Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2901/15 #1Usnesení ÚS ze dne 08.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeń
SOUD - OS Sokolov
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodi... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
výživné/pro dítě
rodiče
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2901.15.1
Datum podání25.09.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 29 odst.1 písm.a

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 915, § 911

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 238 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2901/15 ze dne 8. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Stowassera, zastoupeného JUDr. Martinou Mervartovou PhD., advokátkou, se sídlem Na Ořechovce 580/4, Praha 6, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 193/2015-323 ze dne 25. 6. 2015 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově č. j. 33 C 197/2014-286 ze dne 23. 2. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 9. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na rovné postavení účastníků podle čl. 1 a čl. 37 Listiny, právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči podle čl. 32 odst. 4 Listiny a dále čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Z obsahu spisu Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 33 C 197/2014 se podává, že usnesením Okresního soudu v Sokolově č. j. 33 C 143/2013-98 ze dne 15. 10. 2013 byl schválen smír, na základě kterého se žalovaný zavázal platit na výživu žalobce (dále jen "stěžovatel") částku 9 000 Kč měsíčně a dlužné výživné za dobu od 1. 2. 2013 do 31. 10. 2013 ve výši 36 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 4 000 Kč splatných spolu s běžným výživným počínaje měsícem listopadem 2013. Stěžovatel se následnou žalobou podanou u soudu dne 30. 5. 2014 domáhal zvýšení výživného od 1. 5. 2014 na částku 18 000 Kč měsíčně, přičemž u jednání dne 31. 7. 2014 rozšířil žalobu o částku 54 000 Kč představující nedoplatek na zvýšeném výživném za období od listopadu 2013 do dubna 2014 s tím, že v řízení, v němž byl schválen smír, byl nedostatečně zjištěn skutkový stav ohledně příjmu žalovaného. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Sokolově byla žaloba o zaplacení částky 54 000 Kč zamítnuta (výrok I.), žaloba o zvýšení výživného na částku 18 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 5. 2014 byla rovněž zamítnuta (výrok II.) a výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a stěžovatele zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení vzniklých žalovanému.

Stěžovatel ve velmi rozsáhlé ústavní stížnosti uvádí, že důvodem podání žaloby byla jednak skutečnost, že byl přijat do ročního studijního programu Erasmus ke studiu na universitě v Nizozemí, a dále okolnost, že v době řízení o schválení smíru neznal skutečný příjem žalovaného, jehož výši zjistil až v souvislosti s řízením o výživném nerozvedené manželky, které vedla matka stěžovatele proti žalovanému. Dalším důvodem bylo ukončení dohody o pracovní činnosti stěžovatele v advokátní kanceláři v červenci 2014 a výsledek majetkového vypořádání mezi rodiči. Soud prvního stupně dle jeho názoru nevyhodnotil situaci i zjištění vyplývající z připojených spisů správně, a řádně nezjistil příjem žalovaného, který dle názoru stěžovatele činil více, než jak bylo zjištěno v řízení o uzavření smíru. Stěžovatel má za to, že k další zásadní změně na straně žalovaného došlo v souvislosti s majetkovým vypořádáním rodičů, čímž se soud nezabýval a naopak přihlédl k tomu, že stěžovatel převedl svůj podíl na nemovitosti matce. Stran studia v zahraničí uvádí, že doložil většinu výdajů s tím spojených i čestná prohlášení jiných studentů, soud je však nebral v potaz nebo je vyhodnotil mylně a vyšel z jiných dotazníků uvádějících nižší náklady. Stěžovatel připomíná, že bez podpory matky a bratra by v zahraničí studovat nemohl. Poukazuje na to, že jeho rodina měla před rozvodem rodičů díky výdělkům žalovaného velmi vysokou životní úroveň, což se rozvodem zásadně změnilo. Dle jeho názoru soud v zásadě neprováděl dokazování ohledně majetkových poměrů otce, zabýval se jimi pouze okrajově, byť nikdo z účastníků jeho nadstandardní poměry nezpochybňoval. Příjmy žalovaného i své příjmy rekapituluje, uvádí, že nemá žádný majetek a pokud spolu s bratrem koupili byt, který darovali matce, chtěli tím vyřešit její bytovou situaci. Nesouhlasí s názorem soudu, že životní úroveň žalovaného je vyvážená jeho vysokým pracovním nasazením, a že se stěžovatel přiznaným výživným na jeho úrovni podílí, neboť žije jako student, který si nemůže dovolit hradit finančně náročnější sportovní či jiné vybavení či jezdit na dovolenou. Ve vztahu k rozhodování odvolacího soudu stěžovatel poukazuje na to, že odvolací soud po vyhlášení rozsudku jen stručně k věci uvedl, že stěžovateli je 26 let a proto by měl být schopný se živit sám, a v písemném odůvodnění převzal závěry soudu prvního stupně. Přitom je pro něho nepřijatelné tvrzení odvolacího soudu, že matka získala vypořádáním společného jmění majetek nemalé hodnoty, že se stěžovatel o zdroj příjmů připravil sám, a že pokud by nestudoval již třetí vysokou školu, byl by již absolventem. Poukazuje na stručnost odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a vyslovuje názor, že se odvolací soud jeho věcí řádně nezabýval. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že se soudy nevypořádaly se všemi významnými skutečnostmi, ve zjevném nesouladu mezi skutkovými a právními závěry, které odvolací soud přejal, a v neprovedení všech navržených důkazů. Má za to, že soudy nepostupovaly při opatřování a hodnocení důkazů objektivně a dokazování soustředily na stěžovatele, nikoliv na žalovaného, přičemž neuplatnily zákonné principy vyživovací povinnosti.

II.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud považuje dále za nezbytné poukázat na omezený rozsah přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech, které dříve upravoval zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, a které jsou od 1. 1. 2014 obsaženy v části druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."). V rodinných věcech (s výjimkou manželského majetkového práva) ostatně není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné ani dovolání jako mimořádný opravný prostředek [srov. ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád]. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak podstatným způsobem negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. K takovému závěru, který by jedině mohl vést k vydání zrušujícího nálezu, však Ústavní soud v projednávané věci nedospěl.

Z napadených rozsudků je zřejmé, že se soudy soustředily na zjištění rozhodných okolností, které měly dle žaloby odůvodnit změnu předchozího rozhodnutí o výživném, jímž byl schválen smír uzavřený mezi stěžovatelem a žalovaným. K tomu okresní soud provedl obsáhlé dokazování, jehož výsledky v odůvodnění rozsudku podrobně rozvedl. Vyjádřil se k osobním, majetkovým i výdělkovým poměrům žalovaného i odůvodněným potřebám stěžovatele a porovnáním stavu, který byl dán v době předchozího rozhodnutí o výživném, neshledal žádné významné změny v poměrech účastníků, pro které by musel výživné zvýšit. Dospěl k závěru, že stěžovatel má k dispozici dostatek finančních prostředků od žalovaného i od matky tak, aby byl schopen uspokojit své potřeby i při studiu v zahraničí, kde pobírá stipendium ve výši 400 EUR měsíčně, přičemž rozhodné skutečnosti v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, a to včetně okolností, které ho vedly k závěru, že v předchozím řízení, v němž byl schválen smír o výživném, byl stěžovatel dostatečně seznámen s příjmy žalovaného, jejichž výše mu musela být známa i z průběhu jednání před soudem. Odvolací soud se s jeho skutkovými závěry i s jejich právním hodnocením ztotožnil, přičemž relevantní závěry, proti nimž stěžovatel zejména argumentoval v odvolání, dále rozvedl.

Ve vztahu k námitce směřující proti odůvodnění potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu je vhodné připomenout, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces a promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva, který např. v rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) konstatoval, že se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže v projednávané věci odvolací soud reagoval na některé odvolací námitky stěžovatele explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.

Pokud tedy odvolací soud dospěl ke stejnému právnímu závěru jako soud prvního stupně, tedy, že na straně účastníků nedošlo k tak významným změnám poměrů, aby během krátké doby (v podstatě od samotného vydání usnesení o schválení smíru) mohlo být výživné zvýšeno o 100%, z ústavního pohledu nelze tomuto závěru, který má oporu v učiněných skutkových zjištěních, nic vytknout.

Ústavní soud přitom nemůže přisvědčit stěžovateli v tom, že se soudy soustředily pouze na jeho osobu a dokazování vedly jednostranně, neboť z obsahu spisu i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které bylo odvolacím soudem akceptováno, je zřejmé, že se nalézací soud podrobně zabýval nejen finančními a majetkovými poměry a odůvodněnými potřebami stěžovatele, ale též finančními a majetkovými poměry žalovaného. Právo na rovné zacházení, jehož se stěžovatel dovolává, a které je součástí práva na spravedlivý proces, není porušeno tím, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníka. Je třeba respektovat, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu. Ten má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Tyto otázky závisí na okolnostech každého jednotlivého případu a Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je "pouze" ověřit, zda soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47).

S přihlédnutím k tomu, že nalézací soud v napadeném rozsudku vyložil, proč některé důkazy navržené účastníky považoval za nadbytečné, přičemž odvolací soud se s jeho postupem ztotožnil, lze uzavřít, že rozhodovací důvody soudů nesvědčí o tom, že by věci stěžovatele nebyla věnována přiměřená pozornost, případně že by byl nedostatečně zjištěn a posouzen skutkový stav, což by vyústilo v nesprávné právní posouzení.

Vyživovací povinnost rodičů k dětem je dána zákonem a trvá do doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit (§ 911 o. z.). Kritérium neschopnosti sám se živit Ústavní soud definoval např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) tak, že "oprávněný nedisponuje žádným vlastním příjmem nebo disponuje příjmem tak nízkým, že nepostačuje krýt jeho potřeby, anebo výnosy z majetku, který mu patří (event. jej spravuje), nedostačují pro úhradu jeho osobních potřeb". Vyšel přitom ze závěru nálezu sp. zn. II. ÚS 3113/10 ze dne 21. 4. 2011 (N 82/61 SbNU 277), podle něhož "schopnost samostatně se živit znamená, že dítě je schopno samostatně uspokojovat všechny své potřeby, a to jak hmotné, kulturní a další, včetně bytové. Jinými slovy to znamená, že dítě má určitý trvalý příjem finančních prostředků, z něhož své potřeby hradí."

Soudy postupovaly ústavně konformně, pokud s odkazem na hlediska vytyčená v nálezu sp. zn. II. ÚS 2155/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 245/55 SbNU 361), s ohledem na studijní zaměření stěžovatele a charakter zahraniční stáže považovaly jednoroční zahraniční studium za přípravu na budoucí povolání. Nelze jim však vytýkat, že za situace, kdy rozhodovaly o zvýšení výživného na zletilého stěžovatele (věk 25 let v době rozhodování soudu I. stupně), vedle majetkových a výdělkových poměrů žalovaného velmi pečlivě hodnotily možnosti a schopnosti stěžovatele. Z logiky věci je totiž odlišná situace u nezletilého dítěte, které je s ohledem na stupeň svého fyzického a psychického vývoje zcela či převážně odkázáno na svoje rodiče (a ani nemůže legálně vlastní aktivní pracovní činností získávat finanční prostředky), a u dítěte zletilého, u něhož by mělo obecně platit, že bude vyvíjet přiměřené úsilí směřující k tomu, aby se uživilo samo, pakliže se nevyskytnou okolnosti, které tomu zcela nebo zčásti brání.

V nálezu sp. zn. II. ÚS 2121/14 Ústavní soud připomněl, že věk dítěte jako jedno z kritérií při rozhodování soudů o vyživovací povinnosti rodičů je důležitý i proto, že u mladších dětí je samozřejmě zpravidla velmi obtížné dopředu odhadovat, v jakém směru se bude vyvíjet, které předměty či obory mu budou nejvíce vyhovovat, popř. na co bude mít dokonce talent, a v tomto směru poukázal i na čl. 29 odst. 1 písm. a) Úmluvy o právech dítěte, který přímo stanoví, že "výchova dítěte má směřovat k rozvoji osobnosti dítěte, jeho nadání a rozumových a fyzických schopností v co nejširším objemu", přičemž pro účely této Úmluvy se dítětem rozumí lidská bytost mladší 18 let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve (čl. 1). U osob zletilých však lze již očekávat, že mají alespoň v základních rysech jasno, kam směřují, o co v životě chtějí usilovat a jaké vzdělání je k dosažení tohoto cíle potřebné.

Soudům proto nelze vytýkat, že přihlédly k tomu, že žalovaný jako lékař, zaměstnaný v hlavním pracovním poměru a na základě dohody o pracovní činnosti a současně provozující soukromou chirurgickou praxi, dosahuje nadstandardních příjmů za cenu velmi vysokého pracovního nasazení, zatímco stěžovatel, požadující 100% zvýšení výživného, a ve svém věku nepřípadně argumentující právem dítěte podílet se na životní úrovni žalovaného, se spoléhá na výživné od rodičů, navíc za situace, kdy studuje již třetí vysokou školu. Pokud z dokazování vyplynulo, že při studiu pracoval v advokátní kanceláři, kde dosahoval příjmu okolo 9 000 Kč měsíčně a současně mu rodiče poskytovali nemalé výživné, přičemž plánoval zapojit se do programu Erasmus, jistě si mohl vytvořit pro studium v zahraničí i určitou finanční rezervu určenou na úhradu svých nadstandardních potřeb. Nemůže tak nyní důvodně namítat, že výživné od žalovaného ve výši 9 000 Kč spolu s částkou 5 000 Kč od matky a s přiznaným stipendiem 400 EUR jeho skutečné náklady nepokrývá.

Jak Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. II. ÚS 2121/14, je třeba odlišit případy rozhodování o výživném, kdy se jedná o nezletilé dítě, resp. dokonce o dítě vykonávající povinnou školní docházku, kdy musí být přiznávání výživného odpovídajícího odůvodněným potřebám dítěte pravidlem; u zletilých dětí je však nutné na vyživovací povinnost nahlížet optikou výrazně odlišnou, přičemž je třeba se zabývat konkrétními okolnostmi daného případu. Naznačeným směrem oba soudy postupovaly a Ústavní soud neshledal důvod, aby jejich řádně odůvodněné závěry jakkoliv přehodnocoval.

Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, či další tvrzená ústavní práva. Postup obou soudů tak lze považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Vzhledem k uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2

písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru