Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 290/10 #1Usnesení ÚS ze dne 30.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Opava
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
policista
Přestupek
Veřejný činitel
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.290.10.1
Datum podání01.02.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 158 odst.1 písm.a

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

283/1991 Sb., § 2 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 290/10 ze dne 30. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele P. L., zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Čs. legií 1719/5, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2009 č. j. 4 To 240/2009-353 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 25. 8. 2009 č. j. 19 T 6/2009-245, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 2. 2010, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení práva na spravedlivý proces, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů a namítal, že obecné soudy v jeho trestní věci nerespektovaly princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 25. 8. 2009 č. j. 19 T 6/2009-245 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona, kterého se měl dopustit jako vrchní asistent dopravní policie Policie ČR - Správy Sm kraje Ostrava, v rámci výkonu služby při udělování blokové pokuty za přestupek v silniční dopravě, když si v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch ponechal finanční hotovost ve výši 800,- Kč, kterou nijak nevykázal, čímž způsobil České republice - Ministerstvu vnitra, Policii ČR - Správě Sm kraje v Ostravě škodu, a takto jednal v rozporu s čl. 3 odst. 3 a 5, čl. 5 odst. 3 a čl. 10 odst. 2 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 204 ze dne 31. 12. 2007 a čl. 1 odst. 1 a 3 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 85 ze dne 26. 6. 2006, a to v návaznosti na ustanovení § 2 odst. 1 písm. i), písm. k) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, v platném znění. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců, za současného uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu služebního poměru u Policie ČR na dobu tří let. Ve zbytku - pod body 1/a) - b) obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 20. 1. 2009 sp. zn. 3 KZV 62/2008 - soud stěžovatele obžaloby zprostil.

Proti rozsudku podali odvolání stěžovatel i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, a to v neprospěch stěžovatele do zprošťující části výroku. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 12. 2009 č. j. 4 To 240/2009-353 odvolání státního zástupce i stěžovatele zamítl jako nedůvodné.

Shora uvedená rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Uvedl, že v průběhu celého trestního řízení přiznával své pochybení ohledně špatného vyplnění pokutových bloků, kdy namísto dvou bloků v nominální hodnotě 500,- Kč vypsal dva bloky v nominální hodnotě 200,- Kč, přičemž taková věc se mu stala poprvé za jeho profesní službu u Policie ČR. Namítal, že v okamžiku ukládání pokuty vytáhl z brašny špatné bloky a ty bezmyšlenkovitě automaticky vyplňoval, avšak bloky vyplnil nesprávně a neúplně. Stěžovatel popsal okolnosti, za kterých došlo k silniční kontrole a vyjádřil své přesvědčení, že v dané věci došlo k jeho neúmyslnému omylu způsobenému složitou situací na místě kontroly. Jak uvedl, vzniklý problém si od počátku uvědomoval, ale dnes ví, že jej řešil chybně. Namítal, že svědek - pokutovaný řidič M. V. - nemluvil ve své výpovědi pravdu, zejména v otázce, zda pokutové bloky podepsal či ne. Jeho nevěrohodnost se proto snažil prokázat prostřednictvím návrhu na provedení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, neboť odborné vyjádření kriminalistického ústavu na některé zásadní otázky dle jeho názoru neodpovědělo. Vysvětlilo toliko otázku, zda podpis na bloku je podpisem svědka, ovšem nijak neřešilo, zda byl podpis vyhotoven rukou stěžovatele. K tomu stěžovatel upozornil na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1076/08, jehož podstatné části citoval, s tím, že soudy nezjistily úplně skutkový stav věci, pokud jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem neprovedly.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Jádrem projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem trestního řízení. Stěžovatel zpochybnil hodnocení důkazů svědčících o trestnosti jeho jednání a poukázal na okolnosti jeho činu, které dle jeho přesvědčení představují pouhý omyl v jeho postupu při vyplňování pokutových bloků, jež se v praxi může běžně stát a nelze v něm spatřovat nic nekalého. Tvrzení stěžovatele však nepřinesla do posuzované věci nic nového. Stěžovatel v podstatě zopakoval argumentaci, kterou již uplatnil v řízení před obecnými soudy, s cílem dosáhnout zproštění obžaloby. Po Ústavním soudu požadoval, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž soudy dospěly, čímž postavil Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem nepřísluší, s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu.

V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že mu zásadně nepřísluší zasahovat do úvah soudu, jaké důkazy v řízení provede, neboť je to pro rozhodnutí ve věci potřebné, ani přehodnocovat myšlenkové operace obecných soudů ve smyslu přisuzování různé váhy tomu či onomu provedenému důkazu a činit odlišné skutkové závěry. Výjimka z tohoto pravidla přichází v úvahu pouze v případě, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu znovu posuzovat skutkový děj zjištěný obecnými soudy (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).

Ústavní soud má za to, že z hlediska zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů nelze obecným soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do stěžovatelových základních práv. Soud prvního stupně provedl všechny dostupné důkazy, vytvořil si dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí tak, jak je mu uloženo ustanovením § 2 odst. 5 trestního řádu, a provedené důkazy následně hodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu. Důkazy vzájemně konfrontoval a všestranně vyhodnotil. Popsal podrobně úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Zabýval se obhajobou stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Odvolací soud, aniž by dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost skutkových zjištění a k námitkám stěžovatele rozvedl úvahy soudu nalézacího, a to včetně námitky údajné nevěrohodnosti svědků, jakož i sporného podpisu na předmětných pokutových blocích, když také podrobně vysvětlil, proč navrhované doplnění důkazů považuje za nadbytečné, neboť ani znalecký posudek z oboru písmoznalectví by nemohl určit pisatele sporného podpisu. Pro účely trestního řízení a ve vazbě na další zjištěné skutečnosti však bylo pro soudy podstatné, že prostřednictvím znaleckého posudku či odborného vyjádření bylo lze zodpovědět otázku, zda sporný podpis je či není vlastnoručním podpisem té které osoby, a že tedy v této projednávané věci se o podpis svědka M. V. nejedná. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že zákonná zásada, podle níž "orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede" (§ 2 odst. 5 trestního řádu), neznamená, že by se tyto orgány musely zabývat jakoukoli předkládanou verzí případu. K naplnění tohoto cíle postačuje, pokud řádně prověří reálně možné verze, tj. takové, pro jejichž existenci svědčí pozitivně zjištěné skutečnosti. Závěry, k nimž oba soudy po zhodnocení důkazů dospěly a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, považuje Ústavní soud za logické a ucelené v takové míře, která umožňuje učinit závěr o stěžovatelově vině.

Ústavní soud tedy dospěl k celkovému závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí soudů nevybočila z mezí ústavnosti, Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru