Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2890/14 #1Usnesení ÚS ze dne 02.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Trutnov
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvěznění)
Věcný rejstříkodůvodnění
trest odnětí svobody/podmíněné propuštění
Ne bis in idem
Recidiva
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2890.14.1
Datum podání29.08.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 331

40/2009 Sb., § 88 odst.2, § 88 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2890/14 ze dne 2. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele jménem V. L., t. č. Věznice Rapotice, zastoupeného Mgr. Markem Sochorem, advokátem, se sídlem Jihlavská brána 10, 674 01 Třebíč, proti usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 17 PP 55/2014, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 12 To 200/2014, za účasti Okresního soudu v Trutnově a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 8. 2014, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 17 PP 55/2014 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým byla podle § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a contrario zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 12 To 200/2014 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu.

Stěžovatel nepovažuje za korektní úvahu krajského soudu, že u něj hrozí vysoké riziko recidivy vzhledem k jeho trestní minulosti. Má za to, že se jedná o porušení zásady ne bis in idem, neboť jeho trestní minulost byla zohledněna již při ukládání trestu. Kromě toho má pochybnosti i o použitelnosti posudku psycholožky, když tato se se stěžovatelem osobně setkala jen na krátkou dobu a navíc od jeho zpracování již uplynula nějaká doba.

Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

Rovněž požádal, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení k rukám jeho právního zástupce, a to ve výši 9.300 Kč za 3 úkony právní služby dle § 9 advokátního tarifu (převzetí zastoupení včetně první porady s klientem, porada s klientem dne 18. 8. 2014, podání ústavní stížnosti), 3 režijní paušály á 300 Kč, náhradu za ztrátu času ve výši 800 Kč (8 x 0,5 hod.) a cestovné ve výši 774 Kč, celkem ve výši 11.774 Kč, vše zvýšeno o DPH v zákonem stanovené výši.

II.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srovnej čl. 83, 90, 91 a 92 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Je věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody upravuje trestní zákoník v § 88 a násl. a trestní řád v § 331 a násl. Za prvé je nutné splnění podmínky formální spočívající ve vykonání předepsané části trestu, kdy z uloženého (popřípadě rozhodnutím prezidenta republiky zmírněného) trestu musí být vykonána nejméně polovina [§ 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], respektive u odsouzeného, jenž nebyl odsouzen za zvlášť závažný zločin a který dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, alespoň třetina [§ 88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku], respektive u vybraných trestných činů dvě třetiny [§ 88 odst. 4 trestního zákoníku]; dle § 88 odst. 2 trestního zákoníku je u přečinů možné propuštění i před uplynutím dob stanovených v § 88 odst. 1 téhož zákona. Dále pak musejí být naplněna kritéria materiální, totiž (podmínka druhá) polepšení odsouzeného, potvrzené jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností [v případě propuštění před uplynutím stanovených dob dle § 88 odst. 2 se musí jednat o vzorné chování a plnění povinností], a (podmínka třetí) existence takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život. Všechny tři podmínky je nutné splnit kumulativně. Při rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného za zločin soud přihlédne také k tomu, zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu a zda částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu.

V projednávané věci obecné soudy shledaly nezanedbatelné riziko recidivy s ohledem na osobnostní profil stěžovatele a skutečnost, že již opakovaně vykonával nepodmíněné tresty odnětí svobody a přesto i nadále páchal i byl odsuzován za další trestnou činnost. Ústavní soud nemá za to, že by jejich odůvodnění bylo nepřesvědčivé, či dokonce mělo znaky libovůle v rozhodování. Nejedná se ani o porušení zásady ne bis in idem, kdy tato zásada vyjadřuje zákaz někoho stíhat nebo potrestat dvakrát za stejnou věc, avšak rozhodování o podmíněném propuštění není novým či opětovným trestním řízením, ve kterém by bylo rozhodováno o uložení nějakého dalšího trestu, a tedy tato zásada se nemůže uplatnit (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2133/13, též srovnej nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04.).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

S ohledem na takovýto výsledek řízení o ústavní stížnosti se Ústavní soud dále nezabýval stěžovatelovým návrhem stran náhrady nákladů právního zastoupení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru