Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 289/96Nález ÚS ze dne 21.12.1999Pasivní legitimace podle § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSmlouva
legitimace/pasivní
osoba/oprávněná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 184/16 SbNU 333
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.289.96
Datum vyhlášení12.01.2000
Datum podání24.10.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 8 odst.3, § 8 odst.4

99/1963 Sb., § 120, § 153


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 289/96 ze dne 21. 12. 1999

N 184/16 SbNU 333

Pasivní legitimace podle § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě v právní věci

ústavní stížnosti Z. K., jako účastnice, zastoupené JUDr. J. B.,

advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne

10.6.1996, sp. zn. 17 Co 431/95, za účasti J. S. a K. S. jako

vedlejších účastníků,takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10.6.1996, sp. zn. 17

Co 431/95, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15.2.

1995, č.j. 4 C 829/93-17, se zrušují.

Odůvodnění:

Dne 24.10.1996 se navrhovatelka obrátila na Ústavní soud

s ústavní stížností, kterou se domáhala, aby Ústavní soud zrušil

rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10.6.1996, sp. zn. 17 Co

431/95, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě

ze dne 15.2. 1995, sp. zn. 4 C 829/93, kterým byl zamítnut návrh

stěžovatelky na zrušení kupní a darovací smlouvy ze dne 5.4.1973

ve věci N 487/73, uzavřené mezi navrhovatelkou jako prodávající

a dárkyní na straně jedné a K., R. a J. S. jako kupujícími

a obdarovanými na straně druhé v části, kde došlo k darování

přesně určených pozemků v užívání JZD H. v celkové výměře 13,7534

ha v k.ú. H.

Ústavní soud si k této včas podané ústavní stížnosti vyžádal

spis Okresního soudu ve Znojmě a dále doplnění dokladů

o vlastnických poměrech k předmětným nemovitostem.

Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka

se žalobou ze dne 26.7.1993 domáhala u Okresního soudu ve Znojmě

zrušení shora specifikované kupní a darovací smlouvy, a to pokud

jde o pozemky zapsané u Střediska geodézie Z. na LV č. 219

v oddíle D) a náležející nyní vlastnicky žalovanému J. S. - tedy

par.č. 630/3, 630/2, 264/1, 265/10, 266/2, 266/3, 636, 641/1,

251, PO 53a, PO 532, PO 33, PO 54 a 1564/1 v kat. úz. H.,

v celkové výměře 13,7534 ha, a to ve smyslu ustanovení § 8 zákona

č. 229/1991 Sb., ve znění Čl. I., odst. 3a) zákona č.183/1993 Sb.,

a přikázání uvedených nemovitostí do vlastnictví stěžovatelky.

Návrh stěžovatelka rozšířila dne 25.10.1993 proti K. S.

Okresní soud návrh stěžovatelky rozsudkem ze dne 15.2. 1995,

č.j. 4 C 829/93-17, zamítl, neboť účastníkem smlouvy o převodu

nemovitostí byla kromě žalovaného J. S. také R. S., která kromě

jiného převzala pozemky v užívání zemědělské organizace do

bezpodílového spoluvlastnictví s K. S. a do podílového

spoluvlastnictví se synem J. S. Smlouva o rozdělení podílového

spoluvlastnictví ze dne 29.4.1976 se týkala rodinného domku č.p.

583 a zahrady č..p. 630/1, nikoliv pozemků v užívání zemědělské

organizace. Je tedy podle názoru okresního soudu nepochybné, že

i R. S. je v současné době spoluvlastnicí pozemku v užívání

socialistické organizace. Podle názoru okresního soudu by návrh

musel být podán proti všem spoluvlastníkům, tedy i proti R. S.,

přičemž se jedná o řízení sporné, kdy okruh účastníků určuje

navrhovatel. Za dané situace, kdy předmětné nemovitosti jsou ve

spoluvlastnictví více osob a nebyli žalováni všichni

spoluvlastníci, nelze návrhu vyhovět.

Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka odvolání ke

Krajskému soudu v Brně, ve kterém soudu I. stupně vytkla zejména

pochybení při vyhodnocení pasivní legitimace a ve svých důsledcích

odmítnutí soudní ochrany, neboť o celém žalobním návrhu nebylo

rozhodnuto, a to z důvodu, že žaloba byla údajně rozšiřována na

dalšího účastníka - manžele S., kdy však šlo o nesprávně zachycený

projev žalobkyně, který z hlediska jejího obsahového sdělení

směřoval i v označení skutečně proti oběma manželům, jak se

nepochybně promítá i do žalobního petitu, kde jsou oba výslovně

uvedeni. Bez ohledu na shora uvedené neměla být žaloba jako celek

zamítnuta.

Krajský soud v Brně rozsudek Okresního soudu ve Znojmě

potvrdil ve výroku ve věci samé. Své rozhodnutí odůvodnil zejména

tím, že žalobkyně v žalobě výslovně označila jako žalovaného J. S.

a tím přesně vymezila okruh účastníků předmětného sporu. V průběhu

řízení sice byla žaloba rozšířena i proti K. S., avšak i za této

situace nebyli žalováni všichni účastníci předmětné smlouvy,

nehledě ke skutečnosti, že rozšíření žaloby proti K. S. bylo

učiněno po lhůtě stanovené zákonem č. 183/1993 Sb. Odvolací soud

se ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu I. stupně.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně brojí

stěžovatelka ústavní stížností, ve které zejména poukazuje na to,

že žaloba podaná k okresnímu soudu se z hlediska skutkového

opírala o již citovanou kupní a darovací smlouvu, dále o notářský

zápis ze dne 29.4.1976 NZ 316/76 smlouvy o rozdělení podílového

spoluvlastnictví mezi manželi K. a R. S. na jedné straně, a jejich

synem na straně druhé, a dále o výpis z evidence nemovitostí

Střediska geodézie Z. z 18.3.1991 LV 219 a 416 a dovolávala se

právního režimu ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů. Podle názoru stěžovatelky pozemky,

které byly v užívání JZD H., nařídil tehdejší MNV v H. do smlouvy

uvést jako dar, jinak by k prodeji mezi shora jmenovanými

účastníky nedal souhlas a smlouva by nemohla být registrována.

Okresní soud ve Znojmě žalobu zamítl, neboť dle jeho názoru

měla být podána proti všem účastníkům kupní a darovací smlouvy

z 5.4.1973, tedy i proti R. S., neboť se jedná o řízení sporné,

kdy okruh účastníků určuje navrhovatel. Krajský soud názor

okresního soudu potvrdil. Stěžovatelka uvádí, že soudy obou stupňů

vycházejí ze zásadně mylného právního názoru, když dovozují, že

pasivní legitimace ve sporu, který se opírá o právní režim § 8

odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je

dána okruhem účastníků darovací smlouvy, na kterou dopadá shora

uvedená skutková podstata zákona č.229/1991 Sb. Zákon č. 229/1991

Sb., ve znění pozdějších předpisů, je lex specialis a pasivní

legitimace v soudním sporu je dána postavením povinné osoby, jejíž

určení vychází z principu držby. Pokud tedy stěžovatelka označila

jako žalobce toho, kdo předmět daru drží, postupovala v souladu se

zákonem. V žalobním petitu je řádně identifikována smlouva, jejíž

zrušení se žalobkyně, v souladu s právním režimem ustanovení § 8

odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., domáhá.

Podle názoru stěžovatelky byl jí Krajským soudem v Brně

nesprávnou aplikací ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů, odepřen nárok na soudní ochranu

a soud tak nedostál povinnosti podle čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR.

Dále byl rozhodnutím krajského soudu porušen čl. 95 odst. 1

Ústavy, ukládající soudci vázanost zákonem při jeho rozhodování.

Krajský soud tím, že nerespektoval zákonem stanovený postup při

výkonu práva stěžovatelky, porušil také čl. 36 Listiny základních

práv a svobod a svým rozhodnutím se dotkl Listinou zaručeného

práva stěžovatelky vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Brně,

poukázal na odůvodnění jak rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, tak

svého rozsudku. Uvedl, že ustanovení § 8 odst. 3 zákona č.

229/1991 Sb., ve znění novely č. 183/1983 Sb., která platila

v době podání žaloby (nyní ustanovení § 8 odst. 4 cit. zákona, ve

znění pozdějších novel, které se podstaty citovaného ustanovení

nedotkly) respektuje vlastnictví k pozemkům, které fyzická osoba

získala darem nebo bezúplatným převodem. Respektování vlastnického

práva je zcela nepochybné, neboť osobu, která vlastní nemovitost,

označuje jako fyzickou osobu, vůči které směřuje oprávněná osoba

svůj návrh podle ustanovení § 8 odst. 3 cit. zákona. Uvedení pojmu

fyzická osoba v jednotném čísle z hlediska gramatického výkladu

neznamená, že z citovaného ustanovení lze dovodit, že v případě

daru nebo bezúplatného převodu na více osob, mohla by vlastnictví

převádějící osoba žalovat na zrušení smlouvy kteréhokoliv ze

spoluvlastníků s účinky vůči všem dalším spoluvlastníkům. Bylo by

v rozporu s ochranou vlastnického práva, aby spoluvlastník byl

zbaven spoluvlastnického podílu, aniž by s ním bylo jednáno a aniž

by se o takové žalobě dověděl a mohl se vůči ní bránit. Z tohoto

důvodu musí být všichni spoluvlastníci účastníky řízení, ve kterém

se jedná o zrušení smlouvy, na základě které nabyli své

spoluvlastnické podíly. Jestliže stěžovatelka darovala smlouvou ze

dne 5.4.1973 třem osobám, a to manželům K. a R. S. ideální 1/2

pozemků užívaných socialistickou organizací do jejich

bezpodílového spoluvlastnictví, a ideální 1/2 do podílového

spoluvlastnictví J. S. ve vztahu k předcházejícím vlastníkům,

musela uplatnit nárok na zrušení citované smlouvy vůči všem třem

spoluvlastníkům. Povinná osoba musí mít pozemky ve vlastnictví,

nikoliv v držbě. V daném případě navíc J. S. nakládal s těmito

pozemky jako vlastník jen v rozsahu svého spoluvlastnického

podílu, tj. v rozsahu ideální 1/2, ve vztahu k druhé ideální 1/2,

neměl ani právo držby ve smyslu ustanovení § 129 odst. 1

občanského zákoníku. Neobstojí ani skutečnost, že stěžovatelka

v průběhu řízení rozšířila žalobu proti bezpodílovému

spoluvlastníku id. 1/2 K. S., neboť tak učinila po lhůtě stanovené

k uplatnění nároku, a pominula druhou bezpodílovou spoluvlastnici

R. S. Nárok by musel být uplatněn vůči oběma manželům, neboť

zrušení smlouvy není běžnou záležitostí ve smyslu ustanovení §

145 odst. 1 občanského zákoníku.

Vedlejší účastník J. S. k ústavní stížnosti uvedl, že s právní

argumentací stěžovatelky nelze souhlasit, neboť pasivní legitimace

v předmětném soudním sporu není v žádném případě dána postavením

povinné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., a to zejména z toho

důvodu, že tento zákon podle § 5 za povinné osoby považuje

výhradně stát a osoby právnické, které ke dni jeho účinnosti

nemovitosti drží. Samotné ustanovení § 8 odst. 4 zákona č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, upravuje zvláštní

postup v případech, kdy fyzické osoby nabyly vlastnictví

k nemovitostem způsobem a za podmínek, jak jsou popsány

v citovaném ustanovení. Není tedy možné vycházet z právní

konstrukce osoby povinné, neboť ta se uplatní ve zcela jiných

případech podle cit. zákona. Jelikož pro zrušení smlouvy nestanoví

zákon č. 229/1991 Sb. žádná další pravidla, je nutné použít

obecných ustanovení občanského zákoníku a občanského soudního

řádu, jak to učinil soud prvního a druhého stupně.

Vedlejší účastník K. S., ač doloženě obeslán, se ve stanovené

lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavnímu soudu nepřísluší, jak již mnohokrát ve svých nálezech

uvedl, přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů

a nahrazovat dokazování a hodnocení provedených důkazů. Přísluší

mu však posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena základní

ústavně zaručená práva, mezi nimi právo na soudní a jinou právní

ochranu a právo na spravedlivý proces.

Po seznámení se spisovým materiálem, dalšími podklady a po

zhodnocení podstatných okolností případu dospěl Ústavní soud

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Opodstatněnost ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud ve

skutečnosti, že Krajský soud v Brně, v rozporu s ustanovením §

212 odst.1 o.s.ř., které stanoví, že odvolací soud projedná věc

v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání, nepřezkoumal

v odvolání namítané pochybení soudu I. stupně, kterého se měl

dopustit při vyhodnocení pasivní legitimace a ve svých důsledcích

odmítnutí soudní ochrany, neboť o celém žalobním návrhu nebylo

rozhodnuto z důvodů v odvolání uvedených. Odvolací soud se

soustředil pouze na otázku, zda v zákonné lhůtě byli žalováni

všichni účastníci kupní a darovací smlouvy, aniž by se zabýval

další, pro posouzení pasivní legitimace a tedy i celého merita

věci podle tehdy platné dikce § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.

zcela podstatnou otázkou, zda soudem I. stupně byl dostatečně

zjištěn skutkový stav věci (§ 153 o.s.ř.) v tom směru, kdo byl

v době podání žaloby vlastníkem žalobou požadovaných pozemků a zda

řízení u soudu I. stupně netrpělo vadou spočívající v rozporu

s ustanovením § 120 o.s.ř., totiž zda byly provedeny důkazy

navržené stěžovatelkou, podstatné pro posouzení řádného uplatnění

jejího nároku plynoucího ze zákona č. 229/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů. Zásadní význam otázky vlastnictví v době

uplatnění restitučního nároku pro rozhodnutí soudu ostatně krajský

soud správně zdůrazňuje ve svém vyjádření k ústavní stížnosti.

Podle žaloby byl ve Znojmě dne 29.4.1976 sepsán notářský zápis

NZ 316, N 517/76, jímž se podíloví spoluvlastníci prodaných

a darovaných nemovitostí manželé S. a jejich syn J. S. dohodli na

rozdělení spoluvlastnictví tak, že nemovitosti připadající do

vlastnictví manželů K. a R. S. byly zapsány u Střediska geodézie

Z. na LV č. 416 a nemovitosti připadající J. S. na LV č. 219,

a tedy nemovitosti v užívání JZD H., jsou ve vlastnictví

žalovaného. Byl navržen důkaz tímto notářským zápisem. Ve spise

Okresního soudu Znojmo nebyl tento zápis zařazen a není ani zmíněn

v žádném protokole o jednání. Uveden je pouze v odůvodnění

rozsudku okresního soudu, jak byl shora citován. Tato citace je

však v rozporu s výpisem z evidence nemovitostí, vydaným

Střediskem geodézie Znojmo dne 18.3.1991, kde na LV 219 je jako

jediný vlastník v žalobě specifikovaných pozemků uveden J. S.,

a to na základě smlouvy o rozdělení podílového spoluvlastnictví

R I 248/76 - 71/76. Tento výpis, ač uveden a jako důkaz navržen

v žalobě, není opět ve spise okresního soudu zařazen, ani zmíněn,

a to již ani v odůvodnění rozsudku. Z uvedeného je nepochybně

zřejmé, že Okresní soud ve Znojmě svým shora uvedeným procesním

povinnostem ve smyslu citovaných ustanovení o.s.ř. nedostál.

Krajský soud se těmito skutečnostmi, vztahujícími se zásadním

způsobem k otázce pasivní legitimace, nezabýval, naopak pouze vzal

v tomto směru za prokázaný údaj, uvedený bez jakékoliv opory ve

spise v závěru odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, což

mělo za následek pravomocné zamítnutí žaloby podané stěžovatelkou.

Ústavní soud, aniž by předjímal výsledek řízení, pokud jde

o uplatněný restituční nárok, je nucen konstatovat, že uvedeným

pochybením soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces

podle čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a odepření

ochrany právům stěžovatelky zákonem stanoveným způsobem podle

čl.90 Ústavy České republiky. S ohledem na uvedené se již

porušením namítaných dalších ustanovení Listiny základních práv

a svobod či Ústavy nezabýval.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle

ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu

v Brně ze dne 10.6.1996, sp. zn. 17 Co 431/95, zrušil. Zároveň

Ústavnísoud z důvodů procesní ekonomie zrušil rozsudek Okresního

soudu ve Znojmě, jak uvedeno ve výroku.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 21. 12. 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru