Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2886/20 #1Usnesení ÚS ze dne 12.11.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
odůvodnění
advokát/odměna
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.2886.20.1
Datum podání08.10.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

104/2013 Sb., § 14 odst.2

141/1961 Sb., § 151 odst.3

177/1996 Sb., § 11, § 10 odst.3 písm.b, § 7, § 12a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2886/20 ze dne 12. 11. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Petra Veselého, advokáta se sídlem Nerudova 348, Kadaň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 8. 2020 sp. zn. 14 To 53/2020, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do práva obviněného na obhajobu ve smyslu ustanovení čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále je "Listina") a práva obviněného na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny.

2. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci bylo rozhodnuto tak, že v řízení o uznání a výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody ve věci odsouzeného V. H. se podle § 151 odst. 3 tr. řádu jeho obhájci JUDr. Petru Veselému stanoví odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 9 279,49 Kč. V odůvodnění usnesení krajský soud poukázal na to, že ve smyslu § 14 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "z. m. j. s."), byl odsouzenému z důvodu nutné obhajoby ustanoven obhájcem JUDr. Petr Veselý, který po pravomocném skončení věci dne 16. 4. 2020 podal návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů spojených s obhajobou. Po přezkoumání návrhu a porovnání se spisovým materiálem stanovil krajský soud sazbu odměny podle § 10 odst. 3 písm. b) ve spojení s § 7 bod 4, a § 12a vyhlášky č. 177/96 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "AT"), za 1 úkon a 1 200 Kč, a to s odkazem na trestní sazbu přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), c), odst. 3 tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, podle kterých by bylo jednání odsouzeného trestné i v České republice. Obhájci jako plátci daně z přidané hodnoty přiznal ještě zvýšení o částku 1 610,49 Kč odpovídající této dani. Proti tomuto usnesení podal v zákonné lhůtě stížnost státní zástupce.

3. Vrchní soud v Praze v ústavní stížností napadeném rozhodnutí změnil výši odměny obhájce, neboť dospěl k závěru, že prvostupňový soud ve svém rozhodnutí chybně stanovil výši odměny za úkon právní služby, a to jak v otázce pro tarifní hodnotu rozhodující výše trestu odnětí svobody, tak i v otázce výše odměny za konkrétní úkony. Při určení tarifní hodnoty je podle stížnostního soudu třeba vycházet z výměry trestu odnětí svobody, který byl uznávaným cizozemským rozhodnutím skutečně uložen. V této souvislosti lze odkázat především na ustálenou rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze týkající se předání k výkonu trestu do členského státu (např. usnesení ze dne 4. 11. 2019 sp. zn. 14 To 125/2019, uveřejněné pod č. 22/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní). Správnost ustáleného závěru Vrchního soudu v Praze, že rozhodujícím hlediskem pro určení výše odměny obhájce za úkony poskytnuté v řízení o předání k výkonu trestu odnětí svobody, je výměra trestu odnětí svobody, který byl pravomocně uložen v cizím státě a k jehož výkonu je vyžadovaná osoba předávána, byla potvrzena i usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 1590/19. Přiměřeně se v této judikatuře vyjádřené závěry uplatní i v řízení o uznání a výkon cizozemského rozhodnutí (např. usnesení Vrchní soudu v Praze ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 14 To 3/2020) s tím rozdílem, že v případě předání k výkonu trestu uznaného z cizozemského rozhodnutí je navíc odsouzený zásadně povinen následně náklady za vlastní obhajobu státu nahradit (viz § 312 odst. 2 a § 311 odst. 2 z. m. j. s.).

4. Vzhledem k tomu, že v řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU bylo rozhodnuto o uznání a výkonu trestu odnětí svobody ve výměře 2 let a 6 měsíců, činí sazba odměny za jeden úkon právní služby podle § 10 odst. 3 písm. b) AT (tarifní hodnotou je částka 10 000 Kč), § 7 bodu 4 částku 1 500 Kč, po snížení o 20% podle § 12a AT částku 1 200 Kč. Krajský soud podle stížnostního soudu však pochybil i v otázce výše odměny za konkrétní úkony, což mělo na výslednou částku vliv. Obhajoba v uznávacím řízení se nevztahuje k trestnému činu, podstatou řízení jsou jiné otázky, a to splnění podmínek pro převzetí výkonu cizozemským rozhodnutím pravomocně uloženého trestu odnětí svobody Českou republikou. Jde tedy svou povahou o řízení o výkonu rozhodnutí. Úkony poskytnuté obhájcem v tomto řízení je proto třeba považovat za použití § 11 odst. 3 AT za úkony svou povahou a účelem nejbližší úkonům podle § 11 odst. 2 písm. e) AT, za něž náleží odměna ve výši jedné poloviny, tedy ve výši 600 Kč.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v řízení o uznání a výkonu trestního rozhodnutí jiného členského státu EU k žádným formulářovým úkonům ze strany obhájce nedochází, jedná se naopak vždy o vysoce individualizovanou právní pomoc. Lze srovnat též samotné převzetí případu, které v civilním řízení o výkonu rozhodnutí znamená zpravidla pouze nastudování exekučního titulu, naopak v řízení o uznání a výkonu trestního rozhodnutí jiného členského státu EU obhájce musí nastudovat celý spis a prověřit situaci klienta a zvážit, zdali není naplněn některý z důvodů uvedených v § 305 a některých dalších zákona z. m. j. s.

6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

8. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává primárně porušení čl. 40 odst. 3 a čl. 37 odst. 2 Listiny, jimiž je garantováno právo obviněného na obhajobu a právo každého na právní pomoc. V dané věci je však zjevné, že uvedená ústavně garantovaná práva nesvědčí samotnému stěžovateli, nýbrž odsouzenému, který byl klientem stěžovatele. Stěžovateli může v daném případě svědčit pouze právo dle čl. 36 odst.1 Listiny (jehož porušení nenamítá), na jehož základě se každý může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Je však zřejmé, že toto právo stěžovateli nebylo upřeno potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení a jeho procesní práva byla adekvátně chráněna. Z citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny pak neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné (spravedlivé) pokládá.

9. Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.

10. V dané věci je navíc zjevné, že částka, o kterou byla stížnostním soudem snížena odměna stěžovateli za obhajobu jeho klienta, je svou výší bagatelní. V takových případech Ústavní soud konstantně judikuje, ani případná nezákonnost rozhodnutí nebude mít za následek porušení základního práva nebo svobody, ledaže by byl účastníku řízení upřen samotný přístup k soudu [např. nález ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2603/17 (N 226/87 SbNU 587)], nebo by mu byla odepřena možnost v tomto řízení jednat [např. nález ze dne 21. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2477/12 (N 16/68 SbNU 223)], nebo by rozhodnutí vydané v tomto řízení bylo nepřezkoumatelné, případně by bylo dáno jiné srovnatelně závažné (extrémní) procesní pochybení [např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421)]. Samotné obecným soudem provedené meritorní posouzení bagatelní věci Ústavní soud přehodnocuje zpravidla jen v případech, kdy je stěžovatelem tvrzené nesprávné posouzení věci výsledkem ustálené rozhodovací praxe či naopak nejednotné praxe, která brání tomu, aby mohlo být ústavně konformního výkladu, a použití tzv. podústavního práva, dosaženo bez zásahu Ústavního soudu (např. nález ze dne 19. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 2460/17).

11. Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze není patrný žádný exces, který by činil toto rozhodnutí vybočujícím ze zásad spravedlivého procesu. Stěžovatel předložil Ústavnímu soudu shodné námitky, kterými se stížnostní soud již důkladně zabýval a s nimiž se v napadeném usnesení vypořádal. To, že očekávání stěžovatele ohledně výše požadované odměny nebylo naplněno, ještě nevede k závěru, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno.

12. S ohledem na tyto skutečnosti tak Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným usnesením nedošlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani na ochranu jeho vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, které však, jak ji bylo shora uvedeno, v ústavní stížnosti ani nenamítal.

13. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru