Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2899/15 #1Usnesení ÚS ze dne 05.01.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 9
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkSmlouva o dílo
ručitel
právní úkon
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.2899.15.1
Datum podání25.09.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 37

531/1991 Sb., § 536

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 125, § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2899/15 ze dne 5. 1. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Podhaiského, podnikatele, zastoupeného Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem Sokolovská 438/45, Praha 8 - Karlín, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 5. 2014, č. j. 51 C 232/2011-256, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2015, č. j. 12 Co 137/2015-306, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů (konkrétně "té části rozsudku obvodního soudu, ve které bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 19.730 Kč s příslušenstvím, částky 40.460 Kč s příslušenstvím a částky 17.255 Kč s příslušenstvím", resp. "té části rozsudku městského soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v uvedené části"), neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal po žalované (Ing. arch. T. Janouškové) zaplacení celkové částky 264.275 Kč (sestávající se z jednotlivých dílčích částek) s příslušenstvím, a to z titulu neuhrazených faktur (ceny) za jím provedená díla - "Zpracování a dodání stavebních projektů nutných pro činnost společnosti RATUS SUM, s.r.o.", přičemž žalovaná dle tvrzení stěžovatele za uvedené závazky společnosti RATUS SUM, s.r.o. převzala dne 9. 10. 2009 ručitelský závazek.

3. Obvodní soud tuto žalobu ústavní stížností napadeným (v pořadí již druhým) rozsudkem zamítl jako nedůvodnou (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel předně "neprokázal existenci smluvního závazku mezi ním a společností RATUS SUM s.r.o.", tj. že mezi nimi byly uzavřeny smlouvy podle ustanovení § 536 obchodního zákoníku (platného do 31. 12. 2013), zejména neprokázal, kdy byly uzavřeny, kým byly uzavřeny, jakož i jaké byly předměty smluv a dohody o ceně. Obvodní soud nadto konstatoval, že tvrzení stěžovatele "byla ve vzájemném rozporu", ať již ve vztahu k osobám vystupujícím jako smluvní strany uvedených závazků, ve vztahu k jejich formě (ústní či písemná ve formě cenových nabídek), anebo ve vztahu ke smluvené ceně (cenové nabídky neodpovídají fakturovaným částkám). Při posouzení stěžovatelem namítaného ručitelského závazku žalované pak obvodní soud vycházel z názoru, že předpokladem uznání závazku je to, že "závazek existuje a že je platný a že takové uznání nemohlo být učiněno v rámci korespondence právních zástupců účastníků, ani v dopise žalované, neboť jak dopis JUDr. Vrbové, tak dopis žalované, se vázal k fakturám, ve kterých bylo uvedeno, že bylo vyúčtováno ze smluvního závazku, který však v tomto řízení nebyl prokázán." Obvodní soud vzal rovněž za rozhodné, že "žalovaná toto prohlášení nevyhotovila, nýbrž jen opatřila svým podpisem. Přitom právě samotný vznik ručitelského prohlášení, jako listiny takové, a okamžik a podmínky podpisu této listiny žalovanou, podle soudu I. stupně nasvědčovaly tomu, že bylo lze vážně pochybovat o tom, že prohlášení bylo podepsáno žalovanou svobodně, bez nátlaku a po rozmyšlení ve smyslu ust. § 37 občanského zákoníku z roku 1964." Proto obvodní soud uzavřel, že "ručitelské prohlášení podepsané žalovanou bylo právním úkonem od počátku absolutně neplatným a že žádný závazek žalované vůči (stěžovateli) nezaložil."

4. Proti uvedenému rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž výše předestřené právní závěry zpochybňoval, neboť byl toho názoru, že obvodní soud je založil na nesprávném hodnocení provedených důkazů, pokud dospěl k závěru o neexistenci smluvního závazku společnosti RATUS SUM s.r.o. vůči němu, resp. o absolutní neplatnosti ručitelského prohlášení žalované. Městský soud nicméně uvedené odvolání stěžovatele shledal v ústavní stížností napadeném rozsudku za nedůvodné a rozsudek obvodního soudu jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") potvrdil (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.) Městský soud plně souhlasil se závěrem obvodního soudu, že v daném případě "nebyl prokázán vznik smluvního závazku ve smyslu ust. § 536 a násl. obchodního zákoníku, neboť nebylo prokázáno, kým a kdy byl uzavřen, jaký byl jeho předmět, včetně termínu jeho dokončení a ujednání o ceně, a to v žádném žalovaném obchodním případě." Proto městský soud odmítl všechny odvolací námitky stěžovatele, kterými uvedené právní závěry obvodního soudu zpochybňoval, když uzavřel, že "vzhledem k tomu, že podle ust. § 303 obchodního zákoníku je závazek ručitele ve vztahu k závazku dlužníka závazkem akcesorickým a nemůže tudíž vzniknout, aniž by platně vznikl a trval zajišťovaný závazek, přičemž v daném případě nebylo prokázáno, že by vznikl hlavní závazek společnosti RATUS SUM s.r.o. vůči (stěžovateli), odvolací soud dospěl k závěru, že platně nevznikl ani závazek žalované, a proto žaloba podaná (stěžovatelem) proti žalované z titulu jejího ručitelského závazku ze dne 9. 10. 2009, nebyla podána důvodně."

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nicméně výše rekapitulované závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svého práva na spravedlivý proces předkládá obdobnou argumentaci, která byla již obsahem nejen výše uvedeného odvolání, ale dokonce i součástí jeho žalobní argumentace. Stěžovatel tak setrvává na stanovisku, že obecné soudy při posouzení sporné otázky existence žalovaného závazku společnosti RATUS SUM s.r.o. a s ním spojeného akcesorického závazku žalované uhradit dlužnou částku vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a své ("nepřípustně formalistické") právní závěry založily na nesprávném hodnocení provedených důkazů. Z toho důvodu i v samotné ústavní stížnosti zpochybňuje jednotlivá skutková zjištění a rozporuje konkrétní dílčí závěry, k nimž v napadených rozhodnutích obecné soudy dospěly (zejm. při posouzení existence žalovaného závazku společnosti RATUS SUM s.r.o. a vzniku akcesorického závazku žalované v důsledku platného uznání závazku z její strany).

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelem podaném odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil obvodní soud v řízení o jím podané žalobě na zaplacení dlužné částky vzniklé z výše uvedeného smluvního, resp. ručitelského závazku, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel nicméně argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zcela zřejmé, že stěžovatel svými námitkami brojí především proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřel jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jím namítaného porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatelem obsáhle citovanou judikaturu Ústavního soudu, aniž by však její závěry jakkoliv aplikoval na nyní projednávaný případ a alespoň se tedy pokusil prokázat její relevanci, za ústavněprávní argumentaci považovat nelze.

8. Pokud stěžovatel zpochybňuje postup obvodního a městského soudu v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].

9. V nyní projednávané věci jak obvodní soud, tak i městský soud dle názoru Ústavního soudu při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatele, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy řádně vypořádaly a svůj právní závěr ohledně nedůvodnosti žaloby z důvodu neprokázané existence žalovaného smluvního závazku, resp. vzniku akcesorického závazku žalované, velmi podrobně a s oporou v provedených důkazech, zdůvodnily. Nelze se proto ztotožnit s námitkami vůči způsobu vedení dokazování i hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, jimiž se stěžovatel ve skutečnosti snaží čelit důkazní nouzi, v níž se ocitl při snaze prokázat důvodnost své žaloby, která je, jak obecné soudy opakovaně shledaly, nadto založena na prokazatelně nepravdivých či vzájemně si odporujících tvrzeních. Ostatně i snaha stěžovatele domoci se ústavní stížností zrušení pouze některých částí napadených rozhodnutí, v nichž obecné soudy mj. zamítly žalobou uplatněné dílčí nároky, svědčí o tom, že ani stěžovatel zjevně není pevně přesvědčen o prokazatelnosti všech žalobou původně uplatněných nároků vůči žalované. Ze skutečnosti, že se stěžovatel s právními závěry obecných soudů neztotožňuje, proto nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť to v žádném případě nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.

10. Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhá společně s derogací napadených rozhodnutí obecných soudů i toho, aby byla věc "přikázána k projednání před senátem jiného složení", Ústavní soud zdůrazňuje, že k projednání tohoto návrhu není vůbec věcně příslušný. Nadto považuje Ústavní soud za vhodné stěžovateli připomenout, že institut odnětí věci a přikázání věci jinému senátu ze strany odvolacího (nadřízeného) soudu (ve smyslu ustanovení § 221 odst. 2 o. s. ř.) z důvodu spočívajících v samotném rozhodování (z důvodu nerespektování závazného právního názoru) lze v praxi aplikovat pouze restriktivním způsobem a vždy s respektem k právu na zákonného soudce, zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť jednou ze záruk plynoucích z práva na zákonného soudce je i výslovný zákaz odnětí věci určenému soudci, z čehož vyplývá, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce (srov. k tomu nález sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015).

11. Výše uvedeným právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů tak nelze dle názoru Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout, a proto stěžovatelovu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. ledna 2016

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru