Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2902/10 #1Usnesení ÚS ze dne 04.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
advokát/odměna
advokátní tarif
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.2902.10.1
Datum podání07.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 8 odst.1, § 7, § 9 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2902/10 ze dne 4. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. D. N., zastoupené JUDr. Karlem Seidlem, Ph.D., advokátem se sídlem Jiráskova 2, Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. března 2010 č. j. 19 C 7/2007-341 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. července 2010 č. j. 11 Cmo 131/2010-349, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na legitimní očekávání nabytí majetku, a to zejména dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), svoboda výkonu advokacie a s tímto spojená práva, jakož i právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny.

Stěžovatelka byla soudem prvního stupně ustanovena účastníkovi řízení zástupkyní pro řízení o žalobě pro zmatečnost proti rozhodnutí, kterým bylo rozhodováno o nároku na zaplacení částky 5.000.000,- Kč s příslušenstvím. Na odměně advokáta vyúčtovala částku 407.360,- Kč. Ve vyúčtování postupovala dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška"), přičemž tarifní hodnotu určovala dle ustanovení § 8 odst. 1 vyhlášky. O požadavku stěžovatelky na určení odměny a náhrad za poskytnuté právní služby krajský soud rozhodl shora uvedeným usnesením tak, že určil stěžovatelce za poskytnutou právní službu celkovou částku ve výši 17.384,40,- Kč. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně napadeným usnesením potvrdil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že postup soudů neodpovídá platným právním předpisům, zejména občanskému soudnímu řádu a vyhlášce. Nesouhlasí s právním názorem obecných soudů, dle něhož je třeba při stanovení výše odměny ustanoveného zástupce v řízení o žalobě pro zmatečnost použít bez ohledu na to, jakým způsobem je vyjádřen předmět řízení původního, ustanovení § 9 odst. 1 citované vyhlášky. Domnívá se, že byť jsou v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost posuzovány výlučně procesní otázky, předmět řízení zde zůstává stejný jako v řízení ve věci samé, neboť ten, kdo takový opravný prostředek podává, tak činí z důvodu stále stejného uplatňovaného nároku. V daném případě šlo o posouzení nároku žalobce na zaplacení částky 5.000.000,- Kč s příslušenstvím, předmětem řízení tedy je peněžité plnění, nikoli neocenitelné plnění. Poukazuje na nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 763/05, z jehož závěrů dovozuje, že odměna ustanoveného advokáta by vždy měla odpovídat příslušnému právnímu předpisu, v posuzované věci tedy citované vyhlášce, a proto u řízení, jejichž předmětem je penězi ocenitelná věc, je nutno vždy postupovat dle ustanovení § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 vyhlášky.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo). Do procesu rozhodování obecných soudů by mohl zasáhnout, pouze pokud by provedený výklad jednoduchého práva byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatelky s obecnými soudy o otázce správnosti aplikace předpisů upravujících náhradu nákladů řízení.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Pouze ve výjimečných případech Ústavní soud připustil, že i konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení může dojít k dotčení práva na spravedlivý proces, dovozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny, a to především v důsledku výkladu a aplikace práva vykazujícího zjevné a neodůvodněné vybočení ze soudní praxí obecně respektovaného standardu výkladu, představujícího nepředvídatelnou interpretační libovůli či tam, kde není rozhodnutí soudu dostatečně odůvodněno. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. sp. zn. III. ÚS 826/06).

O uvedený případ se však v posuzované věci zjevně nejedná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá argumenty, které již uplatnila v odvolání a s nimiž se odvolací soud vypořádal způsobem, který nevykazuje znaky interpretační svévole. Staví tak Ústavní soud do pozice další opravné instance, která mu však nepřísluší, a to ani z důvodu neexistence jiné (třetí) instance pro přezkum rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení v právním řádu. Právě z okolnosti, že zákonodárce nepovažoval rozhodnutí o nákladech řízení za rozhodnutí, která je třeba podřídit přezkumu dovolacího soudu, je nutno dovodit, že Ústavní soud je oprávněn ke svému zásahu jen ve velmi závažných případech.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Za situace, kdy právní závěry soudu z rozhodnutí, v daném případě podrobně a výstižně odůvodněných, jednoznačně vyplývají, se nemůže jednat o zásah do ústavně zaručených práv. Právnímu závěru obecných soudů, přijatému v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, dle nějž odměnu (ustanoveného) advokáta za poskytování právních služeb je nutné v případě stěžovatelky, kdy se jednalo o zastupování v řízení o žalobě pro zmatečnost, stanovit dle § 9 odst. 1 vyhlášky, tedy nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout. Rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, ve stěžovatelčině případě dokonce pouze podzákonného právního předpisu, sám o sobě nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti.

Pokud jde o námitku ohledně porušení základního práva na legitimní očekávání nabytí majetku, Ústavní soud pro úplnost stěžovatelku odkazuje na obsáhlou argumentaci obsaženou v usnesení Ústavního soudu ze dne 11.06.2009 ve věci vedené pod sp. zn. II.ÚS 787/08.

Se shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru