Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2907/07 #1Usnesení ÚS ze dne 18.06.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Náklady řízení
Zavinění
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.2907.07.1
Datum podání12.11.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 146 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2907/07 ze dne 18. 6. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti S. T., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Štěpánská 630/57, Praha 1, proti usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 6. 6. 2007 č.j. 7 C 111/2007-35 a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2.8.2007 č.j. 24 Co 302/2007-44, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.

Shora citovaným usnesením okresní soud zastavil řízení o zaplacení částky 633.658,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), stěžovateli (žalovanému) uložil nahradit žalobkyni náklady řízení 60.182,- Kč (výrok II.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobkyni v částce 25.350,- Kč (výrok III.). O zastavení řízení rozhodl poté, co žalobkyně před nařízením prvého jednání ve věci vzala žalobu v plném rozsahu zpět, neboť jí stěžovatel po podání žaloby dobrovolně uhradil částku 616.000,- Kč. Okresní soud dovodil, že žaloba byla podána důvodně a byla vzata zpět pro chování žalovaného, proto je stěžovatel povinen nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady řízení (§ 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Proti výroku II. citovaného usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém odvolací soud napadeným usnesením rozhodl tak, že usnesení okresního soudu v napadeném výroku potvrdil. Odvolací soud vyložil § 146 odst. 2 o.s.ř. a poukázal na to, že důvodnost podání žaloby podle věty druhé tohoto ustanovení je třeba uvažovat ryze procesně, z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Tento právní názor potom aplikoval na danou věc a konstatoval, že na důvodnost podané žaloby v dané věci je nutné usuzovat právě a výlučně pouze z té skutečnosti, že žalovaný (stěžovatel) po zahájení řízení v podstatné míře vyhověl žalobnímu žádání žalobkyně a uplatněnou pohledávku (v rozsahu 97,2% žalované částky) dobrovolně uhradil. Z tohoto hlediska není podstatné, jak žalobou uplatněný nárok nyní žalovaný (stěžovatel) právně kvalifikuje, tím spíše, pokud tvrdí, že právní vztah mezi účastníky vzniklý má být vztahem ze smlouvy o výpůjčce, jejímž předmětem mohou být ovšem pouze věci individuálně určené, nikoliv peníze jako věci určené podle druhu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mezi účastníky sporu byla uzavřena ústní dohoda o půjčce peněz, což žádná ze stran nezpochybňuje, avšak spornou zůstala otázka doby vrácení peněz. Z hlediska rozhodnutí o nákladech řízení, v intencích § 146 odst. 2 o.s.ř., bylo stěžejním posouzení, který z účastníků - uvažováno z procesního hlediska - zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Závěr o zavinění některého z účastníků ve vztahu k zastavení řízení je dán v obecné rovině posouzením, zda z procesního hlediska byla žaloba podána důvodně či nikoliv, tj. zda se žalobce domohl nároku, jenž v žalobě uplatnil, ať již splněním závazku ze strany žalovaného, popřípadě jiným způsobem zániku závazku, jenž by odůvodňoval závěr, že z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k uplatněným požadavkům žalobce se jednalo o návrh podaný důvodně. Z obsahu spisu vyplývá, že ke zpětvzetí žaloby ze strany žalobce došlo v situaci, kdy po podání žaloby byla ze strany žalovaného uhrazena větší část dlužné částky z dosud nedospělé půjčky, pro jejíž neplacení přistoupil žalobce k vymáhání soudní cestou. Pro posouzení důvodnosti žalobcem uplatněného nároku na náhradu nákladů řízení je tak stěžejní otázka, zda tuto procesní situaci lze podřadit pod § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. Z obsahu spisu se nepodávají žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno zjevně důvodně usuzovat na důvodnost žaloby o vrácení bezdůvodného obohacení, nelze tedy učinit závěr, že k zastavení řízení došlo v situaci, kdy ze strany žalobce byla žaloba podána důvodně, a žalobci tak vzniká právo na náhradu nákladů řízení ve smyslu § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. Byť závěr o existenci okolností zjevně nasvědčujících případné důvodnosti žaloby směřuje do jisté míry již do oblasti hmotného práva, specifikum řešené právní otázky je pak nepřiměřeným výkladem do současné doby traktovaného procesního pojetí a chápání zavinění na zastavení řízení. Úplný odklon od hmotného práva totiž není ani pojmově možný. Při vědomí toho, že bývá konstantně právní teorií poukazováno na skutečnost, že důvodnost podání návrhu je nutno ve smyslu § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. uvažovat procesně, nepříčí se dle stěžovatele názoru v této věci zastávaný názor, byť založený na extenzivní interpretaci, ani tomuto výchozímu postulátu. Podle názoru stěžovatele nelze na vztah žalobního požadavku a chování žalovaného v těchto případech úzce redukovat toliko na vztah tohoto chování k nároku vtělenému do žalobního petitu, ale je nutno vycházet také z vylíčených rozhodujících žalobních tvrzení, jež pak ústí v navrhovaný žalobní petit a celkové pojetí žaloby, jakož i tvrzení žalovaného.

V projednávané věci se jedná o problematiku nákladů řízení, ve vztahu ke které Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře konstatoval, že není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Je potřeba si uvědomit, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem (srov. např. I. ÚS 633/05).

Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně výlučnou doménou obecných soudů - zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. např. již výše zmiňované I. ÚS 633/05).

Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právním názorem soudů, že důvodnost podání žaloby podle věty druhé § 146 odst. 2 o.s.ř je třeba uvažovat ryze procesně, z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Ústavní soud však již dříve (sp. zn. II. ÚS 331/03, I. ÚS 569/06) potvrdil ústavní konformitu této interpretace. Aproboval z ústavně právních hledisek názor obecných soudů, že pojem "zavinění", použitý v § 146 odst. 2 věta první o.s.ř., je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tj. podle procesního výsledku, a nikoli podle hmotného práva. Pokud by byla otázka zavinění posuzována podle hmotného práva, došlo by vlastně k posouzení důvodnosti nároku ve věci samé, což by bylo po zastavení řízení nepřípustné. Taková interpretace odpovídá i uznávané komentářové literatuře (srov. též Bureš/Drápal/Krčmář/Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář - I. díl, 6. vydání str. 545) a konstantní judikatuře obecných soudů. Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, žalobce (navrhovatel) nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení). Tak je tomu zejména v případě, že žalovaný po zahájení řízení žalobce uspokojil (zaplatil vymáhanou pohledávku aj.). Na právním názoru obecných soudů, že důvodnost podání návrhu je zde rovněž třeba uvažovat procesně, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce, neshledal Ústavní soud ve své judikatuře ničeho protiústavního. V takovém případě má žalobce právo, aby mu žalovaný (jiný účastník řízení) nahradil náklady řízení. Pokud tedy podstata stěžovatelových námitek směřuje proti takovéto interpretaci a aplikaci jednoduchého práva, Ústavní soud ústavní stížnost hodnotí jako neopodstatněnou.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru