Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2894/10 #1Usnesení ÚS ze dne 02.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSpolečné jmění manželů
podíl/vypořádací
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.2894.10.1
Datum podání06.10.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 149 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2894/10 ze dne 2. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 2. listopadu 2010 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Marií Chalupovou, advokátkou se sídlem Neklanova 30, 128 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010 č. j. 22 Cdo 4422/2008-391 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 5. 2008 č. j. 10 Co 157/2008-361, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 5. 10. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo ke zjevnému odpírání spravedlnosti ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a k porušení práva na soudní ochranu ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 3. 12. 2007 č. j. 6 C 105/2004-325, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 7. 7. 2008 č. j. 6 C 105/2004-364, byly přikázány některé věci do výlučného vlastnictví stěžovatele, jiné do výlučného vlastnictví bývalé manželky stěžovatele. Napadeným rozhodnutím odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Podle odvolacího soudu se soud I. stupně "zcela vyčerpávajícím způsobem zhostil povinnosti zjistit a vyčíslit aktiva a pasiva společného jmění bývalých manželů. Provedl důkazy znaleckými posudky k ohodnocení jak movitých, tak nemovitých věcí, ověřil zprávami České spořitelny, u Komerční banky a Českomoravské stavební spořitelny o zůstatcích na účtech účastníků vedených u těchto bank, vyslechl oba účastníky podle ust. § 131 o. s. ř., takže skutková zjištění a závěry o skutkovém stavu věci podle názoru odvolacího soudu odpovídají právnímu posouzení této věci." Stěžovatel měl své manželce doplatit částku 353 868,50 Kč, žalovaná ovšem trvala na přisouzení částky pouze ve výši 250 000 Kč, a soud tomuto návrhu žalované vyhověl. Krajský soud připomněl, že péči o společnou domácnost jedním manželem je třeba považovat za stojící na stejné úrovni jako výdělečnou činnost druhého manžela. Ohledně družstevního bytu nebyly k určení výhodnějšího stanovení podílu ve prospěch stěžovatele splněny podmínky. Protože nebyl důvod snižovat výši podílu připadajícího na bývalou manželku stěžovatele, soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. Podle Nejvyššího soudu nebyla žádná z odvolatelem nastolených otázek relevantní právní otázkou. Zápis věcného práva do katastru nemovitostí soudu nijak nebrání zjištění, že takový zápis neodpovídá skutečnosti. Rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým byl zapsán vklad vlastnického práva k nemovitosti, není rozhodnutím správního orgánu o vlastnickém právu, kterým by byl soud vázán v tom smyslu, že by nemohl jako předběžnou řešit otázku vlastnictví k nemovitosti, resp. odchýlit se při posuzování otázky, kdo je vlastníkem od stavu zapsaného v katastru nemovitostí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1999 sp. zn. 22 Cdo 305/98). Rozdíly ve výši částek vypočtených soudem I. stupně a odvolacím soudem neměly vliv na rozhodnutí, jestliže žalované ve shodě s jejím návrhem byla přisouzena částka podstatně nižší. Stěžovatelem namítaný problém, že se odvolací soud nezabýval v odvolání odvolacími důvody, se týká případného procesního pochybení, které samo o sobě nemůže založit přípustnost dovolání.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že soud I. stupně zahrnul do společného jmění manželů jednu polovinu domu č. p. 172, přestože tato polovina patřila pouze do výlučného vlastnictví stěžovatele a takto je vedena v příslušném katastru nemovitostí. Podle stěžovatele musí soud kvalifikovaně rozhodovat v dané věci, nikoliv jen vycházet ze shodného tvrzení účastníků. Další zásadní chyba rozhodnutí soudu II. stupně byla v jeho výpočtu vypořádacího podílu. Odvolací soud se též podle názoru stěžovatele nezabýval posouzením skutečností uvedených v odvolání, ale pouze konstatoval, že soudu I. stupně ocenil majetek vyčerpávajícím způsobem. Tato porušení hmotného i procesního práva nelze podle názoru stěžovatele považovat za spravedlivý proces, který má Ústava a Listina na mysli.

Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti všem rozhodnutím obecných soudů, v petitu ovšem navrhl pouze zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni. Ústavní soud nicméně vzhledem ke své dřívější judikatuře a také k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, týkající se otázky interpretace vůle a projevu ve vyjádření petitu ústavní stížnosti (např. rozhodnutí ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena v. ČR nebo rozhodnutí ze dne 25. 5. 2004 ve věci Kadlec a ostatní v. ČR), přistoupil k přezkumu všech shora zmíněných rozhodnutí, a to z důvodu přezkoumání řízení jako celku.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů lze z hlediska ústavnosti aprobovat. Těmto rozhodnutím rozhodně nelze vytknout pochybení, které by mohlo dosáhnout intenzity zásahu do základního práva. Námitky stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, jsou ve velké části pouze polemikou se skutkovými závěry odvolacího soudu, přičemž úkolem Ústavního soudu rozhodně není přezkoumávat, zda jsou skutková zjištění o celkovém jmění bývalých manželů řádná. Na argumentaci stěžovatele bylo přijatelným způsobem reagováno již rozhodnutími obecných soudů a Ústavní soud nemá, co by k jejich rozhodnutí dodal. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu. Ústavní soud nemohl též přehlédnout roli setrvalé judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1999 sp. zn. 22 Cdo 305/98), které z hlediska ústavnosti nelze co vytknout. Namítá-li stěžovatel, že soud přistoupil k zahrnutí poloviny předmětné nemovitosti do společného jmění manželů jen na základě shodného tvrzení účastníků, přičemž si stěžovatel neuvědomil podstatu a dosah tohoto tvrzení, přičemž obecné soudy měly kvalifikovaně zjistit, co do společného jmění náleží, jde o námitku, kterou měl stěžovatel učinit již v rámci řízení před obecnými soudy, neboť nova nejsou v řízení o ústavní stížnosti zásadně přípustná (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 1227/10 či usnesení ze dne 12. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 1310/10, dostupná na http://nalus.usoud.cz/). Ze skutečnosti, že stěžovatelova žaloba byla zamítnuta, nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces. Toto právo nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy, tak Ústavní soud podotýká, že toto ustanovení žádná základní práva, jejichž ochrany by se bylo možné domáhat v řízení o ústavní stížnosti, neobsahuje. Článek 90 Ústavy je rámcovou kompetenční normou ve vztahu k soudům a neobsahuje žádná základní práva.

Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. listopadu 2010

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru