Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2884/17 #1Usnesení ÚS ze dne 24.10.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na od... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
satisfakce/zadostiučinění
dovolání/náležitosti
Stát
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.2884.17.1
Datum podání12.09.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 6, § 7

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2884/17 ze dne 24. 10. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky POGARAMI s.r.o., se sídlem Česká 685/33, Kopřivnice, zastoupené JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Praha 2, Slezská 36, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, č. j. 30 Cdo 2720/2017-176, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016, č. j. 55 Co 355/2016-131, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 4. 2016, č. j. 16 C 122/2014-98, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 7. 2016, č. j. 16 C 122/2014-109, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se petitem ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z první strany ústavní stížnosti a z jejího obsahu je nicméně patrné, že stěžovatelka napadá též v záhlaví citovaná rozhodnutí Městského soudu v Praze ("městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 2 ("obvodní soud").

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se zejména podává, že obvodní soud nyní napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 3.347.471,50 Kč s úrokem z prodlení a dále zamítl její žalobu o zaplacení částky 100.000 Kč (výrok I.). Ve zbylých výrocích (II. - IV.) rozhodl o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelka požadovala přiznání náhrady škody a nemajetkové újmy v souvislosti s občanskoprávním řízením vedeným u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 16 C 55/2011. Obvodní soud konstatoval, že uvedené řízení probíhalo ve třech stupních soudní soustavy po dobu dvou let a osmi měsíců. Předmětem řízení byl spor ze smlouvy o dílo a současně ze dvou smluv příkazních. Řízení probíhalo plynule a bez průtahů. Nadto v uvedeném řízení nebylo žádné rozhodnutí zrušeno pro nezákonnost ani zde nebyl zjištěn nesprávný úřední postup a není tak dána odpovědnost státu za škodu a újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Proto byla žaloba stěžovatelky v celém rozsahu zamítnuta, neboť nebyl dán žádný odpovědnostní titul státu.

3. K odvolání stěžovatelky městský soud potvrdil prvostupňové rozhodnutí v jeho výrocích I. a II. a ve výrocích III. a IV. je změnil tak, že výše odměny ustanoveného zástupce stěžovatelky činí 15.391,20 Kč. Městský soud stěžovatelce rovněž uložil povinnost zaplatit České republice na nákladech odvolacího řízení částku ve výši 300 Kč. Obvodní soud podle městského soudu totiž nepochybil, když žalobu jako nedůvodnou zamítl. Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutí tohoto orgánu je pro soud rozhodující o náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb. závazné. Není-li rozhodnutí změněno nebo zrušeno, je třeba na ně nahlížet zásadou presumpce správnosti a v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. není soud oprávněn jeho správnost posuzovat. I podle městského soudu pak v řízení, z něhož stěžovatelka dovozuje náhradu škody (újmy), nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích soudního řízení. Odvolací soud proto prvostupňové rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto (výrok I), když výrokem II Nejvyšší soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podané dovolání totiž podle Nejvyššího soudu nesplňovalo náležitosti spočívající ve vymezení, v čem stěžovatelka spatřovala splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatelka ve svém dovolání sice citovala nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), nicméně z dovolání nebylo zřejmé, od jaké judikatury se měl soud v právě projednávaném případě odchýlit.

4. Stěžovatelka ústavní stížnosti nejprve rekapituluje jednotlivé výdaje, jež jí podle jejího názoru vznikly v řízení před Okresním soudem v Novém Jičíně a z nichž dovozuje výši jí způsobené škody (tedy nad rámec odškodnění za tvrzené průtahy v řízení). Dále uvádí, že během jednání u městského soudu jako soudu odvolacího došlo k závažnému porušení jejích procesních práv, neboť odvolací soud nedovolil stěžovatelce řádně se vyjádřit k podané žalobě ani objasnit důvody žaloby, natož svá tvrzení doložit potřebnými důkazy. Soudy tak řádně nezjistily skutkový stav věci a odepřely stěžovatelce možnost náležitě se hájit.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci stěžovatelky neshledal.

6. Ústavní soud předně konstatuje, že se zcela ztotožňuje se závěry obecných soudů, že v dané věci nedošlo ke změně ani ke zrušení rozhodnutí, vydaných v předchozím řízení, takže není splněna základní podmínka pro odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí. Povýtce lze uvést, že stěžovatelka sama, kromě zcela obecných tvrzení o neprovedení jí navržených důkazů a odepření možností vyjádřit se k žalobě, tuto skutečnost v ústavní stížnosti takřka nereflektuje. Zcela správný je pak závěr obecných soudů, že v řízení započatém před Okresním soudem v Novém Jičíně nedocházelo k průtahům v řízení, když toto trvalo 2 roky a 8 měsíců a bylo zakončeno usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 3187/13, jímž byla tehdejší stížnost stěžovatelky odmítnuta pro neodstraněné vady. Stěžovatelka přitom ani k otázce tvrzených průtahů v řízení žádnou argumentaci, kromě blanketního odkazu na zamítavý nález IV. ÚS 1572/11, nenabízí.

7. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, v nichž obecné soudy nedovodily podmínky odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru