Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2885/15 #1Usnesení ÚS ze dne 30.03.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
Věcný rejstříkodůvodnění
soud/senát
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.2885.15.1
Datum podání24.09.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 141/1961 Sb.; o trestním řízení soudním (trestní řád); § 149/5

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 30, § 31, § 149 odst.5, § 262, § 188 odst.1 písm.e


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2885/15 ze dne 30. 3. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Veroniky Pražákové, zastoupené JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem, sídlem Valentinská 56/11, Praha, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2015 sp. zn. 5 To 19/2015, a o návrhu na zrušení ustanovení § 149 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve slovech "a bylo o ní rozhodnuto v jiném složení senátu anebo jiným soudem téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodu", za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 9. 2015, stěžovatelka napadla usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 29. 6. 2015 sp. zn. 5 To 19/2015 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jehož prvním výrokem bylo ke stížnosti Městského státního zastupitelství v Praze zrušeno usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 19. 12. 2014 sp. zn. 10 T 8/2014, jímž byla v něm blíže označená trestní věc postupem podle § 188 odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, vrácena státnímu zástupci k došetření, a druhým výrokem usnesení vrchního soudu pak bylo dle § 149 odst. 5 trestního řádu nařízeno, aby věc byla v prvním stupni projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Stěžovatelka nesouhlasí s tímto výrokem II. usnesení vrchního soudu.

2. Vrchní soud považoval projednání věci v jiném složení senátu za nutné, neboť dle jeho přesvědčení "poněkud nešťastný způsob vyjádření soudu k shromážděným důkazům, které jím doposud nebyly provedeny a předem vyjádřené stanovisko k průběhu řízení a tím i k věci samé, i pokud by jinak neměly vliv na jeho další postup, budí navenek pochybnost o nepodjatosti senátu, který ve věci rozhodoval." Stěžovatelka však poukazuje na princip zákonného soudce zakotvený v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kdy změna v osobě zákonného soudce je možná pouze ve zcela výjimečných případech. V návaznosti na tento princip pak dovozuje, že vrchní soud by v prvé řadě vůbec neměl mít možnost tímto způsobem rozhodnout, neboli že aplikovaná právní úprava v trestním řádu je s uvedeným ustanovením Listiny v rozporu. V řadě druhé pak stěžovatelka není spokojena ani s věcnými důvody, kterými vrchní soud napadený výrok odůvodnil, když má za to, že případná pochybení městského soudu zveličil.

3. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud usnesení vrchního soudu zrušil. Zároveň navrhuje zrušení § 149 odst. 5 trestního řádu ve slovech "a bylo o ní rozhodnuto v jiném složení senátu anebo jiným soudem téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodu."

II.

4. Ústavní soud konstatuje, že projednávaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, které Ústavní soud již přezkoumával v rámci ústavních stížností dalších osob obviněných v dané trestní věci, přičemž tyto ústavní stížnosti posoudil jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2553/15). Ve věci nynější pak neshledává důvod ani prostor, aby se od závěrů, tehdy vyslovených, odchýlil. Nezbývá mu tedy, než dále zopakovat, co již dříve ve věci sp. zn. II. ÚS 2553/15 vyslovil.

5. Ústavní soud podotýká, že je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti pravomocným rozhodnutím, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti. Podle judikatury Ústavního soudu je však za výjimku z tohoto pravidla považován příkaz odvolacího soudu dle § 262 věty prvé trestního řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Takovou výjimkou je i obdobný příkaz soudu rozhodujícího o stížnosti podle § 149 odst. 5 trestního řádu. I když se totiž takovýmto pokynem řízení nekončí, jde o procesní rozhodnutí, kterým se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost jej napadnout. Takovéto rozhodnutí by mělo být z povahy věci vydáváno pouze výjimečně, a zároveň Ústavní soud bere v úvahu zásadu ekonomie řízení, neboť pokud by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce podle článku 38 odst. 1 Listiny bylo shledáno až na samém konci soudního řízení, toto řízení by probíhalo zcela neekonomicky. Ústavní soud proto ústavní stížnost shledal přípustnou. Při dalším přezkumu ji však shledal zjevně neopodstatněnou.

6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

7. Dle čl. 38 odst. 1 Listiny "Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon." Trestní řád pak ve svém § 262 větě prvé stanoví, že "rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu." Obdobně trestní řád v § 149 odst. 5 uvádí, že "soud rozhodující o stížnosti může, pokládá-li to za nutné, nařídit, aby věc byla znovu v prvním stupni projednána a bylo o ní rozhodnuto v jiném složení senátu anebo jiným soudem téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodu". Ústavní soud ustáleně judikuje, že postup podle § 262 trestního řádu je na místě pouze výjimečně, nejde však o ustanovení protiústavní, při jehož aplikaci by snad bylo možno "automaticky" dovozovat porušení práva na zákonného soudce. Ústavní imperativ "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" je ochranou především proti libovůli či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc; možnost výjimečné změny v osobě soudce, na základě právní úpravy v zákoně (čl. 38 odst. 1 věta druhá Listiny), nevylučuje. Je na zvážení odvolacího soudu, zda k takovému rozhodnutí z vážných důvodů přistoupí. Stejné platí pro rozhodování stížnostního soudu podle § 149 odst. 5 trestního řádu.

8. Přezkoumatelné odůvodnění aplikace § 262 či § 149 odst. 5 trestního řádu je nezbytné. Této povinnosti však vrchní soud dostál (viz zejména str. 11-12 jeho usnesení). Pokud stěžovatelka s jeho podrobným odůvodněním nesouhlasí, její argumentace má charakter pouhé polemiky se závěry obecného soudu, přičemž nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných.

9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

10. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i s ní spojený návrh na zrušení ustanovení zákona, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2016

Josef Fiala v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru