, že žalobkyně v domě bydlí od mládí, nyní se svou rodinou, o nemovitosti se stará, financuje jejich údržbu a jinou možnost bydlení nemá, naproti stěžovatelce, která v nemovitosti nežije, na její údržbě se nepodílí a potřebu bydlení si zajistila jinak. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že v dané věci neexistují žádné důvody zvláštního zřetele hodné pro zamítnutí návrhu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ve smyslu § 142 odst. 2 občanského zákoníku. Doplňujícím usnesením pak bylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit v případě žalobkyně částku 5.996,- Kč a v případě stěžovatelky částku 2.998,- Kč České republice - Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou na nákladech řízení.

Rozsudkem ze dne 15. 10. 2009 č. j. 29 Co 257/2009-235 rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, o odvolání stěžovatelky a potvrdil napadené rozhodnutí soud prvého stupně včetně doplňujícího usnesení. Odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 48.909,- Kč ve lhůtě šesti měsíců od právní moci rozhodnutí k rukám právní zástupkyně žalobkyně. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího osudu se sestává, že se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvého stupně, a dále se velmi pečlivě zabýval jednotlivými námitkami stěžovatelky přednesenými v jejím odvolání.

Stěžovatelka s rozsudkem odvolacího soudu nesouhlasila, a proto podala dovolání, kterým napadla jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak rozhodnutí soudu prvého stupně. Napadeným usnesením ze dne 13. 8. 2010 č. j. 22 Cdo 2691/2010-297 však musel dovolací soud ohledně prvostupňového rozsudku řízení zastavit pro nedostatek své příslušnosti a ohledně rozsudku odvolacího soudu odmítnout s tím, že v dovolání nebyla formulována otázka zásadního právního významu, která by mohla jediná založit jeho přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V odůvodnění rozhodnutí dovolací soud přesto provedl podrobný výklad k ustanovení § 142 odst. 2 občanského zákoníku a posléze reagoval na dovolací námitky stěžovatelky se závěrem, že nepovažuje závěry odvolacího soudu ohledně nutnosti zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví za nepřiměřené vzhledem ke všem blíže rozvedeným skutečnostem zjištěným v řízení.

Shora citovaná rozhodnutí obecných soudů napadla stěžovatelka projednávanou ústavní stížností. Uvedla, že se nemůže ztotožnit s faktem, že přes svůj dlouhodobý odpor byla zbavena svého podílu na domu z dědictví po otci, ve kterém také vyrostla a do roku 1986 i hodně pomáhala své matce, která jistě stála o to, aby byla zachována stěžovatelčina jedna čtvrtina podílu na předmětných nemovitostech. Stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 1997 sp. zn. I. ÚS 272/96, v němž dal soud ve větší části za pravdu stěžovatelce, a to v řízení, kdy bylo rozhodováno o prvém návrhu její sestry, ale i matky, o zrušení podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem. Toto řízení bylo zastaveno s ohledem na zpětvzetí žaloby, avšak sestra daný spor znovu otevřela v roce 2005 nyní projednávanou žalobou. V ústavní stížnosti stěžovatelka osvětlila svoji současnou rodinnou situaci a vztahy mezi příbuznými. Uvedla, že v souladu se svým ústavním právem na majetek a prokázané dědictví po otci, jakož i právo na bydlení a zázemí, zejména když se nechtěla znovu o tyto věci soudit, v mezidobí odkázala ve své závěti vnučce Ž. D., což bylo soudům v daném řízení známo, a přesto to nevzaly v úvahu. Stěžovatelka setrvala na svém přesvědčení, že právní otázka věci, tj. důvodnost zrušení spoluvlastnictví a vyplacení náhrady, měla být s ohledem na okolnosti na straně stěžovatelky obecným soudům posouzena jinak; její podíl měl byt zachován a stěžovatelce mělo být umožněno, i přes určité komunikační problémy, vrátit se nyní do rodného domu se svojí dcerou a vnučkou. V té souvislosti stěžovatelka ozřejmila svoji současnou bytovou situaci, kdy bude nucena opustit téměř 30 let užívaný družstevní byt, což bude pro ni jistě velmi stresující, a za nesprávný označila závěr soudu, že by neméně stresující mohlo být i její případné přestěhování z Českých Budějovic do Jablonce nad Nisou, tj. města, v němž se již od roku 1986 nezdržuje a žalobkyni nenavštěvuje. Stěžovatelka proto uzavřela ústavní stížnost s tím, že toto řízení má důvody hodné zvláštního zřetele a Ústavní soud by měl zvážit těžké a nenapravitelné hrozící důsledky pro životní situaci stěžovatelky.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se zabývaly důvodností návrhu na zrušení podílového spoluvlastnictví, přičemž zjišťovaly všechny okolnosti podstatné pro právní posouzení věci. Rovněž bylo podrobně zjišťováno, zda ve věci nejsou dány důvody pro zamítnutí žaloby dle § 142 odst. 2 občanského zákoníku. Hodnocení důkazů odpovídalo požadavkům stanoveným v ustanovení § 132 o. s. ř. a z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by některé důkazy byly posuzovány účelově v neprospěch stěžovatelky.

Ústavní soud musí zdůraznit, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou výhradně záležitostí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené obecným soudem, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil.

Vzájemnými vztahy mezi sestrami se obšírněji zabýval zejména odvolací soud, který dospěl k závěru, že z toho, co vyšlo najevo za řízení u okresního soudu, tj. co vše o sobě navzájem obě účastnice vypověděly, lze jen stěží dohledat objektivně pravé příčiny jejich stavu. Skutečností pro obecné soudy zůstalo, že pro předmětné řízení se nejednalo o otázku rozhodující a zásadní. Soud prvého stupně vycházel ze situace, že spoluvlastnice spolu nekomunikují, nejsou schopny mezi sebou řešit otázky údržby a oprav nemovitosti a jak poznamenal odvolací soud, nelze proto ani předpokládat, že nastěhování stěžovatelky do předmětné nemovitosti by mohlo být realizovatelné už z těchto důvodů. Jde tedy i o otázku, zda by také stěžovatelka byla ochotna a schopna za takových podmínek předmět spoluvlastnictví využívat, neboť zjištěné okolnosti tomu přes tvrzení stěžovatelky nakloněny nejsou. Soudy se ve svých rozhodnutích proto přiklonily, i vzhledem k dalším skutečnostem, k závěru, že nemovitost bude využívána účelněji, pokud bude přikázána pouze jedné ze spoluvlastnic, konkrétně tedy žalobkyni. Obecné soudy přitom řešily i otázku bydlení stěžovatelky a dospěly k závěru, že stěžovatelce má být poskytnuta podle soudních rozhodnutí za vyklizovaný byt v Českých Budějovicích bytová náhrada, a proto lze s jistotou očekávat, že i její bytové potřeby budou řešeny a uspokojeny. K tomu snad je možné poznamenat, že stěžovatelce má být podle napadeného rozhodnutí okresního soudu také vyplacen spoluvlastnický podíl nemalou částkou, kterou bude moci nakládat pro uspokojení potřeb svých i své rodiny.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, že v projednávané věci nebyly splněny zákonné podmínky dle § 142 odst. 2 občanského zákoníku pro zamítnutí žaloby, neboť nebyly dány důvody zvláštního zřetele hodné pro zachování spoluvlastnictví, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. V projednávané věci nebyly přijaty právní závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud pro úplnost dodává, že odkaz stěžovatelky na výše citovaný nález Ústavního soudu v její dříve projednávané ústavní stížnosti, byl pro nyní řešené otázky nepřípadným, byť šlo o tytéž nemovitosti, neboť v něm byla konstatována procesní pochybení soudu prvého stupně spočívající ve značných průtazích, pokud jde o předložení odvolání odvolacímu soudu. V rozhodnutí Ústavního soudu tedy nebyla řešena otázka merita věci, tj. zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru