Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2900/19 #1Usnesení ÚS ze dne 28.04.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
POLICIE - Krajské ředistelství policie Moravskoslezského kraje - odbor hospodářské kriminality
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkTrestní řízení
Vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.2900.19.1
Datum podání03.09.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 79g odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2900/19 ze dne 28. 4. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Nuntius Brokerage & Investment Services S.A., se sídlem Dragatsaniou 6, 10559 Atény, Řecko, právně zastoupené JUDr. Athanassiosem Pantazopoulosem, advokátem se sídlem Slavíkova 19, Praha 2, proti usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 1 To 248/2019-20 a 1 To 249/2019-13 ze dne 25. 6. 2019 ve spojení s usneseními Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru hospodářské kriminality, Ostrava, ze dne 30. 4. 2019 č. j.: KRPT-153971-329/TČ-2017-070081 a KRPT 153971-330/TČ-2017-070081, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedená rozhodnutí krajského soudu o zajištění peněžních prostředků, a to z důvodu porušení jejích práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Shora citovaným usnesením policejního orgánu, po předchozím souhlasu státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. 1 KZN 4143/2017, ve věci prověřování podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, byly podle § 79g odst. 1 trestního řádu byly zajištěny jako náhradní hodnota peněžní prostředky až do celkové výše 67 587 704,67 Kč na bankovních účtech stěžovatelky vedených u Raiffeisenbank, a. s., jež jsou podrobně specifikovány ve výroku napadeného usnesení, a to včetně peněžních prostředků na účty dodatečně došlých (§ 79e odst. 5 trestního řádu), neboť nelze zajistit věc, která je výnosem z trestné činnosti. V rámci tohoto rozhodnutí byly současně vysloveny příslušné zákazy a uložena oznamovací povinnost ohledně pohledávek zajištěných na předběžných účtech. Spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku se podle usnesení mohly dopustit blíže nezjištěné osoby vystupující jako investiční poradci zahraničního obchodníka na kapitálovém trhu, a to společnosti Nuntius Brokerage & Investment Services S.A. Úkony trestního řízení v této věci byly zahájeny na základě trestního oznámení poškozeného E. T.

3. Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou. Obdobně bylo rozhodnuto dalšími napadenými rozhodnutími, uvedenými v záhlaví tohoto rozhodnutí, tato se pouze týkala jiných účtů u jiné banky.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že je nepřiměřené a protizákonné, aby byly zajištěny prostředky na bankovních účtech investiční společnosti fungující legálně od roku 1990 s licencí vydanou řeckou Komisí pro cenné papíry a působící na základě licence vydané českou Komisí pro cenné papíry v Praze. Navíc tyto účty byly zajištěny bez zahájení trestního stíhání proti stěžovatelce a na základě trestního oznámení, které bylo podáno před více než 2 lety. Na zajištěných bankovních účtech jsou uloženy peníze patřící téměř více jak 400 zákazníkům stěžovatelky a v žádném případě nemohou být tyto peníze použity jako záruka za nároky jiných zákazníků.

5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

6. Z pohledu Ústavního soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou zásadní, zda rozhodnutí o zajištění finančních prostředků má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem disproporcionality či svévole. Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci a Ústavnímu soudu další přezkum při naplnění uvedených podmínek nepřísluší (blíže například usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07). Obdobně Ústavní soud zdůraznil, že ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení přísluší posuzování jejich oprávněnosti především orgánům činným v trestním řízení resp. obecným soudům. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13). Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79 a násl. trestního řádu Ústavní soud považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Zároveň však připomíná (srov. především nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14), že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci.

7. Orgány rozhodující v předmětné věci podle Ústavního soudu přistoupily k vydání rozhodnutí o zajištění finančních prostředků na účtech stěžovatelky v souladu s platnými právními předpisy. Policejní orgán své rozhodnutí odůvodnil způsobem odpovídajícím danému stádiu trestního řízení. Průběh řízení předcházející vydání předmětného rozhodnutí byl Ústavním soudem shledán též v souladu s platnými procesními předpisy a Ústavní soud ve věci neshledal stěžovatelkou namítané pochybení orgánů činných v trestním řízení. Samotné rozhodnutí o zajištění finančních prostředků na účtech stěžovatelky obsahuje konkrétní skutečnosti, na základě kterých dospěl policejní orgán k závěru o důvodnosti provedení daného zajištění. V přípravné fázi trestního řízení přitom postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný právě konkrétními zjištěnými skutečnostmi (oproti požadavkům kladeným na důkazy). To ostatně plyne též z preventivní povahy zajišťovacích institutů. Závěr, že majetkové hodnoty pocházejí z trestné činnosti, nemusí být hodnověrný nade vší pochybnost a není ani konečný; může být dalším šetřením vyvrácen. V průběhu řízení je možné i opakovaně žádat o zrušení nařízeného zajištění, přičemž v okamžiku, kdy zajištění není pro účely trestního řízení nutné, orgány činné v trestním řízení jej mohou omezit nebo zrušit i bez návrhu (k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07; N 25/48 SbNU 291). Z obsahu ústavní stížnosti není zřejmé, že by stěžovatelka o zrušení zajištění již žádala.

8. Podle ustáleného názoru Ústavního soudu vysloveného například v nálezu ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) by o zásah do ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod šlo až tehdy, nebyla-li by splněna podmínka, že zajištění peněžních prostředků musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu, kdy je zajištění vzhledem k dosažení účelu trestního řízení nutné. Jinými slovy, časové omezení užívání předmětných peněžních prostředků musí splňovat požadavek přiměřenosti. Pokud by k zásahu do vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásah do vlastnického práva stěžovatele garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Ačkoli zákon tuto dobu blíže nestanoví, je podle názoru Ústavního soudu v zásadě možné přiměřenost délky omezení vlastnického práva srovnávat se lhůtami, které zákon stanoví pro omezení osobní svobody (§ 72a trestního řádu). Pokud by orgány činné v trestním řízení výrazně překročily tyto lhůty, jednalo by se podle názoru Ústavního soudu již o neproporcionální, a tedy neaprobovatelný zásah do vlastnického práva stěžovatelů a Ústavní soud by byl nucen konstatovat porušení základního práva. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce [viz nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)].

9. K délce trvání zajištění se Ústavní soud blíže vyjádřil v nálezu ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14 (N 187/79 SbNU 121). Konstatoval, že zatímco u kratšího zajištění plně platí, že se jedná o institut zatímního charakteru, s přibývajícími léty se tato jeho dočasnost stále více relativizuje a je třeba na věc pohlédnout s větší "přísností". U zajištění v řádu měsíců či několika málo let (viz např. odmítavá usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3674/13, II. ÚS 776/14, která se týkala případů zajištění trvajících cca 2 roky) se Ústavní soud zaměřuje toliko na posouzení, zda napadené rozhodnutí má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem dotčeného subjektu dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě.

10. Vztaženo na nyní posuzovanou věc je z pohledu Ústavního soudu zásadní, že ke dni podání návrhu na zrušení shora označeného usnesení trvalo zajištění finančních prostředků na účtu stěžovatelky pár měsíců. Rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na jejím účtu bylo vydáno k tomu příslušným policejním orgánem a v souladu s platnými právními předpisy. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že délka předmětného zajištění s ohledem na příslušné skutkové okolnosti případu není z pohledu ústavněprávního nepřiměřenou a rozhodnutí není v rozporu s požadavkem přiměřenosti, pokud jde o předmětný právně aprobovaný zásah do práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví. Stěžovatelka má i nadále možnost o zrušení zajištění ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu žádat.

11. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru