Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2896/09 #1Nález ÚS ze dne 29.04.2010K zákazu přepjatého formalismu při posuzování průběhu odvolacího řízení v restitučních věcech Nejvyšším soudem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodněn... více
Věcný rejstříkDovolání
pozemek
Stavba
Restituce
Vlastnictví
vlastnické právo/ochrana
Znalec
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 97/57 SbNU 273
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.2896.09.1
Datum vyhlášení11.05.2010
Datum podání10.11.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

142/1947 Sb.

229/1991 Sb., § 9 odst.4, § 11 odst.1 písm.c

99/1963 Sb., § 241a odst.2, § 127


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud nezabýval, téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. V řízení před obecným soudem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

V řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zrušil II. senát Ústavního soudu na návrh stěžovatelů J. L., N. L., E. L., B. L. rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1417/2007-212 ze dne 25. 8. 2009 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatelé, oprávněné osoby ve smyslu zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, se domáhali vydání pozemků v areálu Muzea lidových staveb Kouřim, provozovaným Regionálním muzeem Kolín (v dané věci povinným). Bývalý Okresní úřad v Kolíně stěžovatelům vyhověl a určil jejich vlastnické právo k předmětným pozemkům. Žalobu, v níž povinný namítal, že pozemky jsou zastavěny, a tedy je nelze vydat, okresní soud zamítl. Krajský soud vyhověl odvolání povinného a rozhodl, že stěžovatelé nejsou spoluvlastníky pozemků s výjimkou pozemku parc. č. 1190/3, jenž není zastavěn. Podle krajského soudu muzeum tvoří ucelený urbanistický celek a na pozemcích požadovaných stěžovateli se nacházejí nemovité stavby, což je důvod pro nevydání pozemků. Nejvyšší soud dovolání podané stěžovateli zamítl.

Stěžovatelé namítali, že dovolací soud porušil jejich vlastnické právo a ignoroval smysl zákona č. 229/1991 Sb., tj. zmírnění majetkové křivdy. Dle svého tvrzení stěžovatelé nikdy nezpochybňovali zákonný důvod pro nevydání pozemků, ale snažili se dokázat, že zastavěná část muzea tvoří jen asi 1.000 m2 z celkové plochy 40.000 m.2 Za tímto účelem od počátku navrhovali ustanovení znalce z oboru stavebnictví a znalce - geodeta, přičemž jejich návrh nebyl akceptován.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud upozornil, že odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně změnil z důvodu, že soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav. Odvolací soud přitom řádně nezdůvodnil ani svůj odlišný právní závěr, ani odlišné zhodnocení skutkové situace. Také se dle Ústavního soudu žádným způsobem nevypořádal s návrhy stěžovatelů na provedení důkazů znaleckými posudky. V této souvislosti Ústavní soud připomněl svou judikaturu k problematice tzv. opomenutých důkazů, podle níž tyto důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. V řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů případně navržené důkazy neprovedl.

Odvolací soud, který rozhodnutí nalézacího soudu sám změnil, aniž umožnil stěžovatelům využít procesní prostředky, a svůj postup řádně neodůvodnil, zatížil řízení vadou způsobilou porušit právo stěžovatelů na spravedlivý proces. Podle Ústavního soudu rozhodnutí odvolacího soudu vykazuje extrémní nesoulad s obecnou představou o spravedlivém soudním rozhodování. Také Nejvyšší soud porušil dle Ústavního soudu právo stěžovatelů na spravedlivý proces, když pochybení odvolacího soudu zcela pominul a své rozhodnutí de facto zjednodušeně a formalisticky odůvodnil. Formálním přezkoumáním rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvého stupně, tak byl popřen smysl dovolání přípustného dle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. jako prostředku k ochraně práva účastníka řízení.

Ústavní soud na závěr upozornil, že účelem restitučních zákonů je alespoň částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž státní orgány jsou povinny postupovat podle příslušného restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma, způsobená za totalitního komunistického režimu, má být alespoň částečně kompenzována.

Podle Ústavního soudu formalistickým přístupem Nejvyššího soudu k posuzování průběhu odvolacího řízení došlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a v jeho důsledku také k porušení práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny, a proto Ústavní soud jeho rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Dagmar Lastovecká. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 2896/09 ze dne 29. 4. 2010

N 97/57 SbNU 273

K zákazu přepjatého formalismu při posuzování průběhu odvolacího řízení v restitučních věcech Nejvyšším soudem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 29. dubna 2010 sp. zn. II. ÚS 2896/09 ve věci ústavní stížnosti 1. J. L., 2. N. L., 3. E. L., 4. B. L. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009 č. j. 28 Cdo 1417/2007-212, kterým bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2006 č. j. 28 Co 466/2006-195, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 10. 2005 č. j. 13 C 278/2003-119 (ve znění opravného usnesení) tak, že bylo určeno, že stěžovatelé nejsou vlastníky ve výroku specifikovaných nemovitostí.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009 č. j. 28 Cdo 1417/2007-212 se ruší.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2006 č. j. 28 Co 466/2006-195, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 10. 2005 č. j. 13 C 278/2003-119 (ve znění opravného usnesení) tak, že bylo určeno, že stěžovatelé nejsou vlastníky ve výroku specifikovaných nemovitostí.

Předmětem řízení u obecných soudů byl restituční nárok stěžovatelů, přičemž nebylo sporu o tom, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) a § 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění, (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb.") a že k přechodu pozemků na stát došlo postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů, bez vyplacení náhrady. Předmětné pozemky jsou v areálu Muzea lidových staveb Kouřim (dále též "MLS Kouřim"), které bylo ve smyslu § 3 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, prohlášeno kulturní památkou. Nesporným je i to, že tato skutečnost nebrání případnému vydání pozemků. Spor byl veden o to, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro vydání či nevydání pozemků z hlediska ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.

Stěžovatelé o pozemky požádali ve lhůtě podle zákona č. 229/1991 Sb. výzvou ze dne 26. 3. 1992. Bývalý Okresní úřad v Kolíně - okresní pozemkový úřad svým konečným rozhodnutím ze dne 8. 7. 2002, vydaným podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., vlastnické právo stěžovatelů k předmětným pozemkům v katastrálním území Kouřim obnovil.

Proti uvedenému rozhodnutí podal povinný, tj. Regionální muzeum se sídlem v Kolíně, žalobu, jíž se domáhal zrušení, resp. nahrazení rozhodnutí Okresního úřadu v Kolíně - okresního pozemkového úřadu s argumentací, že vydané pozemky tvoří celek bez ohledu na to, jsou-li fakticky zastavěny či nikoliv. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 12. 10. 2005 žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že shodně jako Okresní úřad v Kolíně - okresní pozemkový úřad dospěl k závěru, že se v případě staveb MLS Kouřim nejedná o stavby, které by ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. bránily vydání pozemku (stavby byly přeneseny na pozemky v letech 1972 až 1976, avšak stavební řízení bylo zahájeno až dne 21. 1. 1993).

Krajský soud v Praze k odvolání Regionálního muzea se sídlem v Kolíně rozsudkem ze dne 19. 12. 2006 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatelé nejsou spoluvlastníky předmětných pozemků v katastrálním území Kouřim, s výjimkou pozemku parc. č. 1190/3. V odůvodnění uvedl, že stavby nacházející se na předmětných pozemcích jsou stavby nemovité, nejedná se o stavby dočasné, jednoduché ani drobné, přičemž s ohledem na poznámku pod čarou odkazující na tehdy platnou vyhlášku č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů, je třeba stavby posuzovat ve smyslu stavebního zákona a předpisů souvisejících, který za stavbu považuje veškerá díla bez zřetele na jejich stavebnětechnické provedení, účel a dobu trvání. Za stavbu je třeba považovat i stavby nepovolené, u nichž dosud probíhá řízení o dodatečném povolení, což je posuzovaný případ.

Dle odvolacího soudu MLS Kouřim tvoří ucelený urbanistický celek a žalobcem žádané pozemky v tomto urbanistickém celku (s výjimkou pozemku parc. č. 1190/3, který není zastavěn) byly po přechodu na stát zastavěny a jejich vydání oprávněným osobám brání ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., neboť takto zastavěné pozemky nelze zemědělsky využívat. Pozemky tvořící prostor mezi jednotlivými stavbami lidové architektury je nutno posuzovat jako pozemky bezprostředně související a nezbytně nutné k jejich provozu ve smyslu citovaného ustanovení.

Dle odvolacího soudu Muzeum lidových staveb Kouřim je ojedinělým svého druhu a dle vyjádření Památkového ústavu Střední Čechy (ze dne 10. 8. 1993) plní zejména funkci vědecko-výzkumnou, dokumentační a památkovou, kulturní, osvětovou a vzdělávací. Důležitým fenoménem dávajícím muzeu celkový příznivý výraz je kromě staveb jeho poloha, prostředí staveb, okolní krajina; jednotlivé stavby se zastavěnými i nezastavěnými pozemky spolu s terénními prvky a zelení tvoří speciální urbanistický celek, který má široké veřejnosti přiblížit minulost.

Dovolací soud, s poukazem na svá rozhodnutí uveřejněná pod č. 49/1998, 8/1994 a č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl k závěru, že řízení nebylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nejedná se o případ, kdy by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), ani nebylo shledáno, že by rozsudek odvolacího soudu spočíval na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].

Stěžovatelé namítají, že rozhodnutím Nejvyššího soudu jim je odpíráno vlastnické právo a Nejvyšší soud ignoroval smysl zákona č. 229/1991 Sb. jako jednoho z tzv. restitučních zákonů, který má alespoň částečně zmírnit majetkové křivdy. Došlo k porušení principu právní jistoty, předvídatelnosti rozhodnutí orgánů státní moci vycházející ze zákona a garantování základních práv a svobod. Nejvyšší soud ignoroval i judikaturu Ústavního soudu, v níž Ústavní soud opakovaně formuloval zásadu, že "vůdčím principem musí být vždy účel restitučního zákona, při jehož výkladu je zásadně nutno preferovat vydání původního pozemku či pozemků, pokud o to restituenti usilují a pokud to zákon nevylučuje" (nález sp. zn. I. ÚS 754/01 - viz níže). Nejvyšší soud nevěnoval pozornost ani pojmu "zastavěný pozemek" podle zákona o půdě.

Stěžovatelé nikdy nezpochybňovali zákonný důvod pro nevydání pozemků, totiž jejich faktickou zastavěnost ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Od samého začátku soudních sporů se však snažili dokázat, že z celkové výměry areálu MLS Kouřim - tedy z asi 40 000 m2 je fakticky zastavěno jen asi 1 000 m2. Již ve vyjádření k odvolání navrhovali odvolacímu soudu ustanovit znalce z oboru stavebnictví a znalce geodeta, kteří by vypracovali posudek, resp. geometrický plán za účelem oddělení zastavěných částí pozemků v pojetí zákona o půdě od pozemků evidentně nezastavěných. Tento návrh soud neakceptoval. Stěžovatelé vidí v tomto postupu soudů (odvolacího i dovolacího) porušení jejich ústavního práva na spravedlivý proces.

Odvolací ani dovolací soud se rovněž nevypořádaly s tvrzeními stěžovatelů, že stavby umístěné na předmětných pozemcích byly postaveny bez stavebního povolení, bez dalších náležitostí podle stavebního zákona a nebyly ani řádně zkolaudovány (ve věci probíhá k těmto okolnostem před stavebním úřadem Městského úřadu Kouřim správní řízení).

Stěžovatelé zmiňují i to, že od podání výzvy podle zákona č. 229/1991 Sb. k vydání předmětných pozemků do rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání uběhlo více než 17 let, což zjevně neodpovídá ústavnímu právu na projednání věci "bez zbytečných průtahů".

Oprávněnost nároku stěžovatelů na vydání nezastavěných částí pozemků posiluje i nesporný fakt, že dva ze čtyř kompetentních orgánů, které v dané věci rozhodovaly (tj. Okresní úřad v Kolíně - okresní pozemkový úřad a Okresní soud v Kolíně), neshledaly důvody pro nevydání předmětných pozemků. Až odvolací soud přišel s pojmem "široký urbanistický celek" a své rozhodnutí opřel o "citové" přesvědčení o společenské prospěšnosti Muzea (skanzenu), s čímž se ztotožnil i dovolací soud. Tento "veřejný zájem" jak soud odvolací, tak soud dovolací postavily nad význam a smysl restitucí. Stěžovatelé jsou ale naopak přesvědčení, že smysl a význam zákona č. 229/1991 Sb. by měl stát nad "společenskou prospěšností" - odvolacím i dovolacím soudem sice vyinterpretovanou, ale nemající výslovnou oporu v zákoně. Naopak, zákon č. 229/1991 Sb. uvádí v § 11 odst. 1 v taxativním výčtu pozemky, které nelze vydat. Mezi nimi jsou výslovně jmenovány i "funkční celky" (hřbitov, zahrádkové nebo chatové osady, tělovýchovná a sportovní zařízení). Muzeum, resp. skanzen v zákoně uvedeno není. Pokud by se zákonodárce domníval, že skanzeny (kterých bylo v i době přijetí zákona č. 229/1991 Sb. v tehdejším Československu několik) mají být zákonnou překážkou pro vydání pozemku, jistě by tak stanovil v zákoně. Protože se tak nestalo, nelze soudním výkladem rozšiřovat zákon.

Stěžovatelé poukazují na to, že jak po celou dobu soudních sporů prohlašovali, v daném sporu jim jde o narovnání majetkových práv k předmětným nemovitostem, a tedy o obnovení jejich vlastnických práv na základě zákona č. 229/1991 Sb. Následně by postupovali stejně jako v případě vydaného pozemku parc. č. 1190/3 a uzavřeli by s Regionálním muzeem Kolín nájemní smlouvu. Stěžovatelé zdůrazňují, že jak mnohokrát prohlásili, nejde jim o znemožnění, resp. likvidaci Muzea (skanzenu) na jejich pozemcích.

Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že neshledal nedostatek jeho ústavní konformity.

Středočeský kraj jako zřizovatel Regionálního muzea se sídlem v Kolíně (vedlejší účastník) ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje s právními závěry v napadených rozhodnutích a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

Podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Poté, co si Ústavní soud vyžádal souhlasy účastníků, rozhodoval ve věci bez nařízení ústního jednání.

Ústavní soud nejdříve podotýká, že posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině opravňujícímu zásah Ústavního soudu došlo.

Ústavní soud považuje za nezbytné zejména zmínit, že stěžovatelé od počátku řízení, tj. již v řízení u soudu prvního stupně navrhovali provedení znaleckého posudku za účelem zjištění, zda je možné oddělení zastavěných částí pozemků v pojetí zákona o půdě od pozemků evidentně nezastavěných. Soud prvního stupně k řešení i této otázky ustanovil usnesením ze dne 5. 11. 2003 soudního znalce, posléze usnesení rozhodnutím ze dne 23. 6. 2004 zrušil, neboť vyhotovení znaleckého posudku považoval s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003 (pozn. red.: jde pravděpodobně o níže zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 754/01) za nadbytečné. Rovněž ve vyjádření k odvolání žalobce stěžovatelé uváděli, že pokud by odvolací soud dospěl k odlišnému závěru, tj. že jsou splněny podmínky pro nevydání pozemků, je třeba ustanovit znalce ke zjištění, o jaké stavby se jedná a kolik pozemků nebo jejich částí nelze vydat. Výslovně navrhli ustanovení znalce z oboru stavebnictví a znalce geodeta za účelem zjištění pozemků zastavěných a pozemků se stavbou bezprostředně souvisejících a nezbytných k provozu stavby, což zopakovali i při závěrečném návrhu při ústním jednání u odvolacího soudu.

Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tedy z důvodu, že soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav. Skutková zjištění přitom vedla soud prvního stupně k závěru, že předmětné pozemky nejsou zastavěny stavbami, které by ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. bránily vydání žádaných pozemků, avšak odvolací soud, který uvedl, že vyšel ze skutkových zjištění správního orgánu a soudu prvního stupně, dospěl po doplnění dokazování o místní ohledání, výslech ředitelky katastrálního úřadu a o další listinné důkazy, k závěru odlišnému. Ze strany odvolacího soudu však nedošlo k řádnému zdůvodnění ani jeho odlišného právního závěru, ani odlišného zhodnocení skutkové situace. Z odůvodnění nevyplývá, o jaké další listinné důkazy se jedná, nevyplývá to ani z protokolů o jednání, stejně tak není z protokolů zřejmé, že by bylo dokazování zopakováno. V odůvodnění rozhodnutí není dostatečně zdůvodněno, proč především pozemky, na kterých není umístěna žádná stavba a přiléhají k parcele č. 1190/3, je třeba považovat za pozemky zastavěné či za pozemky bezprostředně související a nezbytně nutné k provozu stavby, a to tím spíše, že z celého areálu cca asi 40 000 m2 je fakticky zřejmě zastavěno asi 1 000 m2. Odvolací soud pouze převzal vyjádření Památkového ústavu Střední Čechy o významu a účelu MLS Kouřim, z něhož dovodil, že celý areál tvoří urbanistický celek. Odvolací soud se tedy nevypořádal s otázkou, zda se skutečně a v celém rozsahu jedná o pozemky zastavěné stavbami bránícími vydání pozemků. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud na základě leteckého snímku, místního ohledání a geometrického plánu dospěl k závěru, že parcela č. 1190/3 není zastavěná, ale nijak nezdůvodnil, z jakých důvodů považuje přinejmenším parcely k ní přiléhající za zastavěné. Otázka, zda stavba brání či nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebyla řešena vůbec. Stejně tak odvolací soud dostatečně nereagoval na námitky stěžovatelů, dle nichž se nejednalo o stavby zahájené před 24. červnem 1991 [§ 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.].

Z uvedeného dle Ústavního soudu vyplývá, že v projednávané věci dosud nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, a nemohlo tak ani dojít k řádnému právnímu posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu založené bez dalšího pouze na úvaze, že veškeré požadované pozemky tvoří urbanistický celek, je třeba považovat za nepřesvědčivé, neodpovídající komplikovanosti projednávané věci, a ve svém důsledku vykazující znaky svévole vedoucí k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces.

Ústavní soud musí rovněž konstatovat, že odvolací soud se žádným způsobem nevypořádal s návrhy stěžovatelů na provedení důkazů znaleckými posudky, opětovně vznesenými právě pro případ, že by odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu závěru než soud prvního stupně. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Ústavního soudu, tak zvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o. s. ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy). V řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl.

Odvolací soud, který rozhodnutí nalézacího soudu sám změnil, aniž tak dal účastníkům řízení - stěžovatelům - možnost využít procesní prostředky, a svůj postup řádně neodůvodnil, zatížil i tímto způsobem řízení vadou způsobilou porušit právo stěžovatelů na spravedlivý proces.

Ústavní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu vykazuje extrémní nesoulad s obecnou představou o spravedlivém soudním rozhodování, přičemž k porušení právních předpisů došlo v takové míře a intenzitě, že v postupu odvolacího soudu Ústavní soud shledal porušení nejen "jednoduchého" práva, ale i porušení základních práv garantovaných ústavními normami. Uvedené konstatování lze vztáhnout i k ústavní stížností napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, který nesporná pochybení odvolacího soudu zcela pominul a ve svém rozhodnutí v podstatě jen zjednodušeně a formalisticky uvedl, že řízení nebylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejedná se o případ, kdy by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v dokazování, a ani nebylo shledáno, že by rozsudek odvolacího soudu spočíval na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud, byť v odůvodnění rozhodnutí i zmínil judikaturu Ústavního soudu týkající se restitucí, přes závěry dosud judikované Ústavním soudem a zejména shora popsané nedostatky uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo možné označit za nesprávné, a to aniž se jakkoliv konkrétně vyjádřil k problematice projednávané věci. Formálním přezkoumáním rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, tak byl popřen smysl dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jako prostředku k ochraně práva účastníka řízení.

Ústavní soud podotýká, že tímto rozhodnutím nijak nepředjímá rozhodnutí obecných soudů, které se teprve budou zabývat zjištěním, zda se skutečně a v celém rozsahu jedná o pozemky zastavěné, které nelze podle § 11 zákona č. 229/1991 Sb. oprávněným osobám vydat, a kdy bude třeba důsledně zvažovat, zda v tomto případě je dán konkrétní veřejný zájem, a pokud ano, zda skutečně převažuje nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání pozemků, a především zda je tomu tak ve vztahu ke všem žádaným pozemkům.

V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné připomenout i svoji dosavadní judikaturu, vztahující se k problematice restitucí, z níž mimo jiné vyplývá, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu je třeba volit takovou interpretaci, která by směřovala k maximálnímu naplnění účelu restituce a současně respektovala proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku na vydání původních pozemků a prosazením konkrétního veřejného zájmu [nález sp. zn. I. ÚS 754/01 ze dne 23. 10. 2003 (N 123/31 SbNU 113) a nález sp. zn. IV. ÚS 42/01 ze dne 17. 4. 2002 (N 48/26 SbNU 39)].

Ústavnísoud rovněž - jakkoliv si uvědomuje možnou komplikovanost řešení danou specifickými okolnostmi konkrétního případu - zdůrazňuje, že restitučními zákony se demokratický právní stát snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových křivd, přičemž státní orgány jsou povinny postupovat podle příslušného restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma způsobená za totalitního komunistického režimu má být alespoň částečně kompenzována. Tuto částečnou kompenzaci nelze spatřovat pouze v tom, že by byl restituční nárok sice shledán důvodným, ale oprávněné osobě by byly bezúplatně převedeny jiné pozemky ve vlastnictví státu, popř. že by jí byla přiznána finanční náhrada. Vůdčím principem musí být vždy výše uvedený účel restitučního zákona, při jehož výkladu je zásadně nutno preferovat vydání původního pozemku či pozemků, pokud o to restituenti usilují a pokud to zákon nevylučuje. Restituční zákon č. 229/1991 Sb. tedy sleduje v prvé řadě ten cíl, aby byl původní majetek oprávněným osobám reálně vydán. Pouze výjimečně, jsou-li beze všech pochybností splněny předpoklady stanovené tímto zákonem v § 11, pozemky vydat nelze (obdobně sp. zn. I. ÚS 754/01 - viz výše).

Přestože ze strany odvolacího a dovolacíhosoudu bylo na judikaturu Ústavního soudu poukazováno, byla dosud judikovaná stanoviska Ústavního soudu pouze zmíněna, aniž by se jimi obecné soudy vážně zabývaly ve vztahu ke konkrétně projednávané věci.

Ústavnísoud musí dát rovněž stěžovatelům za pravdu v tom, že řízení v projednávané věci trvá neúměrně dlouhou dobu, nicméně délka řízení nebyla ze strany stěžovatelů považována za relevantní námitku v souvislosti s argumentací ústavní stížnosti a Ústavní soud jen pro úplnost dodává, že tuto problematiku je třeba řešit v souladu se zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.

Z uvedených důvodů Ústavnísoud rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009 č. j. 28 Cdo 1417/2007-212 zrušil podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., neboť jím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož důsledkem je neposkytnutí ochrany vlastnickému právu zaručenému čl. 11 Listiny.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru