Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2902/16 #1Usnesení ÚS ze dne 10.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
Smlouva
poučení
svědek/výpověď
Platební rozkaz
Nájem
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.2902.16.1
Datum podání29.08.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 582, § 2237

99/1963 Sb., § 132, § 118a, § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2902/16 ze dne 10. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Mgr. Danuše Ranochové, zastoupené Mgr. Bohuslavou Bartheldyovou, advokátkou, se sídlem Ponávka 185/2, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. května 2016, č. j. 25 C 10/2016-95, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníka řízení a Dolphin reality, s. r. o., adresa Uruguayská 178, 120 00 Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, zastoupené JUDr. Pavlem Srbem, advokátem, se sídlem Žitná 562/10, 120 00 Praha 2, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 29. srpna 2016 domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do ústavně zaručených práv, a to zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále byly porušeny meze ukládání povinností ve smyslu čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), došlo k zásahu do práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i do práva na účinný prostředek nápravy porušení práv ve smyslu čl. 13 Úmluvy a rovněž došlo k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny a principu právní jistoty a zásady předvídatelnosti práva odvozených z čl. 1 odst. 1 Ústavy.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen "soud") rozsudkem ze dne 26. května 2016, č. j. 25 C 10/2016-95, poté, co nejprve vydal platební rozkaz ve prospěch žalobkyně (stěžovatelky), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované (vedlejší účastnice řízení) zaplacení částky ve výši 7 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 9 075 Kč (výrok II.). Předmětem řízení bylo, zda má žalobkyně právo na vrácení rezervačního poplatku ve výši 7 000 Kč, který zaplatila na základě smlouvy o rezervaci hotelového pokoje (dále též "rezervační smlouva"), přičemž sporné bylo, zda žalovaná splnila svoji povinnost zprostředkovat pro žalobkyni uzavření nájemní smlouvy k hotelovému pokoji s pronajímatelem v trvání alespoň 1 roku. Za nesplnění této povinnosti ze strany žalované byla v rezervační smlouvě stanovená sankce spočívající ve vrácení rezervačního poplatku. Soud vzal za prokázáno, že žalobkyně se do předmětného hotelového pokoje nastěhovala dne 1. října 2015 a tento den jí rovněž byla předložena nájemní smlouva, v níž bylo nájemné stanoveno ve výši 6 500 Kč, které žalobkyně uhradila ve stejný den a rovněž pronajímatelům uhradila kauci ve výši 7 000 Kč. Soud žalobu zamítl, když došel k závěru, že povinnost vyplývající z rezervační smlouvy byla splněna tím, že mezi pronajímatelem a žalobkyní došlo k uzavření nájemní smlouvy ústně [podle § 2235 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")], a to přesto že § 2237 obč. zák. stanoví písemnou formu. Odkázal přitom na § 582 obč. zák., podle něhož platí, že není-li dodržena forma právního jednání ujednaná stranami, lze neplatnost namítnout, jen nebylo-li již plněno. V této souvislosti vzal za prokázáno, že v rámci nájemního vztahu plněno bylo. Na základě uvedených skutkových zjištění soud uzavřel, že žalovaná splnila závazek z uzavřené rezervační smlouvy, takže jí vznikl nárok na dohodnutou provizi, pročež bylo třeba žalobu zamítnout. Závěrem podotkl, že i když nebyla uzavřena písemná smlouva, došlo ke konsensu na jejích náležitostech v ústní formě s tím, že podrobnosti smlouvy byly stanoveny v inzerátu, kde byly uvedeny základní náležitosti nájemní smlouvy (předmět nájmu, nájemné, vybavení apod.).

II.

3. Stěžovatelka v poměrně obsáhle formulované ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Podle stěžovatelky soud porušil principy řádného a spravedlivého procesu, když na základě stejných skutečností učinil odlišný právní závěr (na základě totožné argumentace stěžovatelky vydal dříve platební rozkaz), aniž by o svých úvahách v průběhu sporu stěžovatelku informoval. Stěžovatelka neměla možnost doplnit své návrhy na dokazování, skutkové závěry proto nemohou být úplné. Rozhodnutí je proto podle stěžovatelky rozhodnutím překvapivým a nepřezkoumatelným. Rovněž není zřejmé, jak na základě shodného skutkového stavu došel soud k uvedeným právním závěrům. Dle stěžovatelky zde není záruka, že nebylo rozhodnuto svévolně. Stěžovatelka má dále za to, že soud při projednávání věci posoudil předmětný skutkový stav ne zcela vyčerpávajícím způsobem, a to i přesto, že velké množství okolností bylo mezi ní a vedlejší účastnicí v podstatě nesporných. Z těchto skutkových zjištění pak dovodil zcela nesprávné právní závěry, čímž zasáhl do základních práv stěžovatelky. Zásah do základních práv představoval taktéž postup v řízení, který předcházel napadenému rozhodnutí, jelikož neměla možnost předvídat skutkové a právní závěry soudu, čímž jí byla odňata možnost doplnit svá tvrzení a návrhy důkazních prostředků.

4. Stěžovatelka především brojí proti závěru soudu, že došlo k uzavření nájemní smlouvy ústně s tím, že náležitosti smlouvy byly stanoveny v inzerátu, na základě kterého byla sjednána rezervační smlouva. V neupravených otázkách se pak právní vztah měl řídit občanským zákoníkem. K uzavření smlouvy však podle ní nemohlo dojít pro absenci shody ohledně obsahu smlouvy, když soud obsah smlouvy odvozoval od obsahu listiny vytvořené třetí osobou (vedlejší účastnicí), která nemůže zavazovat třetí osoby. Odůvodnění výše zmíněného právního závěru v napadeném rozhodnutí je podle názoru stěžovatelky navíc zcela nedostatečné a proto nepřezkoumatelné. Nadto uložení povinností na základě tohoto právního vztahu, kdy soud nezjišťoval vůli jeho subjektů, představuje porušení zásady, že povinnosti lze ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích.

5. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že soud odmítl provést důkazy výslechem svědkyň Vity Peypan a Danuše Kobzové (navrhované vedlejší účastnicí), která spoluvlastnila dům, v němž se nacházel předmětný hotelový pokoj. Přestože soud očividně došel k posunu ve svých právních úvahách oproti řízení o vydání platebního rozkazu, nijak o tom neinformoval strany sporu. Zásah do svých základních práv stěžovatelka také spatřuje v tom, že jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici. Tato náhrada přitom převyšuje žalovanou částku. Zvláště brojí proti přiznání náhrady nákladů za podání blanketního odporu a za účast zástupce vedlejší účastnice na vyhlášení rozsudku, když tento náklad vznikl nehospodárným postupem soudu. Za správné by považovala řešení, kdy by vedlejší účastnici nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, jelikož rozhodnutí soudu je založeno čistě na jeho interpretaci práva. Argumentace vedlejší účastnice tak neměla vliv na rozhodnutí soudu v její prospěch. Na závěr pak stěžovatelka dodává, že soud vůbec nebral v úvahu, že smlouva mezi ní a vedlejší účastnicí byla spotřebitelskou smlouvou. Zpochybnila také řádnost právního zastoupení vedlejší účastnice při podání odporu proti platebnímu rozkazu.

6. Stěžovatelka závěrem navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů pro řízení před Ústavním soudem podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

III.

7. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal od účastníka a vedlejší účastnice vyjádření. Od účastníka řízení si rovněž vyžádal příslušný spis.

8. Soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zároveň souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

9. Vedlejší účastnice řízení ve vyjádření kromě popisu skutkových okolností poukazuje například na to, že stěžovatelka, přestože byt převzala 1. října 2015, upozornila pronajímatele na nesrovnalosti ve smlouvě až dne 9. října 2015. V domě navíc fakticky bydlela až do 16. října 2015. Tvrzení stěžovatelky ohledně nákladů řízení považuje vedlejší účastnice za zcela nadbytečné a právně nevýznamné. Riziko nákladů nese každý účastník soudního řízení. Nelze hovořit o libovůli soudu, když soud pouze došel k jiným právním závěrům, než předpokládala stěžovatelka. Z jednání vedlejší účastnice se stěžovatelkou bylo zřejmé, že pronajímatele plošně v domě zastupuje, smlouvy ale sama nesepisuje, nicméně že nabídnuté a stěžovatelkou akceptované podmínky nájmu stěžovatelku zavazují. V jednání stěžovatelky spatřuje porušení zásady poctivosti a pacta sunt servanda. Poukázala také na právní vzdělání a praxi stěžovatelky. Na závěr vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl jako nedůvodnou.

10. Stěžovatelka se v replice k vyjádření zejména vedlejší účastnice řízení opětovně věnuje hodnocení nájemní smlouvy soudem. Zdůrazňuje, že smlouva o nájmu nemohla být uzavřena ústně, přičemž rozebírá okolnosti, které předcházely jejímu údajnému uzavření, i které následovaly poté, co stěžovatelka předmětný hotelový pokoj opustila.

IV.

11. Ústavní stížnost je přípustná [srov. § 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

V.

12. Ústavní soud předesílá, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

13. Úvodem si Ústavní soud nedovolí nepřipomenout skutečnost, že napadený rozsudek se považuje za bagatelní (předmětem sporu je částka ve výši 7 000 Kč s příslušenstvím). Podle dosavadní praxe Ústavního soudu je v případech tzv. bagatelních věcí, mezi něž se řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání [viz § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věcech ze dne 29. dubna 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. srpna 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421); (všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatel totiž musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala.

14. V prvé řadě je třeba uvést, že podstatnou část námitek stěžovatelky tvoří polemika se skutkovými zjištění a zejména pak prezentace vlastní verze skutkového stavu, a to ve vztahu k otázce, zda došlo, či nedošlo k uzavření nájemní smlouvy k předmětnému hotelovému pokoji. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud musí zopakovat, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

15. Pokud stěžovatelka namítala porušení práva na spravedlivý proces spočívající v tom, že soud rozhodl podle jejího názoru překvapivě a nepředvídatelně, když toto pochybení se má podávat už z toho, že v případě platebního rozkazu rozhodl v její prospěch a při následném řádném soudním řízení zcela opačně, přičemž vycházel se stejného skutkového stavu, Ústavní soud tento názor nesdílí. Především je třeba si uvědomit poměrně zásadní rozdíl mezi rozkazním řízením a řádným soudním řízením. Platební rozkaz se vydává na základě skutkových tvrzení žalobce, která musí mít takovou povahu a musí být prezentována v takovém rozsahu, aby z nich vyplýval uplatněný nárok a aby odpovídaly znakům skutkové podstaty právní normy, o kterou se žalobcův nárok opírá. V rozkazním řízení se nicméně nedokazuje ani neosvědčuje pravdivost žalobcem tvrzených skutkových okolností, soud jejich pravdivost ani nezkoumá, neboť nedisponuje žádným nástrojem, s jehož využitím by mohl pravdivost tvrzení prověřit. Soud pouze zjišťuje, zda existuje právní norma, o niž žalobce uplatněný nárok opírá, a zda skutkové okolnosti, jak jsou žalobcem vylíčeny, jeho tvrzené subjektivní právo skutečně zakládají.

16. V dané věci proto soud při vydání platebního rozkazu mohl vycházet pouze z tvrzení stěžovatelky a jejímu návrhu vyhovět, když zjevně o jejích tvrzeních neměl pochybnosti. Nicméně vzhledem k tomu, že žalovaná podala proti platebnímu rozkazu odpor, překlopilo se rozkazní řízení do běžného soudního řízení, které již má kontradiktorní charakter a v němž se provádí náležité zjišťování skutkového stavu na základě prováděného dokazování. Pokud soud následně na základě tvrzení obou účastníků řízení a provedených důkazů dospěl k závěru, že mezi pronajímateli a stěžovatelkou byla uzavřena ústně nájemní smlouva, přičemž tuto formu občanský zákoník za určitých okolností připouští, resp. nesankcionuje ji neplatností (viz § 582 odst. 2 obč. zák.), nelze mít žádné výhrady k jeho závěru, že žalovaná svoji povinnost zprostředkovat uzavření nájemní smlouvy splnila, a proto jí náleží sjednaná provize. Závěr o tom, že nájemní smlouvu považuje soud za uzavřenou v ústní formě, je přitom právním hodnocením věci, a proto námitka stěžovatelky ohledně nedostatku poučovací povinnosti soudu, která se primárně vztahuje ke skutkovým tvrzením, není případná. V této souvislosti nelze rovněž přehlédnout, že soud v rámci nařízeného jednání konaného dne 18. května 2016 (viz č. l. 91 vyžádaného spisu) postupoval zcela transparentně, když nejprve shrnul výsledky přípravy jednání a konstatoval, jaké skutečnosti jsou mezi účastníky nesporné, a které naopak považuje za sporné a k nimž bude provádět dokazování. Jednou z těchto sporných skutečností byla přitom otázka uzavření nájemní smlouvy. Ke zjištění této otázky pak bylo při jednání provedeno poměrně podrobné dokazování a stěžovatelka byla v rámci tohoto jednání dotazována ohledně dalších důkazních návrhů. Oba účastníci pak byli soudem poučeni podle § 118a odst. 1 věty druhé a § 119a o. s. ř. Stěžovatelka tak dostala dostatečný prostor k uplatnění svých procesních práv.

17. Co se týče námitky neprovedení důkazů výslechem svědků (zejména spolumajitelky Danuše Kobzové a Vity Peypan), nelze především přehlédnout, že šlo o návrh žalované (nikoliv tedy stěžovatelky), který byl nadto soudem odmítnut pro nadbytečnost. V postupu soudu nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.

18. Pokud stěžovatelka brojila proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, lze připomenout značně zdrženlivý postoj Ústavního soudu k přezkumu těchto otázek [srov. např. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)]. Rozhodování o nákladech řízení je totiž doménou obecných soudů a Ústavní soud je přezkoumává jen tehdy, představují-li zároveň omezení či porušení ústavně chráněného práva stěžovatele. To však v dané věci nenastalo. Soud uvedl důvody, na základě kterých o nákladech řízení rozhodl, přičemž zcela logicky své rozhodnutí postavil na zásadě úspěchu ve věci (srov. § 142 odst. 1 o. s. ř.).

19. S ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnost nebylo třeba přistupovat k návrhu stěžovatelky na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

20. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru