Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 289/06 #1Nález ÚS ze dne 11.06.2009K povinnosti dovolacího soudu vypořádat se ve svém odůvodnění s tím, zda se v dané věci jedná o otázku zásadního právního významu podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkdovolání/otázka zásadního právního významu
dovolání/důvody
restituční nárok
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 138/53 SbNU 717
EcliECLI:CZ:US:2009:2.US.289.06.1
Datum vyhlášení24.06.2009
Datum podání11.05.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

124/1951 Sb., § 4 odst.2

229/1991 Sb., § 20 odst.2

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2, § 237 odst.1 písm.c, § 237 odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Z povinnosti soudu vypořádat se s námitkami uplatněnými účastníky řízení, jež vyplývá z práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, vyplývají požadavky i ve vztahu k rozhodnutí o dovolání. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu tak musí být možné přesvědčivě zjistit, zda právní otázka, kterou se odvolací soud zabýval, byla v rozhodování dovolacího soudu skutečně vyřešena, či zda byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo zda nebyla řešena v rozporu s hmotným právem, tedy zda se nejedná o otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelů K. P., J. P., Z. P., J. P. a H. Ž. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 11. června 2009 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006 č. j. 28 Cdo 2117/2005-538. Návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 14. dubna 2005 č. j. 15 Co 131/2005-516 zamítl.

Narativní část

Stěžovatelé se žalobou domáhali vydání rozsudku, kterým by soud uložil vedlejším účastníkům, Dřevozpracujícímu družstvu Lukavec a Pozemkovému fondu České republiky, podle § 20 zákona o půdě povinnost poskytnout stěžovatelům náhradu za mrtvý inventář a zásoby sestávající z věcí uvedených a specifikovaných v žalobním petitu, a to v příslušných podílech náležejících jednotlivým stěžovatelům. V rámci řízení dospěl Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, jako odvolací soud mj. k závěru, že Pozemkový fond nebyl v dané věci pasivně legitimován, neboť nikdy neměl postavení oprávněné osoby. K dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 7. ledna 2004 dvě posledně uvedená rozhodnutí, pokud se týkala žalovaného Pozemkového fondu České republiky, zrušil a uložil obecným soudům se jeho pasivní legitimací dále zabývat. Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 29. listopadu 2004 návrh stěžovatelů opětovně zamítl se závěrem, že pasivně legitimovaným jsou Lesy České republiky, státní podnik, se sídlem v Hradci Králové, jako právní nástupce národního podniku Československé státní lesy, a že tedy Pozemkový fond České republiky není ve sporu pasivně legitimovaný ani ve smyslu § 20 odst. 2 věta třetí zákona o půdě. Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře napadeným rozsudkem ze dne 14. dubna 2005 rozsudek soudu prvého stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Zásadní právní význam přitom přisoudili otázce, zda vyjádření organizace, jejímž zakladatelem je stát, může sloužit jako objektivní důkaz k prokázání nedostatku pasivní legitimace žalovaného a v návaznosti na to, zda nedošlo k nesprávné aplikaci ustanovení §121 občanského soudního řádu, podle kterého není třeba dokazovat skutečnosti soudu obecně známé, jakož i k porušení § 153 odst. 1 a § 157 odst. 2 téhož zákona. Nejvyšší soud uvedené dovolání napadeným usnesením odmítl. Předmětná otázka neměla podle dovolacího soudu zásadní právní význam, neboť byla jasné vyložena již odvolacím soudem na základě podrobného skutkového zjištění, a stejně tak i otázka právního nástupnictví po této právnické osobě.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Součástí ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je i povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pakliže tak neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí, a zpravidla tak i jejich protiústavnost. V dané věci se dovolací soud nijak nezabýval argumentací stěžovatelů a pouze odkázal na rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že odpovídá běžné judikatuře soudů, aniž by uvedl byť jen jediné rozhodnutí, které by se uvedenou problematikou restitucí zabývalo. Učinil tak přitom za situace, kdy ani názory soudů nižších stupňů nebyly v průběhu řízení jednotné. Z usnesení Nejvyššího soudu nelze přesvědčivě zjistit, zda právní otázka, kterou se odvolací soud zabýval, byla v rozhodování dovolacího soudu skutečně vyřešena, či zda byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo zda nebyla řešena v rozporu s hmotným právem, tedy zda se nejedná o otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Na základě výše uvedeného Ústavní soud konstatoval, že odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je v předmětné části nepřezkoumatelné, pročež napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušil z důvodu porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. S ohledem na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci ústavní stížnosti ve zbytku zamítl.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Stanislav Balík. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 289/06 ze dne 11. 6. 2009

N 138/53 SbNU 717

K povinnosti dovolacího soudu vypořádat se ve svém odůvodnění s tím, zda se v dané věci jedná o otázku zásadního právního významu podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 11. června 2009 sp. zn. II. ÚS 289/06 ve věci ústavní stížnosti 1. Ing. K. P., 2. J. P., 3. Z. P., 4. J. P. a 5. H. Ž. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006 č. j. 28 Cdo 2117/2005-538 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 14. dubna 2005 č. j. 15 Co 131/2005-516, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na náhradu za mrtvý inventář a zásoby, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře jako účastníků řízení.

Výrok

I. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2006 č. j. 28 Cdo 2117/2005-538 se zrušuje.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost zamítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. května 2006 aiv ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, a to právo na rovnost v právech podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 Listiny a právo zakotvené v čl. 36 Listiny, podle něhož se může každý domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a dále pak měla být porušena ustanovení čl. 1, 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Pelhřimově (dále též "okresní soud") sp. zn. 3 C 5/2004, z něhož zjistil následující.

Stěžovatelé se svým návrhem na zahájení řízení, podaným u Okresního soudu v Pelhřimově dne 31. prosince 1996, domáhali vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalovaným a) Dřevozpracujícímu družstvu Lukavec, se sídle v Lukavci, a b) Pozemkovému fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 11a, podle § 20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě") povinnost poskytnout stěžovatelům náhradu za mrtvý inventář a zásoby sestávající se z věcí uvedených a specifikovaných v žalobním petitu, a to v příslušných podílech náležejících jednotlivým stěžovatelům. V projednávané věci šlo o náhradu za vybavení pily a bednárny zbytkového statku Lukavec, včetně zásob, kdy uvedený majetek byl právním předchůdcům stěžovatelů v minulosti odejmut bez náhrady.

Okresní soud v Pelhřimově ve svém původním rozsudku ze dne 7. října 1999 č. j. 6 C 712/96-184 návrh zamítl s odůvodněním, že vnitřní zařízení pily a bednárny nelze zařadit pod ustanovení § 20 zákona o půdě, neboť nešlo o inventář, který bezprostředně sloužil k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby, protože se jedná o odvětví, jež na lesní výrobu navazuje. Uvedený rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 10. února 2000 č. j. 15 Co 920/99-213. Odvolací soud v tomto rozhodnutí uložil okresnímu soudu provést dokazování, které by vedlo k jednoznačnému závěru o tom, zda předmětem žaloby je náhrada za věci, které sloužily k zajištění zemědělské a lesní výroby, či náhrada za věci sloužící k výrobě samostatného průmyslového podniku, a posoudit, zda uvedené věci lze zahrnout pod pojem mrtvého inventáře ve smyslu § 20 zákona o půdě. Současně okresnímu soudu uložil zabývat se otázkou pasivní legitimace obou žalovaných a ověřit včasnost podání výzvy stěžovatelů.

Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 17. ledna 2003 č. j. 6 C 712/96-405 po doplnění dokazování opět žalobu zamítl se závěrem, že osobou povinnou k poskytnutí náhrady bylo za splnění dalších podmínek původně Dřevozpracující družstvo Lukavec, neboť to převzalo na základě kupní smlouvy z roku 1954 vlastnické právo k věcem uvedeným v žalobním petitu. Pokud jde o Pozemkový fond České republiky, soud dospěl k závěru, že tento nemá nikdy postavení povinné osoby a je pouze subjektem poskytujícím náhradu. Soud dále zkoumal otázku včasnosti výzvy stěžovatelů k poskytnutí náhrady ve lhůtách podle § 13 odst. 1 zákona o půdě a případnou prekluzi nároku. Dovodil, že stěžovatelé neprokázali včasnost uplatnění výzvy, a proto žalobu stěžovatelů zamítl i vůči tomuto původně žalovanému. Rozsudek napadli stěžovatelé odvoláním. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 30. dubna 2003 č. j. 15 Co 196/2003-432 napadený rozsudek potvrdil. Včasností výzvy se nezabýval, neboť dospěl k závěru, že žádný z žalovaných není ve věci pasivně legitimován. Dle odvolacího soudu žalovaný Pozemkový fond České republiky není povinnou osobou, neboť náhrady poskytuje oprávněným osobám jen ve vymezených případech plynoucích z ustanovení § 18a odst. 1 zákona o půdě, tj. v případě, kdy je povinnou osobou obec nebo krajský úřad, přičemž tato situace v projednávané věci nenastala. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalované Dřevozpracující družstvo Lukavec nikdy nebylo povinnou osobou, neboť nezískalo kupní smlouvou předmětné věci bezúplatně, jak má na mysli ustanovení § 20 zákona o půdě, a není ani právním nástupcem osoby, jež odňaté věci takto převzala. Tento rozsudek napadli stěžovatelé v celém rozsahu dovoláním. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 7. ledna 2004 č. j. 28 Cdo 2209/2003-454 rozhodl tak, že dovolání, pokud směřovalo proti zamítavému rozsudku vůči Dřevozpracujícímu družstvu Lukavec, zamítl, a v části, v níž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí vůči Pozemkovému fondu České republiky, a ve výrocích o nákladech řízení rozsudek odvolacího soudu zrušil. Nejvyšší soud současně zrušil rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 17. ledna 2003 č. j. 6 C 712/96-405 v části, kterou byla zamítnuta žaloba proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že poskytování náhrad za živý a mrtvý inventář a zásoby Pozemkovým fondem České republiky upravuje pouze ustanovení § 18a odst. 1 zákona o půdě, a poukázal na ustanovení § 20 odst. 2 věty třetí zákona o půdě, které stanoví přímou povinnost Pozemkového fondu České republiky k náhradě živého a mrtvého inventáře v případech, kdy povinnou osobu nebo jejího právního nástupce nelze zjistit nebo zanikla bez právního nástupce. V daném ustanovení jde tedy o naprosto odlišné právní vztahy. Odvolací soud se však při závěru o nedostatku pasivní legitimace Pozemkového fondu České republiky těmito hledisky nezabýval a nevysvětlil, proč nepřichází v úvahu pasivní legitimace podle § 20 odst. 2 věty třetí zákona o půdě.

Okresní soud v Pelhřimově se v dalším svém rozhodování, byv vázán právním názorem Nejvyššího soudu, zabýval na prvém místě pasivní legitimací nyní již pouze jediného žalovaného Pozemkového fondu České republiky. Zatímco žalovaný Pozemkový fond České republiky v následném řízení zastával názor, že povinnou osobou je v tomto případě státní podnik Lesy České republiky, stěžovatelé měli za to, že je pasivně legitimován Pozemkový fond České republiky, neboť v dané věci nelze určit povinnou osobu ve smyslu zákona o půdě. Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 29. listopadu 2004 č. j. 3 C 5/2004-493 návrh stěžovatelů opětovně zamítl a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně s odkazem na zápis ze dne 3. srpna 1948, který byl pořízen v souvislosti s převzetím lesního a rybničního majetku pily a bednárny zbytkového statku Lukavec od vlastníků, dospěl k závěru, že majetek byl odevzdán přídělci Československému státu, podniku Státní lesy a statky (dále jen "SLS"). Vládním nařízením č. 315/1948 Sb. ze dne 30. prosince 1948, jímž se zřizují státní lesní a zemědělské podniky ve formě národních podniků, došlo pak s účinností od 1. ledna 1949 podle § 2 citovaného nařízení k rozdělení majetkové podstaty dosavadního podniku SLS mezi jeho dva právní nástupce, a to Československé státní lesy, národní podnik, provozující nadále lesní hospodářství a přidružené závody lesní k zužitkování lesní výroby, a Československé státní statky, národní podnik, provozující polní a rybniční hospodářství a přidružené závody. V tomto směru konstatoval, že zařízení pily a bednárny tehdejšího zbytkového statku Lukavec bylo v roce 1948 převzato jako přídělcem právě podnikem SLS. Právním nástupcem uvedeného podniku se stal národní podnik Československé státní lesy, jehož právním nástupcem jsou Lesy České republiky, státní podnik, se sídlem v Hradci Králové. Vzhledem k tomu, že podle zákona o půdě je důležité, kdo odňaté věci převzal jako první v řadě, přičemž další osud těchto věcí zákon již nesleduje, považoval soud prvního stupně následné začlenění pily Lukavec z majetkové podstaty bývalých Československých státních lesů do Horáckých pil, národní podnik Jihlava, v tomto smyslu za nepodstatné. Uzavřel proto, že povinnou osobou byl právní nástupce podniku SLS a žalovaný Pozemkový fond České republiky tak nemůže být ve sporu pasivně legitimovaný. S ohledem na tento svůj právní závěr se již nezabýval dalšími právními otázkami, které by řešil v případě, že by povinnou osobou byl právě Pozemkový fond České republiky.

Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, ve kterém poukazovali na skutečnost, že vyhláškou Ministerstva průmyslu č. 614/1950 Úředního listu II. ze dne 1. března 1950 byla Pila Lukavec ke dni 1. ledna 1950 z majetkové podstaty bývalých Československých státních lesů, národní podnik, začleněna do národního podniku Horácké pily, který zanikl bez právního nástupce. Podnik Československé státní lesy rovněž zanikl bez likvidace k 31. prosinci 1951 na základě vládního nařízení č. 124/1951 Sb., o organizaci státních lesů a národních podniků pro těžbu dříví. Stěžovatelé v odvolání namítali, že je z těchto důvodů vyloučeno, aby majetek přešel na právního předchůdce dnešních Lesů České republiky. Protože tak nelze určit právního nástupce, rozsudek soudu prvního stupně je zcela chybný.

Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 14. dubna 2005 č. j. 15 Co 131/2005-516 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil poté, co se ztotožnil s jeho skutkovými a právními závěry. K odvolacím námitkám stěžovatelů doplnil, že ustanovením § 2 vládního nařízení č. 124/1951 Sb. ze dne 17. prosince 1951 bylo stanoveno, že pěstění a ochranu lesů na veškerém národním majetku, s výjimkou lesů ve vojenské správě a lesů se zvláštním určením, vykonává Správa státních lesů - tedy zařízení státní správy při Ministerstvu lesů a dřevařského průmyslu, a to od 1. ledna 1952. Podle odstavce 2 téhož ustanovení na tuto Správu státních lesů přešla dnem 1. ledna 1952 působnost Československých státních lesů. V § 3 uvedeného vládního nařízení je pak zmocnění pro ministra lesů a dřevařského průmyslu zřídit dnem 1. ledna 1952 národní podniky pro těžbu dříví v lesích uvedených v § 2 odst. 1 a jeho odvoz, pro výkup a dodávky dříví a pro obstarávání zvláštních služeb lesnímu hospodářství. Odvolací soud tedy v tomto směru konstatoval, že tímto byla zřízena státní správa lesů s vymezenými pravomocemi a určeny další subjekty pro jednotlivé činnosti, a bylo tedy i logické zrušení Československých státních lesů, národní podnik, bez likvidace k 31. prosinci 1951, neboť veškerou lesní činnost převzaly Správy státních lesů a ministrem následně zřízené podniky. Jenom v tomto kontextu dle odvolacího soudu bylo možné vykládat pojem "bez likvidace".

Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), přičemž jako dovolací důvody uvedli nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a vady řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Namítali, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, a navrhovali, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda vyjádření organizace, jejímž zakladatelem je stát, může sloužit jako objektivní důkaz k prokázání nedostatku pasivní legitimace žalovaného a v návaznosti na to zda nedošlo k nesprávné aplikaci ustanovení § 121 o. s. ř., podle kterého není třeba dokazovat skutečnosti soudu obecně známé, jakož i porušení § 153 odst. 1 a 157 odst. 2 o. s. ř. Měli za to, že rozhodnutí odvolacího soudu bude mít po právní stránce zásadní význam zejména proto, že řeší otázku pasivní legitimace v rozporu s hmotným právem, a to v rozporu s § 524 a násl. občanského zákoníku, § 20 odst. 2 zákona o půdě, vyhláškou č. 614/1950 Úředního listu II. a v rozporu s vládním nařízením č. 124/1951 Sb. Dle názoru stěžovatelů se vládní nařízení č. 124/1951 Sb. ve smyslu jeho ustanovení § 4 odst. 2 vztahovalo na majetek, který byl doposud ve správě Československých státních lesů, národní podnik. Pouze tento majetek měl také následně přejít na podniky, které budou zřízeny podle § 3 odst. 1 tohoto nařízení. Jednalo se tedy o majetek, který byl k 1. lednu 1952 ve vlastnictví Československých státních lesů. Ovšem v době, kdy bylo vydáno toto vládní nařízení, tj. 17. prosince 1951, byl již fakticky majetek převeden, a to vyhláškou č. 614/1950 Úředního listu II. ze dne 1. března 1950, podle které byla pila Lukavec ke dni 1. ledna 1950 z majetkové podstaty Československých státních lesů, národní podnik, začleněna do Horáckých pil, národní podnik. Vládní nařízení č. 124/1951 Sb. pak už pamatovalo pouze na zbytkový majetek, se kterým nebylo dosud nijak naloženo. Předmětný majetek proto nemohl dle stěžovatelů přejít na právního předchůdce dnešních Lesů České republiky, protože již předtím přešel na Horácké pily, národní podnik, které zanikly bez právního nástupce. Jak dále stěžovatelé uvedli, je pochopitelné, že Lesy České republiky mohou tvrdit, že jsou právními nástupci, neboť mají vědomost o tom, že vůči nim již nemohou stěžovatelé v řádných lhůtách své nároky uplatnit. Tímto způsobem se Pozemkový fond České republiky ve spolupráci s Lesy České republiky snaží poškodit a doposud také již poškodil nejednoho restituenta.

Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 28. února 2006 č. j. 28 Cdo 2117/2005-538 dovolání stěžovatelů odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že rozsudek odvolacího soudu není po právní stránce zásadně významný. Otázka, kterou dovolací soud považoval ve svém předchozím rozsudku za potřebnou řešit, tj. která právnická osoba převzala předmětný inventář, byla podle něj dostatečně jasně odvolacím soudem vyložena na základě podrobného skutkového zjištění, a stejně tak i otázka právního nástupnictví po této právnické osobě. Dovolací soud konstatoval, že závěry soudu "jsou nejsou" v rozporu s hmotným právem a odpovídají běžné judikatuře soudů, které v obdobných případech vycházejí z nesporné pasivní legitimace Lesů České republiky.

II.

Stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí odvolacího soudu a soudu dovolacího projednávanou ústavní stížností, v níž namítají svévolnou aplikaci práva obecnými soudy. Jak uvedli, z usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že se tento soud vůbec nevypořádal s argumentací uvedenou v dovolání a bez dalšího převzal závěry odvolacího soudu, přičemž ani ten se argumentací stěžovatelů nezabýval. Stěžovatelé v této souvislosti odkázali na judikaturu Ústavního soudu ohledně přezkoumatelnosti rozhodnutí obecných soudů, podle které je řádné odůvodnění rozhodnutí obecných soudů esenciální podmínkou ústavně konformního rozhodnutí, které je v souladu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny; z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Dle názoru stěžovatelů porušil dovolací soud ustanovení čl. 90 Ústavy, protože neposkytl ochranu jejich právům, a čl. 95 odst. 1 Ústavy, protože ve svém rozhodnutí nerespektoval zákon. Stěžovatelé dále v ústavní stížnosti podrobně zrekapitulovali dosavadní průběh řízení, jakož i své námitky, které uplatnili před obecnými soudy. Jsou přesvědčeni, že před obecnými soudy prokázali, že osoba, která majetek převzala, tedy Československé státní lesy, národní podnik, byla vymazána po svém zrušení bez likvidace podle § 5 vládního nařízení č. 124/1951 Sb. Z vyhlášky č. 614 ze dne 1. března 1950 přitom jednoznačně vyplývá právní nástupnictví Horáckých pil, národní podnik. Stěžovatelé namítají, že i kdyby se jim toto nepodařilo zjistit, jsou přesvědčeni, že § 20 odst. 2 zákona o půdě nelze vykládat tak, že restituent je povinen obeslat výzvami polovinu možných předpokládaných povinných osob, které, i kdyby stěžovatelé chtěli, nešlo zjistit, neboť sám odvolací soud se nemohl zcela zorientovat v právním nástupnictví. Ostatně Ústavní soud opakovaně vyslovil, že ve věcech restitučních je třeba velice citlivě přistupovat k ochraně práv restituentů, zejména při aplikaci zákona v tom směru, zda je v možnostech občana zjistit nástupnickou organizaci, zvláště ve světle toho, že ani soudy v projednávané věci nebyly objektivně schopny zjistit po dobu deseti let povinnou osobu. Mají proto přesvědčení, že v takovém případě jednoznačně nastupuje aplikace ustanovení § 20 odst. 2 zákona o půdě.

III.

Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že porovnáním obsahu ústavní stížnosti a dovolání se nabízí předně závěr, že stěžovatelé v podstatě reprodukují argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy. Obsahově jde tak o zřejmou snahu docílit přezkumu správnosti jimi uplatněného tvrzení ještě v řízení o individuální ústavní stížnosti před Ústavním soudem. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu podotkl, že tímto je relativizována vůbec přípustnost ústavní stížnosti. Ve věci samé odkázal dovolací soud na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku a požádal, aby toto bylo považováno za součást jeho vyjádření. Uvedl, že k odmítnutí dovolání došlo v důsledku respektování platné úpravy přípustnosti dovolání. Pokud jde o posouzení přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti, toto ponechal na Ústavním soudu.

Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře uvedl, že se s argumenty stěžovatelů, jež uvádí v ústavní stížnosti, vypořádal a na svých závěrech setrvává. Pokud šlo o námitku nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného, považuje odvolací soud závěry okresního soudu za správné a shodně se soudem prvního stupně také konstatoval, že právním nástupcem SLS je státní podnik Lesy České republiky a že z tohoto důvodu nepřichází v úvahu aplikace ustanovení § 20 odst. 2 zákona o půdě. Jeho potvrzující rozsudek se v tomto závěru odvíjí od skutkových okolností zjištěných v průběhu celého sporu, které umožnily učinit zmíněný závěr právní. Jak odvolací soud uvedl, je přesvědčen, že svým rozhodnutím neporušil ani stěžovateli zmiňované články Listiny a Ústavy. Proto by měla být dle jeho názoru ústavní stížnost jako neopodstatněná odmítnuta.

Pozemkový fond České republiky se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdal.

IV.

Ústavní stížnost je v části týkající se rozhodnutí Nejvyššího soudu důvodná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Tato procesní zábrana, která by měla zamezit svévolným rozhodnutím veřejné moci, je nejen uložena příslušnými ustanoveními podústavních procesních předpisů (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.), ale je též výrazem ústavnosti, na níž jsou principy těchto předpisů založeny.

Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pakliže tak neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí, a zpravidla tak i jejich protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, přičemž zásada právního státu libovůli v rozhodování orgánů veřejné moci zakazuje [obdobně viz např. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431), nález sp. zn. I. ÚS 2568/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 20/48 SbNU 213), nález sp. zn. III. ÚS 183/03 ze dne 14. 9. 2005 (N 175/38 SbNU 399)]. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151) konstatoval, že má-li být splněn jeden z účelů soudní jurisdikce, totiž požadavek "výchovy k zachování zákona, ... k úctě k právům spoluobčanů" (§ 1 o. s. ř.), je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí, ve vztahu k zmíněnému účelu, odpovídalo kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 in fine, odst. 3 o. s. ř., neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněná rozhodnutí naplňují - jako neoddělitelná součást "stanoveného postupu" - ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl. 38 odst. 1); obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jak jim Ústavní soud rozumí. Ústavní soud rovněž poukazuje na svůj nález sp. zn. III. ÚS 206/98 ze dne 9. 7. 1998 (N 80/11 SbNU 231), v němž se uvádí, že součástí ústavního rámce nezávislosti soudů je jejich povinnost dbát rovnosti v právech plynoucí z čl. 1 Listiny; rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům zakládá tudíž, kromě jiného, právo na stejné rozhodování ve stejných věcech, a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva.

Ústavní soud ve své praxi opakovaně poukazuje na to, že zatímco primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva, a to především i v kontextu posuzování otázek zásadního právního významu, úkolem Ústavního soudu je posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů. Ústavní soud se zpravidla necítí být oprávněn přezkoumávat úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Takové rozhodnutí by však bylo Ústavním soudem přezkoumáno z hlediska odepření spravedlnosti, jestliže by se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím šlo o projev svévole [(srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93 ze dne 3. 2. 1994 (N 6/1 SbNU 47), usnesení sp. zn. III. ÚS 280/03 ze dne 17. 12. 2003 (U 31/31 SbNU 383) a další].

Ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) se Ústavní soud zabýval v souvislosti s návrhem na zrušení ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř. otázkou, jaké požadavky musí splňovat rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu nenaplnění podmínky plynoucí z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Ústavní soud dospěl mj. k závěru, že i když právo na dovolání ústavně zaručeno není, tato skutečnost nemůže být dostatečným důvodem pro závěr, že na odůvodnění rozhodnutí o takovém prostředku není nezbytné klást kritéria vyplývající z dosavadní judikatury Ústavního soudu, resp. že tato kritéria není nezbytné uplatňovat ani přiměřeně. Ústavní soud u usnesení odmítajících tzv. nenároková dovolání nepožaduje extenzivní výklad práva, zpravidla však požaduje alespoň uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí opřel, v některých případech může být dostatečnou i citace judikátů tohoto soudu, které věc řeší a pro jejichž změnu či odchýlení se od nich neshledal soud důvodu. Ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 202/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 60/40 SbNU 579) dále Ústavní soud konkretizoval výše uvedené závěry v tom smyslu, že pouhý odkaz na konkrétní rozhodnutí v odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu by mohl postačovat, jen pokud by bylo nepochybné, že je v něm řešena skutkově a právně shodná nebo alespoň velmi obdobná problematika. V projednávané věci však dle Ústavního soudu ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nemůže ani při přiměřené aplikaci výše uvedených zásad obstát.

Z výše uvedených rozhodnutí obecnýchsoudů, jež byla v projednávané věci vydána, je zřejmé, že právní posouzení daného restitučního nároku prošlo dosti složitým vývojem. Třeba podotknout, že spornou otázku pasivní legitimace ve sporu obecné soudy řešily v průběhu řízení přitom s často zcela odlišnými závěry. Zatímco Okresní soud v Pelhřimově ve svém původním rozsudku ze dne 7. října 1999 č. j. 6 C 712/96-184 restituční nárok stěžovatelů zamítl, aniž by se pasivní legitimací žalovaných vůbec zabýval, Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 10. února 2000 č. j. 15 Co 920/99-213 uvedený rozsudek zrušil. Jak se podává z jeho rozhodnutí, jedním z důvodů bylo nedostatečné objasnění pasivní legitimace žalovaných. Poté Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 17. ledna 2003 č. j. 6 C 712/96-405 po doplnění dokazování opět žalobu zamítl se závěrem, že osobou povinnou k poskytnutí náhrady bylo za splnění dalších podmínek původně Dřevozpracující družstvo Lukavec, neboť to převzalo na základě kupní smlouvy z roku 1954 vlastnické právo k věcem uvedeným v žalobním petitu. Naproti tomu žalovaný Pozemkový fond České republiky nikdy postavení povinné osoby nemá, neboť je pouze subjektem poskytujícím náhradu. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 30. dubna 2003 č. j. 15 Co 196/2003-432 napadený rozsudek potvrdil, přičemž závěr o nedostatku pasivní legitimace žalovaného Pozemkového fondu České republiky odůvodnil tím, že náhrady poskytuje oprávněným osobám jen ve vymezených případech plynoucích z ustanovení § 18a odst. 1 zákona o půdě, tj. v případě, kdy je povinnou osobou obec nebo krajský úřad. Naproti tomu žalované Dřevozpracující družstvo Lukavec nikdy nebylo povinnou osobou, neboť nezískalo kupní smlouvou předmětné věci bezúplatně, a není ani právním nástupcem osoby, jež odňaté věci převzala. K dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 7. ledna 2004 č. j. 28 Cdo 2209/2003-454 dvě posledně uvedená rozhodnutí, pokud se týkala žalovaného Pozemkového fondu České republiky, zrušil a s poukazem na ustanovení § 20 odst. 2 věty třetí zákona o půdě, které stanoví přímou povinnost Pozemkového fondu České republiky k náhradě živého a mrtvého inventáře v případech, kdy povinnou osobu nebo jejího právního nástupce nelze zjistit nebo když zanikla bez právního nástupce, uložil obecným soudům se pasivní legitimací Pozemkového fondu České republiky dále zabývat. Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 29. listopadu 2004 č. j. 3 C 5/2004-493 návrh stěžovatelů opětovně zamítl se závěrem, že pasivně legitimovaným jsou Lesy České republiky, státní podnik, se sídlem v Hradci Králové, jakožto právní nástupce národního podniku Československé státní lesy, a že tedy Pozemkový fond České republiky není ve sporu pasivně legitimovaný ani ve smyslu § 20 odst. 2 věty třetí zákona o půdě. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 14. dubna 2005 č. j. 15 Co 131/2005-516 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V posléze podaném dovolání stěžovatelé s právními závěry odvolacího soudu obsáhle polemizovali, přičemž základní body této argumentace byly zmíněny výše.

Dovolacísoud se však již argumentací stěžovatelů nijak nezabýval a stejně jako ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že odpovídá běžné judikatuře soudů, aniž by uvedl byť jen jediné rozhodnutí, které by se uvedenou problematikou restitucí zabývalo (přitom ani názory soudů nižších stupňů nebyly v průběhu řízení jednotné). Z rozsudku Nejvyššího soudu nelze přesvědčivě zjistit, zda právní otázka, kterou se odvolací soud zabýval, byla v rozhodování dovolacího soudu skutečně vyřešena či zda byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo zda nebyla řešena v rozporu s hmotným právem, tedy zda se nejedná o otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.

Na základě výše uvedeného Ústavnísoud konstatuje, že odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je v předmětné části nepřezkoumatelné, a tudíž obsahující prvek libovůle v soudním rozhodování. V důsledku toho došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Z důvodu minimalizace zásahů Ústavníhosoudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci Ústavní soud zrušil pouze napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas s interpretací a aplikací příslušných předpisů ze strany odvolacího, příp. nalézacího soudu, a tedy tím spíše platí, že je věcí (a povinností) Nejvyššího soudu, aby Nejvyšší soud v prvé řadě judikaturu těchto soudů sjednocoval a kultivoval, k čemuž především slouží institut dovolání a k témuž by mělo sloužit i odůvodnění rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného podotýká, že z práva na spravedlivý proces také vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k tvrzením protistrany. Jak vyplývá z obsahu spisu, vyjádření žalovaného Pozemkového fondu České republiky nebylo stěžovatelům nikdy doručeno, a bude tedy nutné jej zaslat stěžovatelům k případné replice. Teprve poté, až uvedený soud řádně posoudí dovolání stěžovatelů z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., bude rozhodování soudů možno podrobit eventuálnímu ústavněprávnímu přezkumu. Za této situace byl návrh stěžovatelů na zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 14. dubna 2005 č. j. 15 Co 131/2005-516 zamítnut (§ 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru