Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2896/10 #1Usnesení ÚS ze dne 03.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NSS
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti kasačnímu rozhodnutí
právo na soudní a jinou pr... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Policie České republiky
náhrada
Služební poměr
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2896.10.1
Datum podání06.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

100/1970 Sb., § 100 odst.1 písm.g

150/2002 Sb., § 110 odst.3

6/2006 Sb.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2896/10 ze dne 3. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Svobodou, advokátem se sídlem Na Jarově 2425/4, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 5 A 64/2010-73-77 ze dne 30. 7. 2010 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 97/2009-57 ze dne 3. 2. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel usiloval o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odvoláním na porušení jeho ústavně zaručených práv, jmenovitě práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Z přiloženého listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se ve správním soudnictví domáhal zrušení rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru č. 6/2006 ze dne 30. 1. 2006. Tímto rozhodnutím byl zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru č. 213 ze dne 23. 9. 2005, jímž došlo k zamítnutí žádosti stěžovatele ze dne 10. 2. 1998 na vyplacení peněžních a naturálních náležitostí příslušníka Policie ČR za měsíce říjen 1997 až leden 1998 v celkové částce 100.520,- Kč s tím, že v době, za kterou je požadavek uplatněn, služební poměr stěžovatele jako příslušníka Policie ČR netrval. Dle připojeného odůvodnění byl stěžovatel ze služebního poměru příslušníka Sboru národní bezpečnosti propuštěn v souladu s ustanovením § 100 odst. 1 písm. g) zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, ve znění pozdějších předpisů, ke dni 3. 7. 1990, a to na základě rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru č. 1459/1998 ze dne 31. 8. 1998 a rozhodnutí ministra vnitra České republiky ve věcech služebního poměru č. 236 ze dne 14. 5. 1999 (vydaných poté, kdy předchozí rozhodnutí ze dne 23. 5. 1990 a ze dne 31. 8. 1990 o propuštění stěžovatele ze služebního poměru příslušníka Sboru národní bezpečnosti byla zrušena rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 6 A 99/95-64 ze dne 9. 9. 1997). Řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra o propuštění stěžovatele ze služebního poměru ze dne 14. 5. 1999 bylo usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 6 A 69/99-31 ze dne 30. 11. 2001 zastaveno pro opožděnost podání žaloby.

V nyní projednávané věci, tedy ve věci vyplacení peněžních a naturálních náležitostí příslušníka Policie ČR, Městský soud v Praze nejprve rozsudkem č. j. 5 Ca 52/2006-28 ze dne 28. 1. 2009 rozhodl tak, že žalobou napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalovanému - ministru vnitra České republiky k dalšímu řízení a uložil žalovanému povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení. Toto rozhodnutí bylo na podkladě kasační stížnosti podané žalovaným posléze zrušeno napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 97/2009-57 ze dne 3. 2. 2010 a věc vrácena Městskému soudu v Praze, který po novém projednání věci, vázán ve smyslu § 110 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, právním názorem kasačního soudu, vydal napadený rozsudek č. j. 5 A 64/2010-73-77 ze dne 30. 7. 2010, jímž žalobu stěžovatele zamítl. Vycházel přitom z již zmiňovaných pravomocných rozhodnutí ministra vnitra ze dne 31. 8. 1998 a dne 14. 5. 1999 o propuštění stěžovatele ze služebního poměru, která představovala pro soud závazné řešení předběžné otázky o trvání služebního poměru. Uvedená rozhodnutí nebyla přezkumným soudním či jiným řízením dotčena a dle zjištění soudu se nejednalo ani o rozhodnutí nicotná. Na jejich základě byl stěžovatel ze služebního poměru propuštěn dnem 3. 7. 1990 a jeho služební poměr skončil dnem 3. 8. 1990, tedy v době předcházející posuzovanému období. Žádosti o přiznání peněžních či naturálních náležitostí nemohlo být proto vyhověno.

Se závěry obecných soudů stěžovatel v ústavní stížnosti projevil nesouhlas. Uvedl, že obě rozhodnutí ministra vnitra o jeho "druhém" propuštění v roce 1998 nebyla přezkoumána v důsledku odepření práva na spravedlivý proces. Usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 6 A 69/99-31 ze dne 30. 11. 2001 došlo k zastavení přezkumného řízení pro údajnou opožděnost správní žaloby, toto rozhodnutí bylo však později v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 19/2003-58 ze dne 14. 8. 2003 označeno za contra legem a porušující práva na spravedlivý proces. Nápravy prokazatelně neústavního rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2001 se již stěžovatel ovšem nedomohl. Rozhodující soudní orgán - Nejvyšší správní soud navíc nerespektoval svá vlastní rozhodnutí a účelově akcentoval předchozí ústavně nekonformní rozhodování. V rozporu s principem legitimního očekávání a principem předvídatelnosti soudních rozhodnutí označil dále stěžovatel postup obecných soudů, v souladu s nímž Městský soud v Praze při svém prvním rozhodování ve věci náležitostí příslušníka Policie ČR nepřiznal právní účinky části výroku rozhodnutí ministra vnitra o propuštění ze služebního poměru týkající se data jeho skončení, kasační soud poté přijal ve svém zrušujícím rozsudku opačný názor, který Městský soud v Praze v novém rozhodnutí zcela akceptoval. Stěžovatel zdůraznil, že nezpochybňuje samotné propuštění ze služebního poměru, nýbrž toliko okamžik jeho skončení. Rozhodnutí ministra vnitra z roku 1998 se v tomto směru vyznačuje pravou zpětnou účinností, neboť služební poměr stěžovatele podle něj skončil dne 3. 8. 1990, přičemž rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru ze dne 31. 8. 1998 mu bylo doručeno teprve dnem 8. 9. 1998. Obecné soudy měly k nepřípustné existenci pravé retroaktivity v předmětném rozhodnutí podle stěžovatele přihlédnout i bez návrhu, tím spíše pak k opakované námitce.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, jakož i posouzením obsahu odůvodnění dotčených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž napadá rozsudek Nejvyššího správního soudu, nepřípustná.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1843/10 ze dne 20. 7. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity vyplývá z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada je vyjádřena v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

V předmětné věci nebylo řízení skončeno shora citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, a i když je napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu z hlediska formálního pravomocný, stěžovatelův spor byl meritorně ukončen a vyřešen až v řízení po tomto rozhodnutí následujícím, kdy vyústil ve vydání v záhlaví tohoto usnesení citovaného rozhodnutí Městského soudu v Praze. Právě naposledy jmenovaným soudem bylo tedy definitivně rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatele, byť toto rozhodnutí vychází z právních názorů zahrnutých v rozsudku Nejvyššího správního soudu.

Pokud je ústavní stížností napadáno rozhodnutí Městského soudu v Praze, jež po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu následovalo, pak je ústavní stížnost stěžovatele sice formálně bezvadná, ale nedůvodná.

Ústavní soud podotýká, že v podstatě totožnou ústavní stížností stěžovatele, týkající se rovněž řízení o přiznání peněžních a naturálních náležitostí příslušníka Policie ČR, se Ústavní soud zabýval ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2895/10. Závěry učiněné v rozhodnutí, jímž byla stížnost v tomto řízení odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, lze plně aplikovat i na projednávanou věc. Ústavní soud nemá důvod se od nich odchylovat.

Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel obecným soudům vytýká, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve vymezených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Nic takového však v konkrétní věci zjištěno nebylo.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že tato směřuje především proti tomu, jak Městský soud v Praze (a před ním Nejvyšší správní soud) posoudil podmínky, za nichž je vázán výrokem pravomocného správního rozhodnutí, jmenovitě určením časového momentu skončení služebního poměru stěžovatele stanoveného v rozhodnutí ministra vnitra o propuštění stěžovatele ze služebního poměru příslušníka Sboru národní bezpečnosti ze dne 31. 8. 1998. K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze (případně na jeho stručnou rekapitulaci v tomto usnesení), z něhož vyplývá, že obecný soud danou otázku řešil v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s jeho právním názorem (potažmo názorem Nejvyššího správního soudu), pak tím v zásadě jen polemizuje se závěry obecných soudů a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance, kteréžto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší.

V souvislosti s poukazem stěžovatele na údajnou neústavnost rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2001, kterým mu bylo znemožněno dosáhnout přezkumu rozhodnutí ministra vnitra o jeho propuštění ze služebního poměru, zejména pak jím určený okamžik skončení služebního poměru, nelze přehlédnout skutečnost, že z podnětu stěžovatele bylo rozhodnutí Vrchního soudu v Praze přezkoumáno Ústavním soudem v řízením vedeném pod sp. zn. I. ÚS 124/02, přičemž v usnesení ze dne 22. 10. 2002 porušení stěžovatelem namítaného práva na spravedlivý proces Ústavní soud neshledal. K tomuto závěru nedospěl, navzdory opačnému tvrzení stěžovatele, ani Nejvyšší správní soud v rozhodnutí č. j. 2 As 19/2003-58 ze dne 14. 8. 2003, neboť jím přijatý odlišný právní názor ve věci posouzení lhůty k uplatnění žaloby proti rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru příslušníka Sboru národní bezpečnosti měl toliko vyšší měrou garantovat právo na spravedlivý proces, nikoliv napravit jeho porušování ze strany Vrchního soudu v Praze. Je třeba dodat, že Ústavní soud i po vydání citovaného rozhodnutí kasačního soudu z ústavního hlediska opakovaně aproboval stran předmětné žalobní lhůty názor původně zastávaný Vrchním soudem v Praze (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 261/04 ze dne 10. 2. 2005, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Jelikož tedy Ústavní soud neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout ve shora vymezené části podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, ve zbývající části pak podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru