Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2881/08 #1Usnesení ÚS ze dne 12.02.2009

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPromlčení
Dovolání
Bezdůvodné obohacení
EcliECLI:CZ:US:2009:2.US.2881.08.1
Datum podání24.11.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 107 odst.2

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2881/08 ze dne 12. 2. 2009

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti F. S., zastoupeného JUDr. Stanislavem Brhelem, advokátem se sídlem Hodonín, Masarykovo nám. 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2008 č. j. 28 Cdo 1966/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 11. 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s články 90 a 95 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. Tvrdí, že obecné soudy neměly dostatek podkladů pro to, aby mohly objektivně posoudit jím vznesenou námitku promlčení, neboť jeho úmysl získat finanční prostředky dovodily jen z ničím nepotvrzené domněnky policistů.

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno následující :

Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 1. 10. 2003 č. j. 4 C 1174/2002-64 uložil stěžovateli zaplatit žalobci F. S. (otci stěžovatele) částku 221.589,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Dospěl k závěru, že stěžovatel se bezdůvodně obohatil, neboť přijal majetkový prospěch (finanční prostředky ve vlastnictví žalobce) plněním bez právního důvodu. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 10. 2007 č. j. 38 Co 230/2005-112 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Námitku promlčení, vznesenou stěžovatelem, shledal nedůvodnou s tím, že promlčecí doba dle § 107 odst. 2 obč. zák. ještě neuplynula. Své závěry o úmyslném bezdůvodném obohacení stěžovatele velmi podrobně odůvodnil, přičemž odkázal na řadu důkazů, které "úmysl stěžovatele" prokazují.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za dovolací důvod označil nesprávné právní posouzení věci dle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítal, že se nepotvrdila žádná ze skutečností, vedoucí k závěru, že jeho jednání, vedené účelem získat uvedené finanční prostředky, bylo úmyslné. Dle jeho názoru odvolací soud závěr o úmyslu nijak nezdůvodnil.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 10. 2008 č. j. 28 Cdo 1966/2008-140 dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl s tím, že stěžovatel napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoli pro samotné právní posouzení věci. Námitky stěžovatele navíc nesplňují ani zákonný požadavek, aby byla v dovolání vznesena právní otázka, která je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a která v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, jakož i posouzení obsahu odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 33, nález č. 90, str. 371).

V projednávané věci dovolací soud, aniž by se zabýval meritem věci, posuzoval otázku, zda stěžovatelem podané dovolání je přípustné, jestliže v úvahu přicházela přípustnost dovolání výhradně podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z tohoto ustanovení vyplývá, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první o. s. ř.), je pak logicky možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako námitky existence tzv. jiných procesních vad ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (nezahrnují-li podmínku existence právní otázky zásadního významu) nebo vad tzv. zmatečnostních (viz jejich výčet v § 242 odst. 3 o. s. ř.). Proto také v případě, kdy dovolatel uplatní proti dovoláním napadenému rozhodnutí pouze tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení", nýbrž přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka vůbec, nemůže být řeč o právní otázce zásadního významu (srov. III. ÚS 643/06, III. ÚS 10/06, IV. ÚS 804/07 a další).

Stěžovatel v podaném dovolání namítal, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako úmyslné bezdůvodné obohacení (při němž se právo na jeho vydání promlčuje až za 10 let), neboť závěr o úmyslu není důkazně podložen. Jak uvedl Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí, stěžovatel sice formálně odkázal na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti ale žádnou z jeho námitek nelze pod tento důvod podřadit, neboť se všechny týkají otázek skutkových, tedy hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Stěžovatel tak předkládá vlastní verzi skutkového stavu a teprve jeho prostřednictvím uplatňuje námitku nesprávného právního posouzení bezdůvodného obohacení jako "úmyslného" bezdůvodného obohacení. Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, přitom přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.

Lze uzavřít, že stěžovatel způsobem, kterým v dovolání napadl rozhodnutí odvolacího soudu, neotevřel prostor pro to, aby dovolací soud dostal příležitost posoudit (jakoukoli) právní otázku, natožpak právní otázku, kterou má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Jeho postupu, kdy z tohoto důvodu - a nikoli z důvodů závisejících na jeho uvážení - dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout. Stěžovatel ostatně žádné konkrétní námitky proti uvedenému postupu Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti ani nevznáší. Samotným rozhodnutím dovolacího soudu tak žádná ústavní práva stěžovatele porušena nebyla. Na věci v tomto případě nemění nic ani okolnost, že Ústavní soud nesouhlasí s argumentací dovolacího soudu ve vztahu k dovolacímu důvodu dle § 241 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2009

Stanislav Balík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru